Mezinárodní vesmírná stanice patří k největším technickým projektům, jaké kdy lidstvo postavilo. Na oběžné dráze se skládala od roku 1998, trvale obydlená je od roku 2000 a za tu dobu se z ní stala nejen vědecká laboratoř, ale také symbol spolupráce států, které se na Zemi často neshodnou vůbec na ničem. Jenže i takový projekt má svou životnost. ISS není věčná a její konec už není vzdálená úvaha, ale konkrétní plán.

Podle současné strategie NASA mají Spojené státy, Japonsko, Kanada a evropské státy zapojené přes ESA podporovat provoz ISS do roku 2030. Rusko přes Roskosmos potvrdilo účast zatím do roku 2028. To je důležité, protože ruský segment zůstává součástí infrastruktury stanice a ISS byla od začátku navržena jako vzájemně propojený systém. Nejde tedy jednoduše říct, že si každá strana odpojí svůj díl a poletí dál sama.

NASA už zároveň otevřeně počítá s tím, že ISS bude po konci provozu řízeně navedena do atmosféry. V červnu 2024 vybrala společnost SpaceX, aby vyvinula takzvaný U.S. Deorbit Vehicle, tedy americké plavidlo pro bezpečné stažení stanice z oběžné dráhy. Kontrakt má potenciální hodnotu 843 milionů dolarů. SpaceX má zařízení vyvinout a dodat, ale po dokončení ho převezme NASA, která ho bude při samotné misi provozovat. Cílem je, aby obrovská konstrukce stanice zanikla kontrolovaně a zbytky dopadly do odlehlé oblasti oceánu, ne náhodně nad obydlené území.

ISS nepůjde zachránit jako muzeum

Na první pohled by se nabízelo ISS prostě vytáhnout na vyšší oběžnou dráhu a ponechat ji jako památník. NASA ale tuto možnost hodnotila jako nepraktickou. Stanice létá ve výšce, kde na ni stále působí zbytky atmosféry, takže potřebuje pravidelné zvyšování dráhy. Navíc váží přes 430 tun a má rozměry přibližně jako fotbalové hřiště. Ani její rozebrání a návrat na Zemi není reálný scénář. Moduly, nosníky a solární panely nebyly navrženy tak, aby se po desítkách let v kosmu daly snadno rozmontovat a dopravit dolů.

Proto NASA směřuje k řízenému zániku. Neznamená to ale, že by Spojené státy chtěly opustit nízkou oběžnou dráhu. Právě naopak. Plán je změnit model. Místo jedné obří mezinárodní stanice vlastněné a provozované vládními agenturami mají přijít komerční stanice, na kterých si NASA, ESA, výzkumné instituce, farmaceutické firmy nebo technologické společnosti koupí kapacitu podle potřeby.

To je velká změna. NASA nechce být jediným stavitelem, majitelem a provozovatelem nové orbitální základny. Chce být jeden ze zákazníků. Podobně jako u letů s posádkou, kde dnes američtí astronauti létají na ISS v lodích Crew Dragon od SpaceX, se má i samotné prostředí nízké oběžné dráhy více otevřít firmám.

Soukromé stanice: Axiom, Starlab, Vast a další

Nejznámějším nástupcem ISS je Axiom Station od společnosti Axiom Space. NASA vybrala Axiom Space už v roce 2020 pro komerční modul připojený k ISS. Původní představa počítala s postupným připojováním modulů ke stanici a pozdějším oddělením. Plány se ale vyvíjejí a Axiom nyní počítá s vlastní komerční stanicí, která má navázat na zkušenosti z misí Axiom na ISS. Právě soukromé astronautické mise mají firmě pomoci ověřovat provoz, výcvik posádek, vědecké experimenty i logistiku.

Dalším výrazným projektem je Starlab. Za ním stojí globální partnerství vedené společnostmi Voyager Technologies a Airbus. Do projektu jsou zapojeny také Mitsubishi Corporation, Space Application Services, Palantir a MDA. Airbus uvádí, že Starlab má být komerční stanice navržená jako nástupce ISS pro výzkum v mikrogravitaci, vývoj a průmyslovou výrobu. Podle současných informací se počítá se startem v roce 2029, a to na jedné raketě SpaceX Starship. Oproti ISS, která vznikala postupně během mnoha let, má být Starlab vynesen jako jeden integrovaný celek a uveden do provozu během týdnů.

Zajímavým hráčem je i Vast se stanicí Haven-1. Firma uvádí cíl startu v roce 2027. Haven-1 má být menší komerční stanice pro čtyřčlenné posádky a mise zhruba na dva týdny. NASA v květnu 2025 informovala o testech systému pro čištění atmosféry a kontaminantů, které probíhaly s využitím zkušeností z životních podpůrných systémů ISS. Haven-1 má být zároveň technologickým krokem k větší stanici Haven-2, se kterou Vast míří do soutěže o budoucí komerční infrastrukturu po ISS.

Ve hře zůstává také Orbital Reef od Blue Origin a partnerů. NASA už v roce 2021 uzavřela Space Act Agreements s Blue Origin, Northrop Grumman a týmem Starlab pro návrhy komerčních stanic. Northrop Grumman se později ze své samostatné dohody stáhl a připojil se k podpoře Starlabu. NASA současně podporuje více firem, protože nechce vsadit celou budoucnost americké přítomnosti na oběžné dráze na jediný projekt.

Zdroj: Shutterstock

Evropa řeší vlastní pozici

Pro Evropu je konec ISS citlivý. ESA má na stanici modul Columbus a evropské státy za poslední dvě dekády získaly rozsáhlé zkušenosti s výzkumem, logistikou i dlouhodobými pobyty astronautů. V listopadu 2023 ESA na Space Summitu v Seville podepsala memorandum o porozumění se společnostmi Airbus a Voyager Space právě kolem stanice Starlab. V dubnu 2025 pak generální ředitel ESA Josef Aschbacher znovu zdůraznil, že Evropa chce mít silnou přítomnost na nízké oběžné dráze i po éře ISS.

To neznamená, že ESA bude nutně stavět vlastní stanici sama. Reálnější je kombinace partnerství, nákupu kapacity a zapojení evropského průmyslu. Airbus je ve Starlabu hlavním architektem obytného a pracovního modulu, což Evropě dává šanci udržet technologický vliv a přístup pro evropské vědce.

Rusko jde vlastní cestou

Ruský plán se od západního liší. Roskosmos připravuje vlastní orbitální stanici, často označovanou jako Russian Orbital Station nebo ROSS. Podle agentury Reuters Roskosmos 2. července 2024 uvedl, že generální ředitel Jurij Borisov schválil harmonogram s řediteli 19 podniků zapojených do projektu. První vědecký a energetický modul má podle tohoto plánu odstartovat v roce 2027, další tři moduly mají následovat do roku 2030 a ještě dva mezi lety 2031 a 2033.

Rusko už dříve naznačovalo odchod z ISS po roce 2024, později ale účast prodloužilo do roku 2028. Důvody jsou technické i politické. Ruský kosmický program čelí tlaku, sankcím a problémům v mezinárodní spolupráci, ale zároveň nechce ztratit nepřetržitou přítomnost na oběžné dráze. Vlastní stanice by Moskvě umožnila dělat výzkum a technologie mimo omezení vyplývající ze společného provozu ISS.

Největší riziko je čas

Papírově plán existuje. ISS má sloužit do roku 2030, SpaceX připraví deorbitální plavidlo, NASA nakoupí služby od komerčních stanic, ESA si zajistí evropskou přítomnost a Rusko postaví vlastní orbitální základnu. Jenže kosmonautika málokdy běží přesně podle kalendáře.

Největší otázkou proto není jen to, co přijde po ISS, ale zda to bude připravené včas. Komerční stanice musejí projít návrhem, výrobou, testováním, startem, uvedením do provozu a bezpečnostním ověřením pro posádky. Každé zpoždění může vytvořit mezeru, během které by Spojené státy a jejich partneři neměli vlastní trvale dostupnou laboratoř na nízké oběžné dráze. To by bylo strategicky nepříjemné i kvůli Číně, která už provozuje vlastní stanici Tiangong.

Konec ISS tedy nebude jen technická operace. Bude to test toho, zda se kosmický průmysl opravdu dokáže posunout od vládních megaprojektů ke komerční infrastruktuře. ISS byla symbolem jedné éry. To, co přijde po ní, už může být mnohem roztříštěnější, komerčnější a soutěživější. Jestli to bude krok dopředu, rozhodne hlavně to, zda se podaří udržet nepřerušený přístup lidí, vědců a průmyslu na oběžnou dráhu.