Po dvanácti letech (přestože je hra ve vývoji od roku 2005) se dočkáváme plného pokračování úspěšné RPG série Diablo. Ačkoliv valná většina fanoušků už má hru doma, užívá si světa Sanctuary plnými doušky a tedy ví, jaká hra je, najde se zajisté stejné množství hráčů, které zajímá jak se hra povedla. Pokusíme se tedy co nejspravedlivěji odpovědět.

Na rovinu asi řekneme, že mnoho úprav oproti předchozím dílům nenajdeme. Proč taky měnit něco, co už dvakrát (s datadiskem třikrát) fungovalo. Blizzard tak učinil se Starcraftem, činí tak i s Diablem. A opět to byl asi nejlepší krok, jaký mohl udělat, přestože malé rozdíly tu jsou. Jak je tedy zvykem, na výběr se nabízí několikero charakterů: Barbarian, Monk, Witch Doctor, Wizard a Demon Hunter. Každá postava má možnost volby pohlaví a jména, jiná úprava bohužel možná není. Ano, postavy byly v sérii Diablo vždy předdefinované, ale alespoň malá úprava by přeci jen neškodila.

Čarujeme a mlátíme

Jednotlivá povolání mají specifické schopnosti a tím i hratelnost. Je tedy na každém hráči, jaký styl hraní preferuje. Nám například padl do oka Wizard, asijský mág, jenž je schopen v ruce držet meč, sekyru, dýky a jiné zbraně odlišné od magické hole. Právě tu může nosit pouze Wizard, stejně tak například určitý typ kuší může mít jen Demon Hunter. Schopnosti a vlastnosti postavy se získávají a vylepšují automaticky, což je oproti předchozím dílům rozdíl. Mimo to se v rámci titulu také  odemykají runy, což jsou dodatečné úpravy schopností, a to nejen statistické (například +25% poškození), ale i grafické, kdy je například ledový paprsek dvojnásobně tlustý.

Co se nezměnilo, je náhodné generování map. V praxi to znamená, že jakékoliv znovuspuštění hry vygeneruje jiné nepřátele na jiných místech a upraví mapy podzemních jeskyní, krypt a jiných míst, která je nutno navštívit. Může se tedy stát, že projdete menší jeskyni, kde se zabydleli malí Impové (vypadají jako Dobby z Harryho Pottera), hru vypnete bez uložení a při druhém spuštění navštívíte stejné místo znovu, ale tentokrát bude celá jeskyně vypadat jinak a nepřáteli budou třeba nemrtví.

Pekelná hratelnost

A jak se vlastně Diablo 3 hraje? Překvapivě ani zde nedošlo k žádné výrazné změně. Absolutní prim hraje myš a její dvě tlačítka, pro primární a sekundární útok. Následují číslice 1-4 pro instatní kouzla, ať už útočná, nebo obranná a písmenem Q se používá lékárnička. Ekvivalentem pro uzdravující lektvar jsou okamžité lékárničky, ihned doplňující poměrně velkou část zdraví. Nejčastěji na ně narazíme v momentě, kdy pokoříme nepřátele. Ti se skládají od běžných potvor, přes silnější mrchy - občas s nějakou schopností (například teleport), po bosse, kteří představují už jistou výzvu.

Naopak, oproti minulým dílům má tentokrát více prostoru příběh. Vrací se postavy Deckarda Caina či archanděla Tyraela. Ze samotného dějství toho příliš prozrazovat nebudeme, pouze si nastíníme jeho základní osnovu. Vše začíná v momentě, kdy poblíž města New Tristram spadne hvězda a v nebližším okolí se začnou mrtví probouzet z hrobů. Váš hrdina se rozhodne oblast prozkoumat, ale co na místě dopadu nalezne už prozrazovat nebudeme. Příjemným osvěžením je úvodní video, které má každé povolání své. Během samotných aktů navíc tvůrci do hry implementovali několik krátkých skečů, které komentují aktuální průběh dění. Pro úplné objasnění se tedy hodí doplnit, že příběh je rozdělen do čtyř aktů, jejichž předěly jsou velmi povedené. Trochu bychom vytkli, že druhý akt je o něco slabší, než zbytek hry a akt poslední je celkem krátkou záležitostí.

Pekelná obtížnost

Rozmanitost (rozuměj délka) hry samozřejmě záleží na zvolené obtížnosti. Na "normal" lze hrou projít více méně bez problémů (herní doba skutečně není 5 hodin, jak v uplynulých dnech psala některá média, pokud si hru skutečně užíváte). O něco podstatnější výzvou jsou módy "nightmare" a "hell", které jsou vhodné spíše na kooperativní hraní. Nejvyšším stupněm je "inferno". Ten je ale natolik obtížný, že se objevily zvěsti o nemožnosti dohrání hry na tuto obtížnost. Speciálním módem je pak "hardcore". V něm je smrt hrdiny permanetní, a to doslova. Není tedy možné hru zpěně načíst. Je to poměrně solidní výzva, kde je fatální chyba tvrdě trestána.

A jak že na tom je technické zpracování? Hudební doprovod je velmi solidní a naprosto úžasně doplňuje atmosféru. Ať už se jedná o podbarvení města New Tristram, nebo podzemní kobky. Naproti tomu grafické zpracování je lehce rozporuplné. Samotný grafický engine je na dnešní dobu trochu starší, přesto jsou například efekty kouzel nádherné, prostředí prakticky plně zničitelné (máme na mysli vybavení jako jsou stoly, skříně a podobně) a animace smrti nepřátel jsou také efektní.

Bez připojení žádné hraní

Ano přátelé, bez internetového připojení jsou brány pekla nadobro zavřeny. Na jednu stranu to je výhodné, protože z jakéhokoliv počítače je k dispozici aktuální uložená pozice. Zároveň, online připojení umožňuje kooperační hraní až pro čtyři hráče. Na stranu druhou je s nutností být permanentně online propojen problém se stabilitou serverů, která v současné době stále není úplně doladěna a občas se to projevuje odpojením ze hry, nebo nemožností nalogovat se na Battle.net účet. Čas od času se stane i to, že není latence ideální, a přestože hraje hráč sám, hra laguje. Ve větších bitvách je to většinou fatální. Aukční síň umožňující nákup lepšího equipu zatím hodnotit nemůžeme,  tato funkce má být zprovozněna až časem.

Verdikt

Jak tedy shrnout asi nejočekávanější hru posledních let? Blizzard nám připravil de facto nezměněnou hru, ve vylepšené grafice, s prakticky stejnou (přiznejme si to, velmi jednoduchou) hratelností. Zároveň tu ale máme zajímavý příběh, solidní zábavnost a úžasnou atmosféru. Diablo 3 tedy můžeme s čistým srdcem doporučit. Pro fanoušky to je naprostá povinnost.