Evropský parlament znovu posunul dál pravidla známá jako Chat Control 1.0. Oficiálně jde o dočasnou výjimku z pravidel ePrivacy, která má technologickým firmám umožnit vyhledávat materiály spojené se sexuálním zneužíváním dětí. Jenže právě u tak citlivého tématu je potřeba dávat pozor na to, co se pod vznešeným cílem skutečně schvaluje.

Ochrana dětí je samozřejmě naprosto zásadní. O tom není spor. Problém je v tom, že cesta zvolená Evropskou unií otevírá dveře ke skenování veškeré soukromé komunikace. A to už není žádná drobná technická úprava, ale zásah do samotné podstaty digitálního soukromí.

Hlasování, které dopadlo jinak, než vypadá

Výsledek v Evropském parlamentu je na první pohled matoucí. Pro zamítnutí návrhu hlasovalo 314 europoslanců, proti zamítnutí 276 a 17 se zdrželo. Jenže návrh na odmítnutí ve druhém čtení potřeboval absolutní většinu všech členů parlamentu, tedy 361 hlasů. Ta se nenašla. Výjimka proto prošla dál, přestože více hlasujících europoslanců bylo zcela jednoznačně proti jejímu pokračování.

Právě to je na celé věci znepokojivé a vysoce podivné. U tak zásadního tématu by člověk čekal jednoznačný politický mandát. Místo toho máme výsledek, který prošel spíš díky proceduře než díky jasné většinové podpoře. A přitom nejde o okrajovou regulaci. Jde o možnost kontrolovat obsah soukromých zpráv.

Chat Control 1.0 sice není totéž co tvrdší návrh označovaný jako Chat Control 2.0. Neznamená automaticky, že každá služba musí povinně číst každou zprávu. Jenže pořád dává firmám právní prostor používat nástroje pro detekci nelegálního obsahu v komunikaci. A jakmile se taková infrastruktura jednou zavede, bude velmi těžké uhlídat, kde se zastaví.

Dnes se mluví o dětském zneužívání, tedy o tématu, proti kterému se logicky nikdo nechce stavět. Jenže stejný technický princip bude nepochybně později rozšířen i na jiné oblasti. Na extremismus, dezinformace, autorská práva, politicky citlivý obsah nebo cokoliv dalšího, co se v budoucnu označí za dostatečný důvod ke kontrole. Přesně takto potutelně začíná nebo dokonce nabírá na síle již existující cenzura. Ne plakátem na dveřích redakce, ale nenápadnými filtry v systému.

Soukromí není podezřelá výsada

Nejhorší na celé debatě je představa, že kdo odmítá skenování soukromých zpráv, zlehčuje boj proti zločinu. To je falešná nálepka. Stát má mít silné nástroje proti pachatelům. Policie má vyšetřovat, soudy mají trestat a platformy mají spolupracovat tam, kde existuje konkrétní podezření a zákonný rámec. To je něco úplně jiného než preventivní kontrola komunikace běžných lidí.

Soukromá zpráva má být soukromá právě proto, že ji píše člověk jinému člověku. Ne úřadu, ne algoritmu a ne anonymnímu kontrolnímu systému. Pokud si společnost zvykne, že soukromá komunikace může být automaticky prohledávána „pro dobrý účel“, příště už bude odpor mnohem slabší. Hranice se neposouvají najednou. Posouvají se po malých krocích.

Citlivé je to hlavně u šifrovaných služeb. End-to-end šifrování stojí na jednoduchém principu: zprávu má číst jen odesílatel a příjemce. Pokud se začne obsah kontrolovat před odesláním nebo po doručení, formálně může šifrování zůstat zachované, ale jeho smysl se vyprázdní. Uživatel dostane falešnou nálepku bezpečné komunikace, zatímco někde v pozadí poběží automatická kontrola.

Česká stopa v hlasování ukazuje, jak opatrně je potřeba výsledek číst. Podle veřejných dat HowTheyVote hlasovalo z 21 českých europoslanců šestnáct. Dvanáct z nich bylo pro zamítnutí návrhu, 4 byli proti zamítnutí a 5 nehlasovalo. Jinými slovy, většina hlasujících českých europoslanců návrh odmítnout chtěla. Jenže na unijní úrovni to nestačilo, protože v evropském parlamentu se rozhoduje jen domněle.