Recenzování není jednoduchá záležitost. Některým se hra líbit může, druhým ne. To platí dvojnásob u čistě multiplayerových titulů, které jsou obzvláště oblíbené v nynějším herním podnebí. Často totiž chvilku trvá, než se do hry ponoříte a poznáte, co v ní dřímá. Veřejně se přiznám, že v recenzi na Rainbow Six: Siege jsem byl přehnaně kritický a dostatečně nezdůraznil, že se jedná o jeden z nejlepších příkladů pouze multiplayerových FPS.

Tu chybu rád napravím nyní, když jsem u hry strávil přes 100 hodin, a jsem si na 100 % jistý, že v aktuální době znám všechny její klady i zápory.

Většina kritiky, jež jsem sepsal v původní recenzi, stále platí (další dokonce ještě doplním nyní), je ale jeden hlavní bod, který bych nyní sám sobě rád vyvrátil. Napsal jsem:

"Uhájit 60 eurovou (cca 1620 Kč) cenovku bude ovšem obtížné, protože je titul skutečně chudý na obsah. Vezmeme-li v úvahu, že za 40 euro (cca 1080 Kč) koupíte aktuálně například třetího Witchera, který naopak obsahem zabije váš pracovní i sociální život, musíme říct, že by bylo rozumné si na tento titul počkat až ve slevě. Když si při nějaké takové hru koupíte spolu s několika kamarády, pravděpodobně se vám peníze vrátí v mnoha dobře strávených hodinách."

Konkrétně zdůrazním část: "chudý na obsah," která se nyní s odstupem času zdá až směšná. Jestliže něco, co je chudé na obsah, dokáže zabavit na 100+ hodin, možná to nakonec tak špatné není. Poměr cena/obsah je obecně velmi subjektivní, je však v náplni práce recenzenta se pokusit o co nejobjektivnější posouzení daného poměru. A v tomhle případě jsem selhal. 

Je pravdou, že v době recenzování měla hra 11 map a tři herní módy, jenž spolu hodně splývaly, z čistě technického hlediska tak doopravdy není co hledat. Není to ale obsah, jímž se Siege identifikuje; je to dynamičnost, kterou nabízí hratelnost v kombinaci s velkými, úžasně navrženými a zničitelnými mapami, díky níž titul získává svou hodnotu. Žádný zápas není úplně stejný, pokaždé se události vyvinou trošku jinak, což je něco, čím si nemyslím, že se může chlubit úplně každý titul, včetně milované pecky jako Counter-Strike.

Velký podíl na tom má převážně zmíněná destrukce prostředí. Ve své recenzi jsem ji vypsal jenom jako další prvek. Bez ní by ale hra v žádném případě nebyla tak přitažlivá. Jakkoliv dobře můžete mít mapu nastudovanou, malá, nenápadná díra ve zdi vás i tak čas od času zaskočí nepřipraveného. Napětí utužuje i fakt, že Siege aplikuje headshot na jednu ránu, tedy kulka do hlavy z jakékoliv zbraně znamená okamžitou smrt.

Z kaluže do kaluže

Abych ale jenom nechválil, musím přednést i pár spíše negativních poznámek. Ubisoft se dlouho potýkal s problémem hackerů, ten ovšem není způsobený jejich množstvím. Spočívá v přístupu Ubisoftu k jejich existenci.

V Rainbow Six existuje milion a jeden způsob, jak legitimně zjistit, kde najít oponenta. Obyčejně by se mohlo zdát podezřelé, když hráč přijde ke zdi, a aniž by cokoliv viděl, spolehlivě zaměří hráče za ní. Pro spoustu nezkušených hráčů je to jasná známka (punku) člověka, který nějakým způsobem podvádí, pravdou ale je, že podobné věci jsou v Rainbow Six každodenním chlebem.

Tím ve hře neustále panuje jistá skepse vůči všem ostatním a vytváří se tím nedůvěryhodné prostředí, jež není zdravé pro žádnou hru. Ubisoft problému až do teď, kdy zavedl permanentní bany pro (téměř) všechny, kteří budou přistiženi při podvodu hned na poprvé, nijak nepomohl. Hráči totiž mohli být přistiženi při činu a trestem jim byl pouze ban na několik hodin, opakovat svůj přestupek mohli hned několikrát, než se dostavil finální trest zákazu hraní hry.

Nedostatek transparentnosti je také poměrně zásadním problémem. Pokud už nahlásíte někoho, o kom není jediný pochyb, že skutečně podvádí, systém vám poděkuje, ale žádné další informace už neposkytne. Nikdo pak neví, jestli byl daný nějak potrestán nebo stále vesele kazí hru ostatním.

Satan jménem mikrotransakce (část II.)

Ve své recenzi jsem také popsal mikrotransakční systém jako: "vystřihnutý z kdejaké F2P hry, čímž působí jednoduše urážlivě pro každého, kdo právě utratil 60 euro," změna nakonec přišla, ale jen k horšímu. Od vydání recenze jsme se mohli těšit hned ze dvou dodatků (Black Ice a Dust Line), které hra obdržela. V každém z nich bylo možné najít mapu (zdarma pro všechny) a dva nové operátory.

Operátoři jsou de facto hrdinové, kteří mají rozdílné schopnosti. Tvůrcům se úspěšně daří držet balanc mezi všemi operátory, není tedy žádný, který by svou silou zastiňoval ostatní. To platí i pro ty obsažené v DLC, háčkem ovšem je, že jejich cena za herní sumu je zbytečně přemrštěná.

Po čase hraní se k nim skutečně dostanete. Já nyní vlastním tři ze čtyř, cesta k nim však byla kostrbatá. A Ubisoft si je toho moc dobře vědom, a proto přidal ještě cenovku v R6 kreditech (ty, jak asi správně hádáte, získáte pouze za skutečné peníze). Titul cílevědomě zneužívá hráčovu netrpělivost nebo nedostatek času, aby se mu proplížil až hluboko do peněženky.

Paradoxně jsem i většinu tohoto blogu strávil kritikou (a mohl bych klidně pokračovat), jen ale kvůli tomu, že jsem si hru zamiloval. Proč jinak věnovat přes 5000 znaků včetně mezer něčemu, o co se tolik nezajímám? Pokud si z tohoto čtení je třeba něco odnést, pak je to že Rainbow Six: Siege je zářným příkladem nestydatého chtíče Ubisoftu po penězích, ale také je příkladem nesmírné zábavné, taktické FPS.