Kamenné město Š’-mao v severočínské provincii Šen-si patří k nejvýraznějším archeologickým lokalitám pozdního neolitu. Rozkládalo se na ploše zhruba čtyř kilometrů čtverečních a před 4200 až 3700 lety představovalo mimořádně složité centrum s hradbami, oddělenými funkčními částmi, elitními pohřebišti a stopami rituálního násilí. Archeologové ho znají už dlouho, ale teprve starověká DNA začala ukazovat, kdo zde skutečně žil.

Studie publikovaná v časopise Nature pod názvem Ancient DNA from Shimao city records kinship practices in Neolithic China analyzovala 169 lidských vzorků ze Š’-maa, okolních lokalit a oblasti jižního Šan-si. Tým vedený profesorkou Fu Qiaomei z Institute of Vertebrate Paleontology and Paleoanthropology Čínské akademie věd pracoval s jadernou DNA a po vyloučení příbuzenských duplicit sledoval 144 nepříbuzných jedinců.

Výsledek je důležitý hlavně proto, že ukazuje kontinuitu. Obyvatelé Š’-maa nebyli náhle příchozí dobyvatelé z neznáma. Geneticky navazovali především na místní populace spojené s kulturou Jang-šao, která měla silné zázemí v oblasti sprašové plošiny kolem Žluté řeky. Zároveň ale nebyli izolovaní. Data ukazují kontakty s populacemi kultury Tchao-s’, se stepními skupinami spojovanými s okruhem Jü-min a také s jižními komunitami pěstujícími rýži.

Lebky u brány změnily výklad lidských obětí

Nejcitlivější část výzkumu se týká lidských obětí. U Východní brány Š’-maa bylo nalezeno přibližně 80 lidských lebek, což je mimořádný soubor i v měřítku celé Číny před obdobím pozdní dynastie Šang. Dříve se uvažovalo, že mezi obětovanými mohly převažovat ženy. Genetická analýza ale ukázala jiný obraz: devět z deseti zkoumaných jedinců z této oblasti byli muži.

Ještě zajímavější je rozdělení podle místa. Mužské oběti se soustředily hlavně u Východní brány, zatímco ženské obětní ostatky se objevovaly spíše v elitních pohřebištích, například v lokalitách Chuang-čcheng-tchaj a Chan-ťia-ke-tan. Nešlo tedy o náhodný projev násilí, ale zřejmě o pevně organizovaný rituální systém, v němž pohlaví oběti souviselo s místem a účelem obřadu.

DNA zároveň pomohla rekonstruovat příbuzenské vztahy napříč několika generacemi. Badatelé našli stopy patrilineárního uspořádání, tedy společnosti, kde se původ a pravděpodobně i postavení odvozovaly po mužské linii. Tomu odpovídá i patrilokální model, při němž ženy po sňatku přicházely do komunity muže. Pro výklad vzniku raných států ve východní Asii je to zásadní poznatek, protože ukazuje, že dědění moci, rodová příslušnost a rituální násilí mohly být propojené už v době před vznikem historických čínských dynastií.