Assassin's Creed, Bayonetta, Borderlands, Call of Duty, Civilization, Dark Souls, Dragon Age, The Elder Scrolls, Elite, Far Cry, Forza Horizon, Metal Gear, The Legend of Zelda, The Settlers, The Sims, Thief, Wolfenstein a nový World of Warcraft. To je jen začátek seznamu her, na které jsme se tenhle rok tak těšili. Mnohé z nich mě potěšily, ale těch, co mě zklamaly, málo rozhodně nebylo.

Víte, vzpomínám, jak jsem na konci roku 2013 seděl u kafe, dělal si soukromou bilanci ušlého roku a byl natěšený na připravované tituly pro tento rok. Nyní znovu sedím u úplně stejného hrnku (s novou kávou) a po letošních zklamáních jsem z toho všeho optimismu už vystřízlivěl.

Viním z toho hlavně glorifikované prezentace her na konferencích, kde se prezentovaly akorát mokré sny nových konzolí. Hry jako Watch_Dogs, Infamous, Dark Souls 2 mi naslibovaly čistou dokonalost (alespoň co se vzhledu týče), ale naservírovaly akorát obrovský downgrade. Přijde mi to jako klamání zákazníka a nezodpovědnost v rámci neznalosti limitů systému, na který titul autoři vyvíjí. 

Obviňuji i hry jako Far Cry 4 a Assassin Creed: Unity. Nenechte se zmýlit – Far Cry 4 byla skvělá hra, pokud jste nehráli Far Cry 3. Upřímně se přiznám, že jsem čekal, že se autoři budou držet tradice a nový díl v sérii bude zase něco úplně jiného a zajímavého. Není třeba dodávat, jak moc jsem se mýlil. Nepřišlo nic nového, originálního ani zrovna zajímavého.

Dnešní vývojáři se na jednu stranu snaží dát hráči naprostou volnost, což je do jisté míry skvělá věc, ale všeho moc škodí. Samozřejmě že mám rád hry, které neodehraji za jediné odpoledne. Zároveň ale nechci spustit hru a zjistit, že před sebou mám k sesbírání tisícovky zbytečných rostlin, stovky rozvleklých úkolů, které působí uměleji než nepovedený botox, a miliony předmětů k odemčení.

Mám pochopitelně rád, když hra vyžaduje nějakou výzvu a nedá vše zadarmo, ale takový obsah musí být zkrátka motivující. Pokud základní hra není zábavná, nepomůžou jí ani stovky hodin herní doby skrze vedlejší úkoly, ani desítky kilometrů z jednoho konce mapy na druhý.

Assassin’s Creed: Unity dokonale odráží nadpis článku. Až za hrob marketingované Unity se nakonec ukázalo jako obrovské zklamání. Technická stránka zkrátka nestíhala tu designovou, a tak se z velkého živoucího světa se spoustou energie stalo akorát nehratelné a nezáživné peklo.

Mohl bych tady mluvit o velkých aférách jako GamerGate, Flappy Bird, MGS: Ground Zeroes, bordelu na Steamu, a pokrýt i celý ten humbuk, který se točil kolem vydání nové generace konzolí. Místo toho ale promluvím o tom, co mě zklamalo na tomto roce jako hráče, který se nezajímá o vnější svět, ale má rád dobré videohry. Ten totiž málem umřel a zachránily ho jenom klenoty jako Transistor, Wolfenstein, This War of Mine, aj. Většina AAA titulů totiž selhala právě v zaujmutí hráče.

Ve svém blogu jsem kdysi dávno zmiňoval, že vytvořit uzavřenou, propracovanou úroveň je mnohem těžší, než vytvořit rozlehlý otevřený svět. Z tohoto stanoviska asi vyčtete, že letošní rok, který se podobnými tituly téměř hemžil, jsem si dvakrát neužil. Od sbírání všeho možného v Dragon Age: Inquisition pro splnění questů, až po opakující se úkoly v Destiny.

A vidíte, v tom je problém. Nevadí mi, že se vývojáři rozhodli jít cestou otevřeného světa. Vadí mi, že ho nedokázali nijak zajímavě naplnit. Právě proto letošní Wolfenstein aspiruje na moji nejoblíbenější hru roku 2014. A co udělali správně, kromě toho, že se vyhnuli tomu smrtelnému hříchu? Měli jasnou myšlenku a jasný cíl. Svůj smysluplný obsah podali v rozumné, ale hlavně zábavné formě, takže neplýtvali mým časem ani energií.

Vývojáři by konečně měli přestat chodit z extrému do extrému a začít na hry koukat drobet lidsky. Když si zapnu hru, která obsahuje deset hodin smysluplného obsahu a 90 hodin zbytečného pobíhání po světě, vypadá to možná dobře na papíře, ale realita je jiná. Nekvalitní nadbytečný obsah vás po čase otráví a hru odložíte naplněni znechucením. Scénář, kdy odložíte The Last of Us lačnící po pár extra hodinách, je zkrátka mnohem lepší, než ten, kdy odhodíte natahované Assassin’s Creed: Unity plní nechutě ke strávení byť jen jediné další minuty ve hře.

Možná jsem ztratil své ideály, ale jakožto lidská osoba stále mohu doufat, a tak tady je moje přání. Nechť je příští rok naplněn kreativními hrami. Ne jen náhražkami, které mají stimulovat nedostatek fantazie. Ať jsou i AAA tituly poutající a zajímavé, jako jsou ty indie (i když toto označení je už dnes také zavádějící).

Tento rok se nesl v bezpředmětné velikosti, kvantity nad kvalitou. Zkusme to příští rok jinak.

Šťastné a veselé a hezký nový rok.