Vlny vyplavily na pobřeží podivné vesmírné koule. Lidé se jich nesmí dotýkat

Australské pobřeží před několika týdny překvapil nález šesti kovových koulí, které podle tamní kosmické agentury s velkou pravděpodobností pocházejí z rakety. Jak jsme již informovali v předchozím článku, jde nejspíš o tlakové nádoby z nosné rakety, jejichž původ úřady stále ověřují. Nově se k celé události vyjádřili odborníci na kosmický odpad a jejich vysvětlení ukazuje, že podobné nálezy nejsou zdaleka tak výjimečné, jak by se mohlo zdát.

Proč právě tyto části raket přežívají

Podle Marlona Sorgeho, výkonného ředitele Center for Orbital and Reentry Debris Studies (CORDS) při společnosti The Aerospace Corporation, není překvapivé, že se právě kulové tlakové nádoby dostaly až na zemský povrch téměř nepoškozené.

Tyto komponenty bývají často vyrobeny z titanu nebo dalších velmi odolných materiálů. Na rozdíl od velkých kovových konstrukcí se při průletu atmosférou výrazněji zpomalují a díky svému tvaru klesají relativně stabilně. Titan navíc bez větších problémů odolává extrémním teplotám, které při návratu z oběžné dráhy vznikají.

Tlakové nádoby slouží v raketách k uchovávání plynů nebo kapalin pod vysokým tlakem. Konstrukčně proto musejí vydržet mnohem větší zatížení než většina ostatních částí rakety. To z nich zároveň dělá jedny z nejodolnějších kusů vesmírného odpadu.

Odborníci zároveň upozorňují, že podobné nádrže nejsou jediným problémem. Stále častěji se řeší také takzvané Composite Overwrapped Pressure Vessels (COPV), tedy kompozitní tlakové nádoby využívané na mnoha moderních raketách i kosmických lodích.

Více startů znamená více podobných nálezů

Michelle Hanlonová z Center for Air and Space Law při University of Mississippi School of Law připomíná, že lidé bývají překvapeni, když se části jedné rakety objevují v úplně různých částech světa. Ve skutečnosti je to ale přirozený důsledek pohybu družic a raket na nízké oběžné dráze.

Země se pod letícími objekty neustále otáčí a u nekontrolovaného návratu může konečné místo dopadu změnit i drobný rozdíl v okamžiku, kdy atmosférické tření začne raketu definitivně brzdit. Výsledkem mohou být rozdíly v řádu tisíců kilometrů.

Většina vesmírného odpadu skončí v oceánech, protože pokrývají převážnou část zemského povrchu. Občas se však stane, že některé mimořádně odolné části dopadnou do moře a následně je proudy vyplaví na pobřeží, stejně jako tomu bylo nyní v australském Queenslandu.

Podle Hanlonové navíc není hlavním problémem samotný původ nalezených objektů. Mnohem důležitější je možnost rychle určit, o jaký kus techniky jde, zda představuje riziko a který stát je za něj podle mezinárodního práva odpovědný. Označení země původu by totiž nemuselo přežít průlet atmosférou.

Rostoucí počet podobných nálezů podle odborníků neznamená, že se kosmické lety stávají méně bezpečnými. Ve vesmíru je jednoduše stále více družic, raket i pilotovaných misí. S vyšším počtem startů přirozeně roste i počet návratů jednotlivých částí zpět k Zemi.