Těžko soudit, zda se opravdu dá v tomto případě mluvit o pokračování či dalším dílu. Ani o prequel či sequel se totiž nejedná. Skutečnost je taková, že Mirror’s Edge Catalyst na první díl nijak nenavazuje, není nutná znalost prvního dílu, ani jakákoliv jiná orientace v tom, kdo je kdo, nebo proč se ve světě děje právě to, co se děje. Nejlépe by se dala situace pojmenovat jako druhý pokus.

Příběh o ničem

Beztak příběh v tomto případě není nijak podstatný. Funguje vlastně pouze jako odůvodnění, proč plnit tu či onu misi. Jinak je naprosto tuctový, plný jasných klišé, předvídatelný a prostě nijak zajímavý. Dokonce i závěr hry není alespoň z části tak dobrý, jako byl v minulém dílu. A to už je celkem co říct.

Stejně tak postavy, které Faith potká, nepřináší nic důležitého. Potkáte klasické šablony drsňáka, co hlavní hrdinku nemusí; drsnou velitelku odboje, která nezná jinou cestu, než vpřed a přes mrtvoly; nebo stydlivého nerda, který je v technologiích mistr světa, ale s lidmi neumí vést normální rozhovor. Jestli čekáte zvraty, nebo nějaké překvapení v motivacích postav, nedočkáte se. Všechno vám dojde o hodinu dříve.

Jak bylo již zmíněno, hlavní hrdinkou je opět Faith. S tou se setkáváme nejprve ve vězení, kde sice v úvodní animaci hezky cvičí, ale podle všeho to bylo jediné protahování za celou dobu čekání na nový díl. Kromě absolutních základů totiž neumí udělat ani kotoul či otočku o 180° (a to je to údajně nejlepší běžec ve městě). Nicméně ihned po legálním odchodu z vězení kašle na podmínky propuštění a okamžitě se dává do boje proti zlé korporaci.

Během kupředu a nikam

Catalyst má oproti jedničce dva velké rozdíly, kterých si lze všimnout. Otevřený svět a velmi lehký RPG systém. A snad největším paradoxem je, že prvnímu dílu ani jedno nechybělo a přítomnost zde je buď navíc, či nedotažená, nebo naprosto zbytečná, ba v horších případech i škodlivá. Tvůrci prostě z obou novinek nijak zvlášť netěží a větším změnám se vyhnuli.

Jasně to ilustruje například otevřený svět, i když by si ona otevřenost zasloužila dát do uvozovek. Projevuje se pouze tak, že Faith mezi jednotlivými misemi probíhá volně, ale… Ale pouze po střechách, a to ještě ne všech. Svět je jinak prázdný a běžně bez nepřátel. Sice potkáte stojící NPC, které ale pouze většinou čeká, až bude možné dát Faith misi. Což má občas za výsledek vtipnou situaci, kdy potkáte na kraji střechy černocha v doktorském plášti, hezky koukajícího před sebe… a nic víc.

Pravda, časem se svět zaplní nějakou tou vedlejší směskou závodů, doručování věcí, odlákávání nepřátel, ale jedná se o věci tak repetetivní, že po čase prostě nudí. První díl byl prostě svou linearitou předurčen k tomu, aby hráč pořád běžel. Tady je až moc prostoru pro zastavení se, a to není dobře, jelikož si hráč začne všímat nedostatků, jako například naprosto šílená architektura

One, two, punch

Čas od času (tedy v misích), dojde i na konfrontaci bezpečnostních složek, které běžce v lásce nemají. Soubojový systém doznal poměrně velkých změn. Už nestačí pouze včas zmáčknout správné tlačítko a tím protivníka knockoutovat. Souboje jsou mnohem více interaktivní, je nutné do nepřátel více bušit, ale i tak se nejedná o nic složitého. 

Co zmizelo úplně, je možnost odzbrojení a použití střelných zbraní. Tuto změnu velmi chválíme, jelikož k Faith mnohem více sedí klasický souboj rukama a nohama. Na druhou stranu souboje proti střelcům nejsou příliš obtížné a vlastně ani zábavné, jelikož nejspíše najímají lidi s oční vadou. Stačí běhat okolo, či používat skluzy, a protivníci se prostě netrefí. V extrémnějších případech ani nestřílí. Případně je možné se soubojům vyhnout či z nich utéct. Pokud tedy někomu nový systém nesedne, není to konec světa, stačí se podívat, kudy dál.

Vylepšujeme

Jak bylo zmíněno výše, novinkou je i RPG systém. Za veškerou aktivitu, ať hlavní či vedlejší, je hráč odměněn zkušenostmi a čas od času je možné vydělaný bodík zainvestovat. Paradoxní ovšem je výběr schopností, jelikož některé základy (například dopad kotoulem), zpočátku Faith prostě neumí, a uměle vše od minulého dílu jakoby zapomněla. 

RPG systém se dělí na tři větve: pohyb, souboj, výbava. Výběr je pak klasický, např. navýšení životů, možnost dvojího běhu po zdi (reálné použití asi třikrát za hru) nebo udělátka pro sbírání sběratelských doplňků, kterých je svět plný. Ne zcela příjemný způsob prodloužení hratelnosti. Nejhlavnější schopnosti jsou pak vázány na příběhový postup, tedy je hráč tak nějak nucen se příběhu chtě nechtě věnovat.

Zpracování nové generace?

Snad největším překvapení je technické zpracování. Hra jede na enginu Frostbite, na kterém DICE aktuálně dělají asi vše. Co nás ale překvapuje nejvíc, je fakt, že hra se nějak zásadně od prvního dílu neliší. Ano, Frostbite pořád umí naprosto precizní práci se světlem, tudíž některé scenérie jsou úchvatné. Na druhou stranu se občas objeví nějaký příjemný bug.

Například hlavní hrdinka se čas od času neodráží, přestože povrch před ní vše ostatní reflektuje, postavám se při rozhovorech neotevírá pusa, čas od času klesne nepříjemně framerate nebo se textury načtou v šíleně nízkém rozlišení, takže je hra neuvěřitelně rozmázlá. Zvláštní, když například u Star Wars Battlefront odvedli DICE, co se týče grafiky, práci více než slušnou.

Mirror’s Edge Catalyst jasně dokazuje, že občas platí tvrzení „méně je více“. Minimálně v tomto zpracování. V této podobě mělo být pokračování spíše lineární, připadně mělo být zpracování otevřeného světa podstatně jiné. Těžko říci komu hru doporučit, jelikož fanoušky nejspíše otevřený svět nenadchne, nováčky neosloví jistá „originalita“ zpracování (uvozovky máme záměrně, jelikož zde prostě existuje první díl).

Verdikt

Mirror’s Edge: Catalyst mělo nejspíše ukázat, že tato značka má šanci na záchranu. Bohužel výsledek není nijak úchvatný, hra působí prázdně, nudně a nejspíše nezaujme ani jako výplň na letní okurkovou sezónu.