Displeje a kamery dnes stojí na podobném principu, ale dělají opačnou práci. Pixel v obrazovce světlo vyzařuje nebo moduluje, pixel ve fotoaparátu ho zachytává. Výzkumný tým z ETH Zurich teď v časopise Nature popsal prvek, který se snaží tyto dvě role spojit. Novinku nazývá Fourierův pixel a nejde o další marketingový název pro jemnější OLED panel, ale o nanostrukturu schopnou světlo tvarovat i analyzovat.

Za studií stojí Yannik M. Glauser, Sander J. W. Vonk, David B. Seda, Hannah Niese, Boris de Jong, Matthieu F. Bidaut, Erwan Bossavit, Daniel Petter, Gabriel Nagamine, Nolan Lassaline a David J. Norris z ETH Zurich a spolupracujících institucí. Práce nese název Fourier pixels for bidirectional light control a vyšla v Nature 24. června 2026.

Princip je založený na Fourierově optice. Zjednodušeně řečeno, složitý světelný obraz lze rozložit na soubor vln, které se dají přesně řídit. Vědci proto nevytvořili klasický čtvereček displeje, ale velmi jemně tvarovaný povrch s vlnitými strukturami v měřítku nanometrů. Ty pracují s vedenými světelnými vlnami na rozhraní materiálu. Jakmile se světlo po takové struktuře šíří, pixel ho dokáže rozptýlit do požadovaného obrazu. Stejná struktura ale může z opačného směru číst vlastnosti dopadajícího světla, například intenzitu, fázi a polarizaci.

Klasický displej funguje jinak

To je podstatný rozdíl proti běžným displejům i fotoaparátům. Nejde jen o to, že by obrazovka měla někde schovanou miniaturní kameru. Tady by se samotný optický prvek mohl podílet na zobrazování i snímání. V laboratorní ukázce výzkumníci pracovali například s projekcí loga ETH, s kontrolou polarizace nebo se snímáním fáze dopadajícího světla.

Představa obrazovky, která se zároveň dívá na uživatele, samozřejmě okamžitě vyvolává otázky. Na sociálních sítích se objevily narážky na sledování i na slavné „telescreens“ z Orwellova románu 1984. Tato reakce je pochopitelná, ale současně je dobré držet se reality. Fourierův pixel zatím není hotová kamera zabudovaná do telefonu, notebooku nebo televize. Výzkumníci ukázali fyzikální princip a laboratorní prototyp, ne spotřební elektroniku připravenou pro výrobu.

Současné řešení má navíc omezení. Použité pixely jsou statické, takže nezobrazují libovolný pohyblivý obsah jako běžná obrazovka. V experimentech se často pracovalo s přesně řízeným světlem a s optickou aparaturou, která má k displeji v mobilu hodně daleko. Autoři studie sami popisují možnosti, jak by se jednou dala funkce ladit pomocí dalších materiálů nebo modulátorů, ale to je ještě výzkumná etapa.