Astronomové mají za sebou objev, který se na první pohled nečte tak efektně jako fotografie barevných mlhovin, ale pro pochopení vývoje galaxií může být mnohem důležitější. Vesmírný teleskop Jamese Webba pomohl změřit nejvzdálenější dosud známou spící černou díru. Nachází se v galaxii MRG-M0138 a její hmotnost vychází přibližně na šest miliard hmotností Slunce.

Zajímavé je hlavně to, že nejde o aktivní černou díru, která by okolní hmotu prudce zahřívala a díky tomu svítila do okolního vesmíru. Právě takové objekty se na velké vzdálenosti hledají snadněji. Tato černá díra je naopak neaktivní, nebo přesněji řečeno klidová. Sama na sebe výrazně nestrhává plyn, nevytváří jasný akreční disk a zůstává skrytá v centru své galaxie.

Vědci ji proto neodhalili podle záření, ale podle vlivu na hvězdy kolem ní. Pomocí infračerveného spektrografu teleskopu Jamese Webba sledovali pohyb hvězd v jádru galaxie. Z jejich rychlosti pak určili, jak silná gravitace tam musí působit. Výsledek ukázal na černou díru s hmotností kolem šesti miliard Sluncí. Studie uvádí hodnotu přibližně 6,0 miliardy hmotností Slunce, s rozmezím nejistoty zhruba +2,1 a -1,7 miliardy Sluncí.

Důležitou roli sehrála také náhoda v kosmickém měřítku. Mezi Zemí a vzdálenou galaxií leží kupa galaxií, která funguje jako gravitační čočka. Její gravitace ohýbá a zesiluje světlo objektu za ní. Díky tomu se galaxie MRG-M0138 jeví asi třicetkrát zvětšená. Bez tohoto přírodního „dalekohledu“ by podobně přesné měření pravděpodobně nebylo možné.

Celý objev je mimořádný i kvůli stáří pozorovaného objektu. Světlo galaxie k nám letělo více než deset miliard let. Vědci se tak dívají do období, kdy měl vesmír přibližně tři miliardy let. Už tehdy tedy existovala černá díra s hmotností, která se vyrovná největším objektům známým z mnohem bližšího vesmíru.

MRG-M0138 patří mezi galaxie, ve kterých už prakticky ustala tvorba nových hvězd. Jedno z vysvětlení počítá s tím, že centrální černá díra byla v minulosti aktivnější. Mohla působit jako kvasar a z galaxie vytlačit nebo zahřát plyn, ze kterého by se jinak rodily další hvězdy. Právě podobné procesy se dnes považují za jeden z důvodů, proč některé galaxie v raném vesmíru rychle zestárly a přestaly růst.