Raketa NHK-1 během přehlídky v roce 1973 (zdroj fotografie) 

K oznámení o zrušení omezení ohledně doletu a hmotnosti bojových hlavic jihokorejských raket došlo koncem května ze strany Spojených států amerických. Jižní Korea toto rozhodnutí samozřejmě přivítala. Umožní jí totiž do výzbroje zařadit těžší hlavice určené proti bunkrům. Spekuluje se ale i nad možným vývojem rakety středního doletu i hypersonických typů zbraní.

K navýšení limitů už v minulosti několikrát došlo. Od roku 2001 mohla Jižní Korea zařadit rakety s doletem 300 km a 500 kg těžkou bojovou hlavicí. Další úprava následovala už v roce 2012, kdy došlo k navýšení doletu na 800 km při stejně těžké hlavici. V roce 2017 pak po šesté severokorejském jaderném pokusu souhlasil americký prezident Donald Trump s úplným zrušením hmotnostního limitu neseného nákladu. Další revize v roce 2020 zase formálně umožnila Jižní Koreji provoz kosmických raket na tuhé pohonné látky (které by jinak mohly být použity jako nosiče bojových hlavic, což opravdu není tento případ).

Do popředí zájmu světových médií se zpravidla dostávají zprávy o zkouškách a parametrech severokorejských raket. Svůj poměrně široký raketový arzenál má ovšem také Jižní Korea, která s jejich vývojem začala, když vyšlo najevo, že právě Severní Korea disponuje raketami typu Scud. První jihokorejská větší raketa označená jako NHK-1 (Nike Hercules Korea) vycházela z protiletadlové americké střely MIM-14 Nike Hercules a do výzbroje se nakonec nedostala. Jednak protože měla nespolehlivý motor a za druhé v roce 1979 vstoupila v platnost ona smlouva se Spojenými státy, kde se Jižní Korea zavázala, že výměnou za technologie nebude vyvíjet rakety s doletem větším než 180 km.

Už v roce 1978 však proběhla první zkouška rakety NHK-2. V roce 1986 byla už pod názvem Hyunmoo odpálena s hlavicí o váze 480 kg na hraniční vzdálenost 180 km. Byť už v té době existovalo podezření o možná podstatně delším doletu, což ostatně není v případě raketových zbraní vůbec neobvyklé.

Hyunmoo-1 ovšem byla v podstatě improvizací a Severní Korea v 90. létech vyvinula raketu Nodong středního doletu. V roce 2001 proto došlo k revizi smlouvy, po které už mohla Jižní Korea pořídit balistické taktické rakety americké výroby MGM-140 ATACMS (Army TACtical Missile System) s doletem 300 km. Jihokorejci nicméně usilovala o rakety s delším doletem, které Spojené státy ani neměly. V polovině 90. let došlo ke zlepšení vztahů s Ruskem, odkud Jižní Korea pořídila krom jiného i tanky a helikoptéry. A pod rouškou utajení se zřejmě dohodla na zapojení ruských konstruktérů do vývoje vlastní rakety. Snaha nakonec vedla k vytvoření rakety Hyunmoo-2, která není ničím jiným než derivátem ruské zbraně rakety Iskander. Hyunmoo-2A má mít dostřel oněch 300 km, ale verze Hyunmoo-2B už by měla zasáhnout cíl vzdálený snad až 500 km (s 997 kg těžkou hlavicí). Hyunmoo-2C pak má dolet 800 km. V březnu 2020 proběhly zkoušky nové rakety Hyunmoo-4 (Hyunmoo-3 nejsou balistické rakety, nýbrž střely s plochou dráhou letu), která má stejný dolet 800 km s podstatně těžší hlavicí.

Těžko si myslet, že by Spojené státy o aktivitách svého blízkého spojence nevěděly. Na celou věc se zřejmě dívaly tzv. jinak i s ohledem na rakety vyvíjené Severní Koreou. I proto už v roce 2012 došlo k další revizi smlouvy, a to už na 800 km. Současný krok v podobě úplného zrušení omezení lze v těchto ohledech chápat i jako jednu z reakcí na rostoucí vojenské ambice Číny, která má velice široký raketový arzenál. A nakonec omezování zbraní svého spojence nedává už vůbec smysl v době, kdy už je ostatní v oblasti mají.