Masová média zobrazují hry jako násilný, agresi vyvolávající a psychopatické vrahy tvořící zdroj. Jak moc je ale tento pohled skutečný a objektivní? Pokud tipujete, že málo, máte pravdu. Ukázat na hru a tvrdit, že může za všechno zlo, které nějaký magor způsobil, je velmi jednoduché. Na rozdíl od filmu je hra interaktivní, případné násilí může zobrazit značně bezprostředně a hráč se de facto stává přímo součástí děje. Ale opravdu jsou hry tak špatné a natolik zvrhlé, aby ovlivnily myšlení člověka a dohnaly ho například k vraždě? Uveďme si několik příkladů, které se přímo v naší zemi staly a to, jak je média prezentovala.

TV Prima informovala o muži, který ubodal svou matku a babičku. Celkem bylo napočítáno přes 120 bodných ran. Prakticky ihned byly násilné hry označeny jako původce tohoto hrůzného činu. V reportáži bylo jen tak okrajově zmíněno, že onen muž byl drogově závislý a v daný moment opilý. Dovolím si tedy položit otázku: Opravdu za to může to, že chvíli před tím hrál nějakou akčnější hru? Jistě, je možné že působila jako spouštěč, ale stejně tak může fungovat i nevinná písnička od Karla Gotta.

Na přelomu letošní zimy a jara se stala tragická nehoda, kdy po policejní honičce zemřel ještě neplnoletý chlapec. Co se vlastně stalo? Klučina přes noc pařil, popíjel alkohol a ráno ho nenapadlo nic lepšího, než vlastnímu otci vzít auto a jet se projet. Opět za to ale mohly hry, protože Marty (tak si mladík říkal na internetu) hrál během pařby Mafii. Objevovaly se dokonce tak absurdní titulky článků, jako: „Chlapec si vyzkoušel smrt ve hře. Poté ji skutečně zažil.“ Alkohol za to opět nemohl, to Mafia je přece původcem zla.

U druhého případu se humbuku na téma „Hry jsou zlo“ chytla TV Nova, která si, jak je dobrým zvykem, nechala udělat do Televizních novin poutač s dunící hudbou. V reportážích jsem zaznamenal dva psychology, kteří se k tématu vyjádřili, nicméně jejich rozhovor byl tak hezky prostříhaný, že člověk neznalý her si odnese jen hry = moje dítě bude magor. Pravda, jeden z těchto odborníků mluvil o tom, že hra funguje jen jako spouštěč, kterým však může být vlastně cokoliv, ale moderátoři to zvládli opět otočit proti hrám.

Já sám nejsem žádný psycholog, ale hry hraji dobrých 15 let a zatím jsem neměl nutkání nikoho zabít či jinak mrzačit. Díky tomu mi neušlo, že ani jedna reportáž nebyla objektivní. Co takhle vyjádření k situaci od někoho z Asociace pro herní průmysl? Nebo informování o tom, že hry mají na obalu označení, pro jakou věkovou skupinu jsou (to je ten obdélníček s číslovkou a slovíčkem PEGI). Proč tomu tak je? Měl jsem za to, že novinařina má objektivně informovat, ne fungovat jako reklama nebo strašák.

Navíc nesouhlasím s moderátory, když označují jakési české psychology za renomované odborníky v této tématice. Na světě je několik psychologických studií, které vypracovaly mnohem zkušenější odborníci s mnohem lepší praxí. Proč nezmínit například fakt, že díky jedné takové studii bylo zjištěno, že násilné krvavé video má na dětskou psychiku naprosto stejný dopad jako díl Looney Toones s Bugsem Bunnym. Případně, že hraní her zlepšuje rychlost rozhodování a postřeh.

Mám ovšem výtky i ke hrám. Jsou tituly, které jsou tak říkajíc na pováženou. Pro mě osobně je takovou hrou například Postal 2. Možná ještě víc ale nechápu například takový Manhunt, jehož naplní je co nejefektivněji vraždit prakticky všechny postavy, protože se jedná o reality show. U této hry však i sami vývojáři s odstupem času uznávají, že přestřelili. Ale opět se můžeme vrátit k již zmíněnému faktu, že na obalu je informace o doporučeném věku.

Nikdy jsem se nezbavil pocitu, že hráči jsou skrytí kriminálníci, co jen čekají na příležitost. Díky tomu mě napadla jistá věc, kterou bychom jako hráči měli udělat. Měli bychom se sejít a hromadně dojít na policejní stanici, kde bychom se udali, protože hrajeme videohry. Pokud se komukoliv tento návrh zamlouvá, prosím šiřte ho a udělejme si tímto z našich médií srandu.

Pohled běžných médií na hry je omezený a neobjektivní. Hráče vidí jako psychicky narušené jedince bez sociálního života. Já bych pro ně byl nejspíš pěkné sousto, protože ve volném čase hraji airsoft. Už vidím ten obrázek, kde se podle nějaké reportáže modlím k oltáři temných bohů, kterým obětuji koťátka (alespoň deset denně), ukájím se u své airsoftové výbavy a v hlavě si připravuji, jak vletím do nejbližší školy, kde popravím co nejvíce lidí. Proč je ten pohled takový se asi nedozvíme. Ale můj názor je, že hry jsou svou interaktivitou nepříjemné a nekontrolovatelné médium. A to se někomu nelíbí.