Herní zpracování filmů s sebou přináší časté vlny skepse. Většinou se jedná jen o tituly, které sklízejí šťávu svých hollywoodských předloh a na své kvality nedbají. U Mad Maxe se jedná o úplně jiný případ. Avalanche Studios pod záštitou Warner Bros. si šlápli na svůj vlastní plyn a přinesli kousek, který se za sebe vůbec nemusí stydět. Bohužel se ale bortí pod svým vlastním železem.

Nejlepší nápovědou, která by prozradila, zda stojí koupě herního Mad Max za to, je shlédnutí letošního filmu. Pokud jste seděli připoutaní k sedačce od začátku do konce a lapali po plynu (dechu), můžete s podobným očekáváním zažehnout i herní verzi.

Od Šíleného Maxe by asi nikdo příběh neočekával, nebo by alespoň neměl. Jeho základní kostra je přítomná snad jen z povinnosti a je ještě rezavější, než zdejší automobily. Nepřináší nic zajímavého a spíše jen brzdí od plnění vedlejších aktivit, které hrají první housle (nebo první elektrickou kytaru).

Dialogy mezi příběhovými úkoly jsou zcela nepodstatné a není ani příliš důvod v nich hledat něco zajímavějšího. Většina slov působí jako výplň, která prochází jedním výfukem dovnitř a druhým ven. Po čase se spíše budete nutit pohnout se v kampani dále, a to jen kvůli odemčení dalších schopností Maxe, případně Magnumu Opus – vašeho vozítka.

Tyto dvě jména tvoří duo hlavních postav. Samotný Max je ale spíše páté kolo u vozu. Drtivou většinu času strávíte ve svém autě, cestováním po post-apokalyptickém světě, které zeleň nezná ani z vyprávění. Do hry jste hned vrženi a svět kolem vás je hřiště už od prvních minut. Z málokteré hry tak netroubil pojem open-world, jako právě z Mad Maxe. Svět je doslova přeplněn sběratelskými předměty, tábory, menšími misemi a lokacemi k prozkoumání. Ať žije obsedantně kompulzivní porucha.

Koncept otevřeného světa je velmi silně inspirován současnými hrami. Jedná se o ty samé aktivity, které tu s námi brázdí dráhy herního průmyslu posledních několik let, což Mad Maxovi staví do silnice hřebíky a tlačí jej do pangejtu. Posbírat několik desítek předmětů rozesetých po mapě; odkrýt několik rozhleden; vymlátit určité lokace - to je víceméně vše. Vlastních mechanik se Max bohužel zdržel, nic nového k vidění tu není. 

Ačkoliv se herní doba blíží ke stovce, nejedná se o náplň, která by hráče upoutala až do finiše. Chybí originalita. S čím se setkáte během první hodiny hraní, to vás čeká i během hodiny šedesáté. Většina podobných her však má nějakou pestřejší formu výpravy, která by tento nedostatek zametla. U Mad Maxe je to to jediné, s čím se setkáte. 

Dokud ale hra tímto způsobem neomrzí, nabízí stále spoustu hodin zábavy. Dokud sedíte za volantem, vše funguje víceméně na výbornou. Během lelkování po světě neustále narážíte na nepřátelská vozidla, někdy dokonce celé konvoje. Pouštní honičky sice nedosahují takových rozměrů, jaké je možné vidět ve filmovém zpracování, přesto si ale drží laťku velmi vysoko. Jízdní model poslouchá velice dobře a každý otřes či zatáčka jsou prostě cítit.

S přibývajícími zkušenostmi dokonce nabývá možností, jakými můžete své protijezdce likvidovat. Za všudypřítomný kovošrot (měnu, kterou získáváte za plnění téměř čehokoliv) si vylepšujete atributy svého vozidla a tvoříte z něj ještě větší monstrum. Některá vylepšení jsou znatelná více, jiná méně.

Ve svém Magnum Opus si toho ovšem vyjma honiček příliš neužijete. U každé vedlejší lokace se musíte postavit na vlastní nohy a tamější „hádanky“ vyřešit v roli Maxe. V takovou chvíli se hra diametrálně liší a velmi pokulhává. Hlavní náplní se stávají pěstní souboje a chození po staveništích. 

Soubojový systém je silně inspirován batmanovskou Arkham sérií, tedy řetězící se komba, třesoucí se kamera při každém zásahu a náročnost na úrovni dvou/tří tlačítek, jejichž zběsilé mačkání zajišťuje nesmrtelnost. Umělá inteligence nepřátel je víceméně nepřítomná. Možnosti vylepšit schopnosti hlavního hrdiny se pak zdají více než zbytečné.

Po určitém čase drží celou hru pohromadě jen okolní atmosféra. Přestože je ale nekonečná poušť na všech místech mapy stejná, místo soundtracku vám hraje jen zvuk motoru a jediná slova, která slyšíte, jsou výměny hlášek mezi Maxem a společníkem Chumbucketem, z nějakého zvláštního důvodu ze hry atmosféra přímo sálá. Každý výhled na horizont je hodný fotky, každá bouře svými částicovými efekty okouzlí. Jenže to nestačí. 

Na závěr by se hodilo pochválit PC port, který se řadí mezi ty nejpovedenější za poslední roky. I se starším železem se nestává, aby se v některých místech stal titul nehratelným. Framerate si hra drží velmi stabilní bez ohledu na okolní akci. A i při nízkých požadavcích je grafika stále velmi koukatelná.

Verdikt

Tuctový příběh, stoprocentní akce, honičky aut, zvuky motorů… V rámci předlohy splnil herní Mad Max přesně to, co se od něj očekávalo. Bohužel v sobě má nespočet
hluchých míst a především velmi snadno omrzí, jelikož mu chybí originalita.