Dishonored 2 se na úspěch prvního dílu snaží navázat způsobem, který je pro tvůrce velmý snadným. Pokračování zachovává principy hry totožné a významných novinek se moc nedočkáme. Největší změnou i lákadlem je ovšem možnost hrát za dvě postavy (jednu či druhou). 

Corvo nebo Emily

Příběh se odehrává 15 let po událostech prvního dílu. Na trůnu nyní sedí stará známá, mladá císařovna Emily Kaldwin, kterou její otec a hrdina předchozích událostí Corvo Attano po nocích učí všechny své dovednosti, které dříve tak dobře zužitkoval.

Díky konspiracím a zákulisním intrikám však dochází k převratu a v Dunwallu se objevuje Delilah, jež o sobě prohlašuje, že je právoplatnou následnicí trůnu. Během krátkého boje pak dohází k prvnímu rozhodnutí hry – bude se příběh odehrávat za Corva či mladou Emily?

Paradoxem je, že takové rozhodnutí má na příběh a průběh hry minimální vliv. Je vlastně jedno, koho si člověk vybere. Přestože oba hrdinové dostanou k dispozici různé schopnosti od boha Outsidera, jsou ve výsledku založené na stejném výsledku. Corvo manipuluje prostorem a časem, Emily upřednostňuje přítahy. I způsoby likvidace nepřátel se liší. 

Nulový dopad výběru je znát hlavně při opakovaném hraní, kdy jsou minimální rozdíly nejvíce patrně. Oba hrdinové činí stejná rozhodnutí, potkávají stejné postavy. Opravdu jediným rozdílem jsou schopnosti, jejichž používání je naštěstí zábavné. Obzvlášť při jejich postupném vylepšování. 

Překrásný slunný jih

Děj se po úvodu přesouvá na jih země do Karnacy. A i když se jedná o slunnou část říše, město si s Dunwallem v ničem nezadá. Znovu je tedy vše vystavěno na pseudoviktoriánské době smíchané s oil-punkovým pojetím místního světa. Karnac navíc sužují krvelační komáři, se kterými si místní neví rady, a je tedy obvyklé nacházet opuštěná obydlí s hnízdy podobných potvor.

To vše doplňuje i povedený design, kde bohaté čtvrti hlídají robotičtí strážci a smetánka žije dekadentním životem. Chudáci naopak bídačí a rozdíly jsou znatelné na první pohled. To vše pak podtrhují všudypřítomné knihy, deníky, noviny a audio záznamy.

Na stavu okolí by se měl podepsat i styl hraní, protože se vrací systém chaosu. V kostce to znamená, že násilnický postup s vražděním všeho živého znamená, že vyhlídky na šťastný konec budou pryč. Naopak tichý postup a likvidace pouhou diskreditací vede ke šťastnějšímu konci. Reálný dopad je ale mnohem menší a příliš se průchod s vyšším chaosem neodlišuje.

Když se chováme do stínů

Samozřejmě hlavním postupem by měl být stealth. Je možné zvolit i hlučný postup, souboje jsou zajímavé, příjemně obtížné a jakákoliv chyba se trestá. Schovávání však vyžaduje lepší plánování, sledování okolí a hratelnost je tak o dost zábavnější. I design map k takovému přístupu velice nabádá.

Bohužel je zde i pár chyb, které tento příjemný pocit naruší. Například umělá inteligence občas nezareaguje na právě probíhající smrt kolegy, kousek za zády. Naopak při podezření na nebezpečí dokáží až s absurdní pečlivostí kontrolovat všechna možná místa, kam se hráč může schovat. Stačí se ale schovat na vyvýšené místo, kam už umělá inteligence nedosáhne. 

Hratelnost super, ale jen poprvé

Celkový dojem z hratelnosti je ve výsledku ale velmi dobrý. Kombinace herních prvků s designem jednotlivých úrovní hraje ruku v ruce a zanechává příjemný dojem. Do noty přihrává i povedeně zpracovaný vizuální styl světa, který je radost prozkoumávat. Bohužel to má i stinnou stránku, kterou je znovuhratelnost, na které se paradoxně snaží hra stavět a mít ji jako jednu z předností.

Při opakovaném hraní se celková herní doba zkrátí na cca polovinu (první dohrání zabere něco okolo 15 hodin). Je to způsobeno převážně znalostí světa a hlavně minimální nutností prohledávání. Vyšší obtížnost příliš pravidla nemění a navíc se projeví, že spousta rozhodnutí je pouze povrchních a nejsou vlastně příliš důležitá, což je rozhodně škoda.

Technické zpracování je slušné, graficky si hra opět drží komiksový nádech, což stále drží osobitou atmosféru. Přesto je však grafika na dnešní poměry dost průměrná a vyjma vizuálního stylu nijak nevyčnívá. Framerate dobře reaguje na problematické scény, a k žádných výrazným poklesům nedochází. 

Verdikt

Dishonored 2 ctí první díl a pouze ho přesouvá do nového prostředí s novým příběhem. Výsledek je rozhodně nadprůměrný, jen by bylo vhodně, kdyby pár chyb nalezlo před vydáním opravu. Nečekejte velké změny. Pokud váš předchůdce bavil, dvojka bude také.