Tato zpráva potěšila při loňském říjnovém oznámení zejména fanoušky, kterým se nedostalo toho štěstí či financí vlastnit handheld PS Vita, pro který bylo Assassin’s Creed: Liberation zpočátku exkluzivně vyvinuto. Původní verze vyšla roku 2012 bok po boku s tehdejším Assassin’s Creed III, s nímž sdílela zasazení do 18. století. Už na PS Vitě si odnášela velice smíšená hodnocení po celém světě. Otázkou tedy zůstává, zda si titul zaslouží pozornost i po téměř dvou letech poté, co se navíc série Assassin’s Creed už posunula o pár řádů dále.

Technické migrény

Oproti své předchozí verzi si Ubisoft dal záležet především na grafickém zpracování, které se snaží naplno využít potenciálu nového hardwaru. Modely postav, prostředí a technologie doznaly značných úprav a v mnoha místech se titul může rovnat i úspěšnému Black Flag. Přesto však Liberation jako celek působí nemastně neslaným dojmem, že ne všem oblastem se věnovalo rovnoměrné pozornosti. Ve hře se mnohdy ocitnete v částech, které jsou propracované do detailů a působí krásně živelně. Po pár krocích budete naopak stát na obyčejné šikmé ploše se zelenou barvou bez jediného stébla trávy.

Technické chyby původní verze zůstaly naneštěstí zachovány, například práce vývojářů s vlastním enginem AnvilNext působí velmi zmateně. Autorům se povedlo vyškrábat z některých technických problémů, kterými trpěly poslední dva díly. Například při pobíhání po New Orleans se už občané nezjevují uprostřed cesty, ale jsou krásně a včas vykresleni na stovky metrů dopředu.

To samé se nicméně nedá říct o objektech, které se častokrát plně zobrazí, až když jsou téměř na dosah ruky. A překrývající se textury, kterými trpěla už první verze, jsou vysloveně smutné na pohled. Hráči PC platformy si také musejí dávat dobrý pozor na nešikovné alt tabování, kdy hra při následném otevření dovede velmi často zakuckat a uvrhnout vás do „zmraženého matrixu“.

Slibované vizuální zlepšení cutscén není téměř patrné a příšerná mimika, dabing a celkový lipsync jsou občas drobet k smíchu, ne však zásluhou scénáře, který se místy marně snaží o situační humor. Jedinou výjimkou je výběr dabérky hlavní protagonistky (která už má zkušenosti se spoluprací na sérii z dob Ezia, kdy dabovala Cristinu Vespucci). Postava Aveline de Grandpré naštěstí táhne celý titul společně se všemi novými prvky, které přicházejí s hrdinkou něžného pohlaví.

Panna Novo-orleánská

Jedinečně se vám v Assassin’s Creed: Liberation otevřou nové herní mechaniky, které do předešlých dílů s mužským hrdinou nebyly aplikovány. V kůži Aveline si budete obstarávat vlastní šatník, který vám umožní přepínat se do třech různých person – asasínka, otrokyně a dáma. Každý z převleků vám navíc promění herní styl.

Jakožto asasínka budete mít přístup ke všem tradičním mechanikám, se kterými se můžete setkat v běžných dílech série. Hra ale tentokrát chápe, že po zuby ozbrojená postava vzbuzuje ve městě pozornost a stráže kolem vás budou neustále na pozoru, neboť svojí hledanost, na rozdíl od ostatních dílů, nikdy nesnížíte na minimum.

V roli otrokyně sice budete zcela neškodní svému okolí a nikdo si vás zprvu nebude všímat, ale za každý nepatrný přestupek s vámi budou zacházet jako s onucí a váš ukazatel hledanosti půjde nahoru s každým neobvyklým krokem. V obyčejných hadrech jste také nejvíce zranitelní a v soubojích nemáte tolik možností, jako plně vystrojená asasínka. Pěkný detail při chození městem je i častování občanů, kteří si neodpustí hrubé poznámky vůči vaší osobě zaujímající v hierarchii nejnižší stupínek pyramidy sociálního postavení. 

Ve vašem civilním oblečení coby Madame de Grandpré sice budete vážený občan, kdekdo vám odpustí lecjaký ten přestupek, ale v temných uličkách se budete muset vyhýbat lačným zlodějíčkům, kteří vycítí vaše drahé klenoty (a jen tak okrajem budou chtít okusit vaší vnitřní krásu). V následných útěcích či soubojích jste pak jakožto Madam nejméně obratná a váš běh se v těžkých šatech rovná takovému lehčímu poklusu. 

Procházka růžovým sadem

Systém postav přináší spoustu možností a eliminuje nelogičnosti v původních dílech. Zejména oživí jinak nudný příběh, ale i přesto spíše promrhává svůj potenciál, protože vyjma vedlejších misí (které má každá persona unikátní) nikterak nemotivuje hráče v hojném využívání této funkce. Pro dosažení 100% synchronizace se hráč ani nemusí příliš snažit. 

Mise nepředstavují absolutně žádnou výzvu a krom pár výjimek je možné všemi prosvištět na první pokus. Pro splnění každého úkolu a vysbírání každého sběratelského předmětu se herní doba stěží vyšplhá na 20 hodin, z čehož tvoří přibližně 7 hodin hlavní linie. Oproti ostatním dílům sotva třetinová délka, ale vezme-li se v úvahu, že ve stejném poměru se orientuje i cena hry, tak se nedá délce linky příliš křivdit.

Herní zasazení také příliš nedrží konzistenci a scénář si jen uždibuje z pár historických figur a událostí. Zdaleka nedosahuje takového zpracování jako ostatní díly, žádný dějepisný zážitek se tedy tentokrát nekoná a jediné lákadlo představují dvě hlavní oblasti, New Orleans a Louisianské bažiny (nazývané francouzsko-anglickým termínem Bayou), případně ještě krátce Chichen Itza a New York. Ani konspirační válka mezi templáři a asasíny nedosahuje takových grád jako v běžném Assassin’s Creed, a po většinu hry se neřeší nic důležitého nebo alespoň zajímavého. Zejména z tématu otroctví šlo vytěžit podstatně více.

Verdikt

Assassin’s Creed: Liberation celkově přináší mnoho zajímavých novinek, ale z žádné plně netěží její potenciál. Všechny klady zastiňuje svými nedostatky a jen těžko je dnes schopen něco nabídnout, zvážíme-li předloňské Assassin’s Creed III, natož pak loňské Black Flag.