Recenzovat třetí Risen je těžké, protože ať děláme, co děláme, je v podstatě nemožné jej nesrovnávat nejen s předchozími díly série, ale také s více než deset let starým Gothicem. Na jednu stranu bychom rádi dostali to co tehdy (jak jen si s námi ta nostalgie zahrává), na druhou je nám jasné, že doba pokročila, od moderního RPG se očekává něco poněkud jiného a je třeba inovovat. Risen 3: Titan Lords se o to místy i snaží, jde ovšem o snahu spíše rozpačitou a se svými předchůdci toho má stále mnoho společného.

Bezejmenný hrdina

Jako již tradičně se ujmete role bezejmenného hrdiny. Váš příběh začíná ve chvíli, kdy se svou pirátskou sestrou zkoušíte vyrabovat poklad na jednom z ostrovů v jižních mořích. Jak už to tak bývá, vše se nepěkně zvrtává a nejen, že zůstáváte bez pokladu, ale je navíc vám neznámým démonem vysáta duše a uvržena do podsvětí. Přidejte k tomu flotilu duchů, která pěkně zatápí celé oblasti, a máte z toho polízanici jako hrom. Je tedy na vás, abyste našli ztracenou duši, sjednotili místní frakce a pokud možno vyhnali všechny vetřelce tam, kam patří.

Aby vám u toho nebylo smutno, nejste na to tentokrát sami, a celou hru je vám tak v patách i jeden společník. Z počátku nemáte příliš na výběr a musíte se spokojit se společností poněkud výstředního piráta Bonese, jenž vás nejen probudí po zpackaném honu za pokladem zpět k životu, ale také poskytne svou loďku, takže můžete bez omezení pendlovat mezi ostrovy. Těch je okolo deseti, nejdůležitější jsou ale právě ty tři, na nichž mají sídla frakce, mezi nimiž musíte vybrat a k jedné se přidat.

Volbu tentokrát činíte mezi lovci démonů, vyhoštěnými mágy a jedním z kmenů místních domorodců. Toto rozhodnutí přitom není pouze kosmetické – každá z gild má přístup k jinému druhu magického umění, takže zatímco domorodí šamani vám nabídnou své voodoo (ovládat jiné postavy je zábava), od mágů se zase můžete naučit mocnou krystalovou magii a od lovců jejich temná umění. Zbytek schopností, jež se učíte od učitelů rozmístěných všude po ostrovech, je přístupný všem a jde tu víceméně o klasiku, kde nesmí chybět páčení zámků, vybírání kapes, ale třeba také schopnost vycvičit a ovládat vlastní opici. Pro ty, kteří dávají přednost konvenčním metodám před magií, tu je samozřejmě i možnost jít cestou boje na blízko či střelných zbraní.

Jednotlivé ostrovy sice nejsou vyloženě obří, ale jsou rozmanité. K vidění je tak vše možné, od spálené krajiny brázděné lávovými řekami po divokou džungli. V podstatě na každém kroku navíc narazíte na nějaký ten úkol, takže co se týče složení světa, není hře příliš co vytknout a je radost jej prozkoumávat. Časem pak vyměníte Bonesovu loďku za vlastní koráb, na který už je možné přibírat další členy posádky, můžete si tedy vybrat, kdo vás při objevování světa bude následovat. Bohužel, právě s tímto se vážou dva velké neduhy – souboje s vodními nestvůrami a pak celý koncept společníků.

První jmenovaný problém je minihra, během které vaši loď při přesunu z ostrova na ostrov napadne netvor. Řízení lodi je totiž sice jednoduché, ale také dost nezáživné a absolutně jej nedoprovází ten správný pocit z kormidlování vlastního korábu (kdo hrál Assassin's Creed: Black Flag, ten ví). Nestvůra navíc stále mizí pod hladinu, takže zabít ji trvá poměrně dlouho – toto se, pánové a dámy, opravdu nepovedlo.

Druhým neduhem je pokus o oživení formou následovníků. Ti se za vámi všude trousí, sem tam pronesou nějakou tu poznámku, ale především se zapojují do bojů. Zde pak přichází kámen úrazu, jelikož velice rychle zjistíte, že cesta k poražení v podstatě jakéhokoliv soupeře je udělat ze společníka otloukánka a mezitím se jen krýt, uhýbat a útočit ze zálohy. Tímto velice utrpěla obtížnost (a také chudák soubojový systém, který se od posledně jinak zlepšil), nicméně umřít se stále dá. Nepřátelé jsou totiž většinou ve skupinách a primárním cílem je vždy vaše postava. Zatopit také umí bídná inteligence vašich pomocníků, kteří jakoby občas ztratili zájem se účastnit, takže zatímco uskakujete doslova jako o život, váš druh ve zbrani se blíží vycházkovým krokem se skloněnou zbraní. Na zabití.

Ach, ta technika

Pokud při hraní Risenu čekáte nějaké grafické orgie, bude to pro vás po zapnutí hry asi celkem šok. Přivítají vás totiž vyloženě nepěkně naanimované postavy, jimž se o nějaké mimice může tak leda zdát a celkově působí dost prkenně. Naštěstí se vše zlepší, když opustíte kajutu a rozhlédnete se kolem. Na rozdíl od postav totiž prostředí působí nádherně a některé scenérie si budete vysloveně užívat, ať už ve dne či v noci, za svitu slunce nebo během běsnící bouře.

Stejně rozporuplně dopadl i dabing a rozhovory celkově. Obojímu skáče kvalita sem tam, a zatímco občas se tak budete nad průpovídkami okolních postav dobře bavit, jindy vám to nejspíš hlava zkrátka brát nebude, stejně jako nám, jak mohlo do finální verze projít něco tak hloupého. Dabing je pak kapitola sama o sobě, a přestože je místy i celkem kvalitní, některé postavy znějí, jako by k jejich namluvení prostě jednou autoři sezvali pár kámošů z hospody a za večer to zfoukli. Špatně nadabovaným postavám vévodí především hlavní hrdina, jenž má asi tak jednu hlasovou polohu, a jeho věrný kolega Bones, který někdy zní opravdu otravně.

Suma sumárum je však Risen 3: Titan Lords nadprůměrné RPG, které sice má své mouchy, ale i přesto dokáže zabavit a těch 27 hodin, během kterých jsme hrou prošli (a to jsme zdaleka neprolezli vše) uteklo jako voda. Co na tom, že úkoly (a když se to vezme kolem a kolem, i celá hra) jsou oproti předchůdcům stále na jedno brdo – jejich plnění spolu s prozkoumáváním rozmanitého světa je zábava. A o to tu jde především, není-liž pravda? 

Verdikt

Pokud se vám nelíbila předchozí tvorba Piranha Bytes, nebude se vám líbit ani třetí Risen. V opačném případě, i přes občasné zaškobrtnutí, nebudete zklamáni ani tentokrát.