Duševní zdraví je téma, které je ve všech směrech velmi komplikované; mluvit o něm tedy není o nic lehčí a to obzvlášť, pokud to není vaše zaměření v první řadě. Je to ovšem předmět, o kterém je třeba se více bavit. Mluvíme o světě, který je obalen ve všelijakých miskoncepcích a stigmatech právě díky tomu, že většina konverzací o něm jsou různě bagatelizované nebo vůbec neexistující.

Jedním z největších problémů celé záležitosti je stereotypizace, ke které přisívají i všechny různé formy médií; včetně videoher. Často slouží jako vysvětlení k chování neracionálně vystupující postavy. Například Far Cry 3 nebo Hatred, v obou titulech najdeme vraždící maniaky, jejichž jediným motivem je jejich psychický stav. I když se tvůrci nedopouští žádného zločinu, tak postavy jimi vytvořené podporují již zajetý mýtus z filmů, knih a nyní i videoher, že nemocní lidé mají automaticky sklony k násilí.

Nelze popírat, že duševní (často hlavně schizofrenní) onemocnění občas vedou k násilí, takové případy jsou ovšem v minoritě. Nelze ani žádat, aby tvůrci přestali s vyobrazováním "šílenců" jakožto zabijáků a vrahů. Šlo by nejen o cenzuru, ale zásadně bychom tak limitovali i tvůrčí zázemí umělců, které by v zájmu nás všech mělo být co nejširším. Nicméně bez proporcionálního vyobrazení "dobrých bláznů" činíme škodu, která zasahuje převážně ty, kteří trpí a potřebují pomoc.

"Duševní choroba bývá laciným nástrojem k získání práva ke konání násilí, protože obecným konsensem je, že lidé s duševní poruchu nemají kontrolu nad svým chováním", říká klinický psycholog Tracii Kunkel a pokračuje: "Stereotyp šíleného záporáka se neobjevuje pouze ve videohrách. Kdykoliv jsme svědky šokujícího aktu násilí, okamžitě začneme pátrat po duševní chorobě. Rozumím lidské potřebě pro nějaké vysvětlení v případě traumatického zážitku. Mentální poruchy by nicméně neměly být prvořadým podezřelým. Škodlivým mýtem číslem 1 je předpoklad, že každý trpící jakoukoliv formou podobného onemocnění je také neodmyslitelně násilníkem".

Přesně tento předpoklad se ale dostal do lidského povědomí. Když si do Google obrázků zadáte spojení "duševně nemocný", vyjedou na vás snímky policejního auta, pofidérně vypadajících osob, svěracích kazajek, nožů aj. Celé to dělá trošku úsměvné jenom fotka Tomio Okamury v poslanecké sněmovně, jinak se ovšem jedná o pochmurnou ukázku toho, jak vnímáme ty, kteří nás potřebují nejvíc.

"Stigma duševní nemoci stále představuje velký problém v léčbě psychicky nemocných nejen u nás, ale v celém světě," říká Jan Tuček, primář Psychiatrického oddělení českobudějovické nemocnice v reakci na průzkum, který proběhl současně v Anglii i v České Republice. Ten tvrdí, že "každý osmý dotazovaný Čech (...) by zcela jistě ukončil přátelství s tím, u koho propukla duševní nemoc".

To vede k jednomu z důvodů, který stěžuje léčbu psychicky nemocných, a to, že postižení ji často ze strachu ani nepřiznají, protože se bojí, jak by reagovalo jejich okolí. A to je to nejsmutnější - bojí se oprávněně. Podle přednosty Psychiatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Jiřího Rabocha, může být kontakt s psychiatrem dokonce handicapující, například v práci. Občas postižení nenajdou pochopení ani u své rodiny, která často preferuje hledat vysvětlení zakořeněné v somatických příčinách.

"Umíte si představit, že byste se přestali kamarádit s někým, u koho se objevila rakovina? Nebo odmítali pracovat s někým, kdo v dětství prodělal neštovice či bydlet v blízkosti lidí na vozíčku? Asi těžko, přitom v souvislosti s duševním onemocněním se tyto jevy vyskytují," říká jeden z autorů studie Petr Winkler a vystihuje tím zároveň absurditu aktuálního postoje k psychicky postiženým lidem. Jako obvykle, i v tomto případě jsou veškeré obavy způsobeny strachem z neznáma, spolu s občasnými zprávami o nemocných lidech, kteří vraždili (viz tragédie ve Žďáru).

Toto neznámo se již několik let snažíme prozkoumat a lépe mu porozumět. K tomuto úsilí se připojují i lidé jako Manos Agianniotakis, který je odpovědný za velmi krátký interaktivní příběh, respektive videohru, pojednávající o depresi nesoucí název Interview nebo Zoë Quinn, která zavítala do stejného teritoria s textovým dobrodružstvím Depression Quest. 

Hra Depression Quest je pravděpodobně jedním z vůbec nejlepších příkladů, jak přiblížit zdravého člověka k pocitům toho nemocného. Odvádí skvělou práci díky tomu, že hráče zasadí do samotné mysli trpícího člověka, nechá ho se sním sžít; sjednotit jestli chcete. Není to příjemný zážitek, místy je dokonce až smutný, ale využívá prvek, ve kterém byly videohry vždy nejsilnější - roleplaying. A právě ten dělá z titulu silný zážitek.

Ve hře prožijete život postavy trpící depresí a pokusíte se udělat, co je ve vašich silách, abyste protagonistovi pomohli překonat trápení. Podobný úspěch se dříve povedl i Spec Ops: The Line, které vás podobným způsobem přiblížilo k hororům války z pohodlí vašeho domova.

Interview je naopak velmi přímočarý a krátký zážitek, který vás nechá vyslechnout si zpověď jednoho muže o jeho stavu. Titul sice nevyužívá kvalit videoher, a jeho poselství tak můžete pochopit i skrze pětiminutový YouTube záznam, nicméně i tak doporučuju hru si sehnat a zahrát. Možná objevíte její jedno malé kouzlo, které, pro mě osobně, znamenalo hodně. Manos se nechal inspirovat k vytvoření hry od tvůrců Fake it ‘til you Make it, což je pro změnu divadelní představení pojednávající o mužích s klinickou depresí.

Jestli šlo o rozebírání témat, která jsou v mainstreamových titulech tabu nebo jednoduše moc nebezpečné pro prodeje, tak hry nezávislé na vydavateli byly vždy jedničkou v jejich prozkoumávání. To se možná nikdy nezmění, i přesto ale existují některé světlé výjimky, které si pro jejich odvahu a dobré zpracování budeme dlouho pamatovat, třeba zmíněné Spec Ops: The Line.

Jedním více viditelným, ale stále indie titulem, který se bude dopodrobna zaobírat duševní chorobou, bude i Hellblade od studia Ninja Theory, tvůrců DmC: Devil May Cry. Jeho protagonistka, Senua, trpí schizofrenií, která pramení z vyvraždění celého jejího kmene při nájezdu vikingů. Celou hru budete procházet skrze její oči a zažívat realitu tak, jak ji zažívá Senua. Sluchové halucinace, rozptýlená řeč a myšlenky, paranoidní bludy. To vše bychom spolu s ní měli prožít.

Co tuto hru ale skutečně odděluje od zbytku, je spolupráce tvůrců s Paulem Fletcherem, profesorem neurovědy na univerzitě v Cambridge. Jeho prací bude zajistit co největší přesnost stavu, kterým nemocný prochází. Sám Fletcher říká: "Hry, ve kterých hráč vidí šílenství jakožto nevysvětlitelné, chaotické a nekontrolovatelné, jednoduše posilují stereotyp, prostě jdou s davovým instinktem". Celá spolupráce původně začala jako pouhé Q&A ke správnému vyobrazení povahy symptomů, poté se ale "zvrhla" v úzkou spolupráci trvající po celou dobu vývoje titulu.

Lidé z Ninja Theory se očividně hodně snaží problému porozumět a je zřejmé, že dávají tělo i duši do toho, aby pomohli porozumět i budoucím hráčům. I přesto je ale třeba mít na vědomí, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly a na cestě Hellblade se může cokoliv pokazit. Pokud ovšem studio dosáhne svých cílů, tak dostaneme možnost zažít něco vskutku výjimečného.

"Je nesmírně vzácné, že by někomu bylo nabídnuta možnost, aby prováděl postavu trpící těmito strastmi (myšleno její schizofrenické onemocnění, pozn. red.) a v rámci toho procesu snad dosáhnul pochopení a empatie," říká Fletcher.

Existují i tituly, které celou věc posouvají na vyšší úroveň. Takové, jejichž cílem není pomoct pochopit mentální poruchu, ale přímo ji vyléčit. Jedním takovým je Mindlight. Jeho úkolem je pomoci dětem překonat strach a úzkost. Díky sadě speciálních zařízeních, které monitorují mozkovou odezvu, se dokáže hra kontinuálně měnit na základě přijatých signálů, což je stěžejním elementem hratelnosti.

Ve hře prozkoumáváte opuštěnou strašidelnou vilu a vaším cílem je osvětlit celý dům pomocí Teru. Teru je světlo, které na sobě nosí herní protagonista, a které čím více jste relaxování, tím více svítí. Naopak čím více jste ve stresu, tím svítí méně. Podněcuje tímto způsobem dítě, aby, kdykoliv se cítí sklíčeně nebo v ohrožení, jednoduše přistoupilo k problému s více chladnou hlavou, čímž ho odmění světlem, které prezentovanou překážku pomůže překonat.

Čím tento dlouhý a vyčerpávající blog uzavřít? Lidské vnímání rizika je dnešní dobou velmi nespolehlivé. Máme v tendenci obávat se malých a nepravděpodobných nešťastných náhod, jako je třeba pád letadla, a úplně přitom zapomínáme na mnohem pravděpodobnější každodenní nebezpečí, jako třeba autohavárie. Není pak divu, že šokující zprávy, jako jsou ty ze Ždáru, v nás dokáží vyvolat bezpředmětný strach. Nikdy nesmíme zapomenout, že jakkoliv nemocní lidé jsou stále lidé, a my bychom je tak měli i vnímat. 

H.P. Lovecraft kdysi řekl: "Nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach, a nejstarší a nejsilnější druh strachu, je strach z neznáma". Pojďme tedy o duševním zdraví veřejně a častěji mluvit, zkusme si zjistit informace, které by nás zavedly hlouběji, než poplašné zprávy z televize. Pojďme porazit stigma.

Jestli i vy nebo někdo vám blízký žije s nějakým podobným problémem, zkuste vyhledat jakoukoliv formu pomoci. Žijeme v 21. století, ve kterém by se nikdo neměl schovávat před svým zdravotním stavem, který se s velkou pravděpodobností dá ošetřit a vyřešit.

Zároveň, pokud víte o nějaké další známé i méně známé videohře, která by tento problém zkoumala podobně, jako výše vyjmenované, podělte se s nimi v diskusi. Budeme jen rádi.