Doposud jednou z největších zábran ve snahách zastavit šedý trh s videohrami, je, že v o očích prostého zákazníka nijak šedě nevypadá. Nechodí se za ním do temných uliček ani do uzavřených kontejnerů na tržišti; funguje na solidně vypadajících webových stránkách od firmy, která se často objevuje jako sponzor velkých akcí a osobností.

Bylo by to obtížné i nebýt této iluze; proti nízkým cenám se špatně argumentuje. Funguje zde totiž představa, že pokud něco kupuji za peníze (a není to heroin), musí to být v pořádku. Jakým způsobem se to stalo tak levným, je už nepodstatné. Pro příklad tohoto jevu mimo náš průmysl stačí dojít k našemu šatníku. Kolik z těch triček bylo sešito ve sweatshopech dětskýma rukama? To se pravděpodobně nikdy nedozvíme, protože pravdou je, že obvykle nás ani nenapadne takové otázky klást.

Důležité – a často obtížné – je si uvědomit, že nakupování takových produktů je aktivně škodlivé.

Stejně jako platí, že nic na světě není zadarmo, platí i, že nic není levnější bez důvodu. Důvodem, proč na stránkách jako G2A, Kinguin ad., najdete hry třeba o polovinu levnější než na Steamu nebo GOG, je jejich původ. V drtivé většině případů jsou kradené. O původu her z tuzemského Key4You mám také své pochybnosti. 

Mezi lidmi, kteří prodávají nechtěnou hru přidanou k základní desce, najdete i takové, kteří přes kradenou kartu nakoupí stovky herních klíčů, jenž následně prodávají za nižší cenu. Banka po zjištění nákupu z karty transakci zruší a skrze službu chargeback vrátí peníze na účet okradeného. Zasažený vývojář nakonec skončí bez peněz a ty, co mohl vydělat, skončí v kapse podvodníka.

Jedinou obranou je hromadná deaktivace klíčů. Tím ovšem mohou být zasaženy kusy prodané za standardní cenu a mezi hráči se jedná o nepopulární krok. Jejich hněv se po deaktivaci neobrací na pochybného prodejce, nýbrž na samotného vývojáře. Stane se tak, že deaktivované klíče jsou později obnoveny, i když pochází z neoficiálních zdrojů.

Důvod, proč píšu tento blog, je částečně prozrazený titulkem. Je prosbou na ty, kteří chtějí nebo musí na hrách šetřit. Je tedy prosbou na všechny. Chcete-li skutečně ušetřit na videohrách, stůj co stůj, tak už raději pirátěte. 

V žádném případě zde nepodporuji pirátství ani nikoho nechci podněcovat k jeho praktikování. Ale na rozdíl od Geralta žijeme v reálném světě, a i když je zlo zlem, na jeho stupni záleží; pirátství je v tomto případě menším zlem. Ačkoliv v obou případech vývojář přijde o peníze z legitimního prodeje, v jednom z nich nebude vracet peníze na kradenou kartu a přiživovat podvodníky.

Byl jsem to já, kdo o pirátství mluvil i v jiném blogu, mnohem méně lichotivě. A pevně si za tím stojím. Pokud nemáte peníze, správným postupem je hry nekupovat nebo počkat na slevu v oficiální distribuci. Avšak nejsem natolik idealistický, abych si myslel, že by takové poučení bral kdokoliv vážně.

Čím nyní budu následovat, není nijak nové, je ale dobré si to čas od času zopakovat: Peníze utracené za videohry nemizí v kapsách korporátních mužíků s penězi místo vlasů – po odečtení marže putují k vývojářům a vydavatelům, kteří finance využívají na nové hry. A pokud ne na nové hry, pak na vlastní živobytí.

To platí dvojnásob v době, kdy konjunktura v herním průmyslu nepolevuje, což na trh láká více vývojářů schopných vyprodukovat více her, čímž se i zvětšuje konkurence.

S obtížnými podmínkami na tom vývojáři nejsou sami. Zatímco hodnota herního průmyslu raketově roste a jeho velikost se zvětšuje, průměrná mzda v Česku se od roku 2013 zvýšila k 2016 o zhruba dva a půl tisíce na 27 589 korun. Spolu s mírným zvyšováním inflace a snižováním dostupnosti hypoték nezbývá mnoho na nakupování nejnovějších her.

Není obtížné pochopit důvody pro nakupování her na šedém trhu nebo "pirátění". Chápou je všichni - i vývojáři. Složitější je pochopit důsledky. Takže až příště budete sedět před počítačem s poloprázdnou peněženkou, peníze si raději nechte a hru stáhněte, než abyste je věnovali podvodníkům.

Témata šedého trhu a pirátství skrývají překvapivě mnoho úskalí a jejich diskutování je vždy sporné. To si moc dobře uvědomuji. Obhajování teze v titulku blogu mi není ani milé, ani příjemné. Vím i, že řešit problém tak, že jej nahradíme jiným problémem, není správnou cestou. Rád bych tedy, aby tento blog nebyl vnímán jako stanovisko, ale spíše jako podnět k zamyšlení.