Začátkem týdne se na našem webu spustila anketa o nejlepší hry roku. Aktuálně (ke dni 27. prosince) můžete volit z TOP 10 her. Když se na tento seznam kouknu, trochu mě mr(a)zí. Osobně bych vyzdvihl především Zaklínače 3. Zbylé hry ve mně vyvolávají dojem, že se letošní rok vskutku nepovedl. Alespoň z mého úhlu pohledu byly loňské ročníky bohatší. 

V některých případech se jedná samozřejmě o výborné hry (další datadisk StarCraft II, Pillars of Eternity, Kerbal Space Program). První jmenovaný je pouze dodatek, další dvě vznikly v nezávislém studiu, a tak je jejich přítomnost v TOP 10 pro mě jen důkazem, jak se AAA herní scéna letos málo snažila. 

Z her, které se z čtenářských hlasů do finálového kola nedostaly, bych ještě rád vypíchl Life is Strange a Ori and The Blind Forest. Obě nádherné hry, které si podle mě zaslouží své umístění v síni slávy za rok 2015 daleko více, než některé jinak vyzdvihované tituly, jako Star Wars: Battlefront či Dying Light. 

Loňský rok v porovnání s tím letošním toho nabídl daleko více. Namátkou si můžeme připomenout hry jako Divinity: Original Sin, Dragon Age: Inquisition, South Park Stick of Truth, Dark Souls 2, Hearthstone, Middle-Earth: Shadow of Mordor, Wolfenstein: The New Order, Alien Isolation, Child of Light...

Možná budu rok 2015 zpětně vnímat opět pozitivně s odstupem času, stejně jako je tomu v případě loňského roku. Aktuální vzpomínky jsou však plné rozčarování, které kladně naklání zejména Zaklínač 3, jehož postavení na herní scéně i ve čtenářské anketě doslova dominovalo a nebude asi pro nikoho překvapením, až jej ve výsledcích uvidí na zlatém stupínku. 

Další dominující hrou bylo Grand Theft Auto V pro PC, čímž se dostávám k dalšímu problému letošního roku. Poslední díl tohoto akčního pískoviště od RockStar je výbornou hrou, jenže z roku 2013, přičemž se jej PC hráči dočkali teprve nedávno v dubnu. Ačkoliv se tedy jedná i o letošní hru, své kvality prokázala už před pár lety, a její přítomnost v tomto žebříčku mi tak přijde lehce zbytečná.

Tuto volbu jsem však ochotný připustit, když se pokusím ošálit názorem, že se jedná o tak skvělou hru, že si i po dvou letech zaslouží věnce. Ve své podstatě se ale jedná pouze o remaster. Daleko více mě to tedy přivádí k něčemu, čeho si možná všimli i někteří z vás, neboť v tomto směru letošní rok vskutku vystupoval do popředí. Jedná se o remaky/remastery postarších her.

S nástupem nové generace konzolí se nejedná jen o zaprášené tiuly. Heavy Rain, Beyond: Two Souls, The Last of Us, Uncharted, Deadpool, Darksiders 2, God of War III, Metro Redux, Tomb Raider Definite Edition apod. I tato převydání her si nacházejí své odpůrce, přestože je vcelku pochopitelné vydat konzolovou hru na novou platformu, která původní hry už nezprovozní. Raději bych ovšem nakousl téma remaků, které oživují opravdu staré hry. 

Letos jsme se dočkali adventury Grim Fandango, Homeworld, Oddworld, Fahrenheit, Resident Evil a HD edice Heroes of Might & Magic III. První jmenovaná v našich končinách nemá příliš jméno, ta poslední, Heroes, naopak. Přestože se nakonec jednalo o obsahově chudou verzi hry, ukázala přesně to, co si někteří hráči od remaku (v tomto případě remasteru) slibují – stejnou hratelnost v lepší grafice. Svoji práci tak splnila, nebýt absence datadisků, a tím naprostou zbytečností upřednostit HD verzi před HD patchem.

Pak jsou tu remaky, které na své ztvárnění jdou trochu od lesa a mění i hratelnost, ať už jen z principu některých základních mechanik, rozhraní, ovládání, nebo třeba celkového žánru. Brzy herní scénu čeká remake System Shocku, který z vypuštěných snímků, dle mého, vypadá opravdu dobře. Jak se ovšem tvůrci poperou s herními prvky, je zatím neznámou.

Pár následujících odstavců se věnuje sérii Final Fantasy, která u nás příliš zastoupení nemá. Na jejím příkladu se ovšem chci dostat k otázce, co by hráči vlastně měli od remaků čekat.

Ohromná diskuse (spíše ve světě) se strhla po oznámení remaku Final Fantasy VII, mnohými nejopěvovanější díl ze série. Prvně se tento kousek představil na E3, kdy o sobě prozradil jen informaci, že je hra ve vývoji. Vývojáři se však vrátili během konference PlayStation Experience, kde ukázali, jak moc se utrhli ze řetězu.

Během PlayStation Experience došlo na odhalení, že se scénář dočká velkých změn, přibudou cutscény namísto rozhovorových bublin, soubojový systém bude přepracovaný a žánrově bude hra nově akční z pohledu třetí osoby a více otevřená.

Původní titul jsem hrál a užíval jsem si jej každým dechem. O to více mě bavilo Final Fantasy VII: Crisis Core, který považuji za nejlepší hru pro PlayStation Portable. Žánrově se však od sebe tyto tituly velmi vzdálili. O to více jsem byl zvědavý, jak remake původní sedmičky dopadne, vezmeme-li v úvahu i fakt, že se vrátil ve vylepšení verzi jak na Steam, tak PS Store. 

Než jsem se dostal k negativním názorům komunity, byl jsem novinkami nadšený. Kdykoliv jsem hrál nějaký remake, bylo to spíše ze zvědavosti – vždy jsem později upřednostnil původní hru, pokud mi to operační systém dovoloval. Dokonce jsem byl ochoten některé restrikce obejít různými emulátory jen proto, abych mohl hrát svůj nostalgií obalený titul, ne hru s nádechem moderna. Mnozí kolikrát stejně hrdě tvrdí, jak je originál hezčí.  

Jenom pozměněná grafika asi jen málokoho, kdo si už hru zahrál, přiměje k opětovné koupi/instalaci. Vše ostatní je stejné, nač mít dvakrát to samé. 

Aféra okolo remaku Final Fantasy VII mě přivedla k myšlence, co bychom vlastně měli od těchto oprášení čekat. Funkční zážitek ve starém kabátě? Titul si pořídí převážně veteráni, kteří zub času nevnímají, a to jen, pokud si jej chtějí přehrát znovu. Stejný zážitek v moderním kabátě? Milovníci původního titulu na originál stejně nedají dopustit. Poupravený zážitek v moderním kabátě? Záleží na šíři zásahu, pro kterou se autoři rozhodnou. Na stížnosti od původních hráčů se beztak mohou spolehnout.

Rozhodující je, zda si titul v novém ztvárnění vyslouží oblibu u nových zákazníků. Jen tak z hecu se remaky skutečně nedělají. A proto je nutné k nim prodejně přistoupit tak, aby si je mohlo pořídit co největší množství lidí. 

Mé nadšení z Final Fantasy VII jsem vlastně ani příliš nechápal. Jak mohu být nadšený ze hry, která mi původní titul hodí do koše a pod stejné jméno nalepí něco zcela jiného? Když jsem se nad sebou zamyslel, uvědomil jsem si, že původní sedmičku bych dnes už asi nikdy nezapnul, ačkoliv si stále snažím nalhat opak. Noví hráči by o tento kousek také nejspíš už nezavadili, pokud by je nechytla vzácná nemoc šíleného fanouška značky.

Herní scéna se vyvíjí. Mechaniky, které před pár desítkami let byly běžné, dnes novou generaci neoslní. Kvanta textu jsou úžasným způsobem, jak jednoduše předat hráči hutné množství informací, ale už to není cesta, kterou by hlavní proud hráčů ocenil. A více neznamená nutně lépe. Dnes je aktuální kinematografická kamera, nadabované dialogy, motion capture a filmový zážitek. Něco, na co původní FF7 před dvaceti lety nebyl pochopitelně připravený. 

Cesta, kterou Square Enix v případě FF7 zvolilo, mi tak přijde sympatická. Jakožto znalec původní hry mám konečně důvod si tento nový titul pořídit a stejný příběh prožít znovu, a jinak. Dnešně. A mé srdce stále bude mít pro případ nouze možnost zahrát si původní hru, kterou bych před jakýmkoliv jiným remakem jinak upřednostnil.

Někdo by mohl lamentovat, že se pak jedná jen o hru, která ždíme slávu původního titulu. Divadelní hry se ale také nehrají stále stejné, vrací se po letech v jiném inscenačním pojetí s jinou režií. Přitom se v tomto pojetí jedná o finanční investici, kterou si Square Enix mohl odpustit. Vydat původní hru s co nejméně změnami by bylo rozhodně úspornější. 

Nesnažím se zde prezentovat nějaký názor, který by byl správný. Jedná se spíše o další úhel pohledu, který stojí za to vzít v potaz, než se rozhodneme kroky vývojářů soudit. Dokud výsledný produkt bude fungovat sám o sobě, spokojení bychom být mohli.