"Navrhuji, aby následující sekvence znaků označovala vtip :-) Čtěte to ze strany," napsal Fahlman. Naopak vážné zprávy chtěl označovat pomocí znaků: :-(

Postupem času se význam vážného smajlíka změnil na označení smutku, vzteku nebo nespokojenosti. Dva základní druhy znaků lidem pro vyjádření neverbální složky projevu nestačily, a tak se vyvinulo mnoho dalších variant. Skládají se ze znaků pro oči, nos a ústa, přičemž nos může být pro pochopení sdělení nálady často vynechán. Vývoj smajlíků se v podstatě zastavil, i přes snahy uživatelů prosadit si nejrůznější složité variace se nejvíce používají čtyři základní:

:-) úsměv

:-( smutek

:-o údiv

:-* polibek

Podle statistik použití právě posledního z nich v e-mailové korespondenci zapříčiňuje vznik milostného poměru na pracovišti přibližně v polovině případů. Lidé je používají jako neformální způsob komunikace v e-mailech, instant messengerech, na sociálních sítích, chatech nebo v SMSkách. Mnoho nástrojů je ihned převádí do malých obrázků vyjadřující konkrétní emoci pisatele. Nahrazují interpunkci na konci řádku.

Scott Fahlman pracuje jako výzkumný profesor na katedře informatiky Univerzity Carnegie Mellon v Pensylvánii. Na svých internetových stránkách se netají tím, že se stal zakladatelem shluků znaků, kterým se začalo říkat emotikony. Fahlman však jejich žluté animované verze rád nemá: "Jsou ošklivé a úplně ničí původní výzvu - vyjádřit emoce pomocí standardních znaků klávesnice," dodává.

Za vynálezce, potažmo autora, pojmu "smajlík" je považován francouzský novinář Franklin Loufrani, který usměvavým obrázkem začal v novinách 1. ledna 1972 označovat dobré zprávy. V tištěných médiích se však nepoužívají.