Bez mučení přiznám, že WARSHIFT jsem kupoval jen kvůli tomu, abych zneužil své supersíly (tedy že mé texty mají více čtenářů než průměrný facebookový status) a hře dal zasloužené mediální pokrytí. Toho si titul užil mnoho v roce 2015 díky neobvyklé kuriozitě: Pracoval na něm jediný člověk, Cyril Megem.

Pět let pracoval na programování, skládání hudby, artworku, vůbec všeho kolem. Při pohledu na trailery přišel skepticismus; při hraní hry jej nahradilo pochopení. Že je hra od jednotlivce, je vidět na každém rohu – většinou bohužel ve špatném světle.

Universum: War Front, jak se hra jmenovala ještě v roce 2013 na své Kickstarterové kampani, slibovalo kombinaci FPS, RTS, MOBA RPG, nezapomenutelný příběh, tisíce variací na zbraně a schopností, dokonce měly přibýt i MMO prvky. To vše bylo slibováno vedle téměř vychloubačného sdělení, že na všem bude pracovat jen jeden člověk (a jeho společník zařizující PR). Navrch byla požadovaná částka stanovena na pouhých dvacet tisíc dolarů.

Nedůvěra ale nakonec prohrála a tisíc dvě stě podporovatelů se zasloužilo o vybrání čtyřiceti pěti tisíc dolarů.

Je 2017, dva roky po oficiálním vydání, a titul upustil od MOBA i MMO prvků, uskromnil se počet zbraní i schopností a příběh… existuje? WARSHIFT není tím, čím měl být, ale je dokonalou ukázkou umění možného. Je zázrakem, že titul navzdory své nepravděpodobné premise získal dostatek financí a ještě větší, že jádra oněch slibů dostál. 

V hloubi duše totiž chtěla většina fanoušků hry jen jedno: Pokračování Battlezone 2. A to dostali. Se vším všudy. Bugy, špatný pathfinding, nedotažená strategická část, nedotažená „akční“ část, hrozný příběh, zkrátka většina z toho, co stahovalo Battlezone 2, je přítomno i zde – přesto se hra těší pozitivním uživatelským recenzím.

Pro to existuje vysvětlení, které zmínil Nathan Mates, programátor pracující na Battlezone 2, v rozhovoru ohledně prodejů: „Přestože nemáme při prodejích velký úspěch, existuje konkrétní, ale malá část populace, která má ráda FPS+RTS žánr. Jejich možnosti jsou poněkud limitované. Tak tedy drží s tím, co znají a milují.“

Jeho slova lze přenést i na WARSHIFT. RTS hry jako takové se netěší velké oblibě, o to méně jejich kombinace s FPS. Pokud tedy na trh, jehož nejviditelnějšími značkami je otřesné Carrier Command: Gaea Mission nebo ryze multiplayerové Natural Selection 2, přijde prostě přijatelný singlplayerový titul, má zaručený úspěch.

V recenzi by si titul vysloužil 4 s dodatkem, že je žalostně podprůměrný a zabaví jen zaryté fanoušky hybridního žánru, zatímco ostatní zažijí jen chvilková vzrušení.

Co už by se do recenze nedostalo, je, že ony momenty vzrušení existují vlastně v neprospěch hry, protože ukazují, čím titul mohl být, a není.

WARSHIFT zmíněnou hybridní formuli podvádí a místo toho, aby nechala hráče transportovat se do libovolné jednotky, existuje takzvaný Avatar se speciálními schopnostmi a možnými vylepšeními, který ovládáte. Je to příjemné zjednodušení, protože místo hledání konkrétní jednotky stačí zmáčknutí jednoho tlačítka k převtělení a do akce se pustíte rovnou. Klíčové je, že přechod je hladký a svižný.

Zadáte několik příkazů, pošlete jednotky bojovat, rychle prohodíte perspektivu, nahradíte nekompetentní počítač, několika manévry pomůžete útočící síle a přepnete zpět na strategický přehled.

V těle Avatara nikdy netrávíte příliš dlouho, přesto těch několik vteřin přímé akce pomáhá oživit rutinu způsobem, který jiné RTS nemohou nabídnout. Mrtvolu ovšem nelze oživovat. A přesně takové je všechno kolem těchto několika chvilek napětí – mrtvé.

Jednotky jsou nevýrazné a je víceméně jedno, které stavíte. Budov je více, ale reálně potřebuje rafinérii na suroviny, kasárny pro vojáky a továrny na tanky. Všechny jednotky navíc můžete stavět z domácí základny.

Vojáci nezvládnou komplexnější příkazy než „Jdi“ a „Stůj“ a zůstanete-li v akčním módu příliš dlouho, prokouknete jeho plochost a nezajímavost.

Příběhy odpadlíků, těch slabších bojujících proti silnějším, jsou vždy přitažlivé. Příběh Cyrila Megema je nepochybně jedním z těchto příběhů. Měl se stát symbolem odhodlání, důkazem, že když se sebevětší ambice spojí s ještě větší pílí, vše je možné. Upřímně jsem si přál, aby tohoto cíle dosáhl a tento blog byl ódou na jeho veledílo.

Skutečnost je ovšem taková, že WARSHIFT je jakžtakž průměrnou hrou s působivým pozadím. S čistým svědomím ji nelze úplně doporučit, ale pokud ji někdy zahlédnete ve větší slevě, koupí úplně nepochybíte. Je ukázkou, že sebevětší nadšení může být pokořeno technickými překážkami a při nejlepším z něj vymlátíte trochu zábavy.