Na první pohled na tom vlastně nic není. Obyčejná chodba, zašlý koberec, žluté stěny a světlo zářivek, které nepříjemně hučí někde nad hlavou. Žádná krev, žádné monstrum v záběru, žádný velký hororový efekt. Přesto právě tenhle prázdný a divně povědomý svět dokázal přitáhnout miliony lidí.

Backrooms patří k nejznámějším internetovým legendám posledních let. Vznikly jako představa prostoru, do kterého člověk omylem propadne mimo běžnou realitu. Není to konkrétní hra ani jeden uzavřený příběh. Spíš společně budovaný mýtus, který se šíří přes videa, krátké povídky, falešné deníky, mapy a popisy dalších úrovní. Každý může přidat další chodbu, další pravidlo nebo další důvod, proč by se tam člověk rozhodně nechtěl ocitnout.

Jenže podle nové studie z Lancaster University na Backrooms není zajímavý jen hororový nádech. Dr. Sophie James a profesor James Cronin z Lancaster University Management School tvrdí, že podobné světy ukazují novou podobu temné turistiky. Tedy zájmu o místa, která v lidech vyvolávají strach, napětí, nejistotu nebo zvláštní fascinaci.

Rozdíl je v tom, že tentokrát nikdo nikam fyzicky necestuje. Alespoň zatím ne (třeba v podobě únikové hry, virtuální reality nebo jiné atrakce by to bylo možné).

Místo, které neleží na žádné mapě

Když se řekne temná turistika, většina lidí si představí skutečné lokality. Bývalé věznice, bojiště, místa tragédií, opuštěné nemocnice nebo podzemní kryty. Člověk tam dojede, projde se, něco si vyfotí a odveze si zážitek, který je spojený s konkrétním místem.

Backrooms však nemají adresu, otevírací dobu ani vstupné. Přesto se kolem nich vytvořilo něco, co se turistické zkušenosti překvapivě podobá. Lidé se do nich vracejí, čtou o nich, sledují jejich „záznamy“, učí se jejich pravidla a sdílejí vlastní výpravy do prostoru, který ve skutečnosti neexistuje.

Autoři studie pro to používají pojem para-terrestrial dark tourism. Jde o temnou turistiku v prostředí, které působí jako místo, ale stojí mimo běžnou geografii. Není to ani klasická fikce, ani normální destinace. Je to něco mezi. Právě tahle nejasnost Backrooms drží při životě.

Na rozdíl od běžného filmu nebo hry totiž člověk nemusí jen sledovat hotový příběh. Komunita ho pořád dopisuje. Jeden uživatel natočí znepokojivé video prázdné kanceláře. Další k němu vymyslí novou úroveň. Jiný přidá pravidlo, že se nesmí běžet, protože by to mohlo něco přilákat. A najednou vzniká svět, který nikdo celý nevlastní, ale spousta lidí má pocit, že ho zná.

Síla Backrooms není v tom, že by ukazovaly něco úplně cizího. Právě naopak. Vypadají až nepříjemně obyčejně. Připomínají kancelář po zavíračce, školní chodbu, hotelové patro nebo suterén obchodního centra. Jsou to prostory, které člověk zná, ale většinou si jich nevšímá.

To je možná důvod, proč Backrooms tolik sedí současnému internetu. Nejde jen o lekání. Spíš o pocit, že člověk vstoupil někam, kde by být neměl. Do prostoru, který je známý a cizí zároveň. A protože se do něj dá vstoupit jen přes obrazovku, je celý zážitek bezpečný. Člověk se může bát, ale pořád sedí doma.