Herní průmysl občas vyprodukuje pozoruhodné kousky, nad kterými zůstává rozum stát. Snad aby se zvýšila prodejnost hnědých bezpečnostních trenek či jiného spodního prádla. Pojďme se podívat na pár takových kousků, místo kterých je opravdu lepší koupit nějaký kus hadru. Případně lze tento článek brát i jako návod, jak zlikvidovat otravného kamaráda, kterého chcete nadobro vyšachovat ze svého života.

Že někdo má rád hry, ještě neznamená, že ocení kdovíjakou hloupost. Rozhodli jsme se vybrat převážně vícerozpočtové tituly, které mohou na první pohled vypadat poměrně slibně, ale realita je jinde. Nakonec si představíme i kousky, které jsou hernímu průmyslu absolutním výsměchem.

Flatout 3: Chaos & Destruction

Nenechte se zmýlit lákavým jménem a úspěšnou historií série Flatout. Ačkoliv byly první dva díly jedněmi z nejlepších destrukčních závodních her, třetí díl s nimi má pramálo společného. Podtitul Chaos & Destruction každopádně poměrně dobře vystihuje situaci ve vývojářském studiu a jejich dopad na sérii.

Chaotická práce vývojářského studia Team6 přivedla destrukci všemu, co původní autoři z Bugbear vybudovali. Na internetu nese žalostná hodnocení zprava i zleva. Stačí se podívat na záběry ze hry, abyste odhalili důvod. Než Flatout 3, to už raději svému kamarádovi nadělte obyčejná miniautíčka, se kterými si bude hrát na koberci.

Syberia 3

Nad zpackanými sériemi se ještě pozastavíme. První dva díly série Syberia si možná kdekdo pamatuje z minulosti jako silně atmosférické adventury s důrazem na nadstandardně podaný příběh a zajímavé hádanky. Oba tituly se staly po tolika letech pojmy a vzorem pro svůj žánr, že by se nově vyšlý třetí díl mohl nezasvěcenému zdát jako správná volba. 

Syberia 3 si stručně řečeno vaše peníze nezaslouží, a nepomůže ji ani zub času ve formě pravidelných patchů. Sešla z cesty mimo svými herními mechanikami, příběhem, atmosférou, ovládáním i technickým zpracováním. I onošené ponožky pod stromečkem budou méně děravější. 

No Man's Sky

No Man's Sky se stal takovým broukem Pytlíkem ve videoherním světě. Nasliboval hory doly, a to dokonce procedurálně generované. Na hru se čekalo jako na boží smilování a po svém vydání trhla hned řadu prodejních rekordů. Znamená ale popularita a žebříčky v prodeji, že se jedná o skvělou videohru? Dál od pravdy už být snad ani nemůžete.

Řada zákazníků se po uvedení hry cítila podvedena, jelikož se uvnitř nacházel jen malý zlomek toho, čím se titul honosil na svých prezentacích. No Man's Sky si brzy dokonce vysloužil přezdívku No Man's Lie, jelikož byly sliby jen snůškou keců a přetvářky.  

Rambo: The Video Game

Na podobné hry by stačila jediná prevence – nikdy nekupujte hru, která má v názvu The Video Game. „Každý, kdo se musí připomínat, že je král, není žádný král,“ prohlásil by Tywin Lannister z Her o Trůny, a u těch počítačových to platí podobně. Rambo: The Video Game je licencovaná hra podle filmové předlohy, což už samotné smrdí pořádným průšvihem, jak nás už herní průmysl v minulosti několikrát přesvědčil.

Tento kousek vás provede ikonickými scénami tří Rambo filmů. Pokud ale v těchto akčních snímcích máte nějaké zalíbení, raději si jej nenechte zkazit touto silně podprůměrnou střílečkou. Žánrem se hra řadí mezi rail střílečky, tedy ten druh, ve kterém stojíte na místě a pouze míříte na své nepřátele. Ve stařičkých arkádových hernách, s podporou light gunu, by tento kousek možná fungoval. V domácnosti se mu však vyhněte obloukem a raději se pobavte u parodie od Weird Al Yankovice.

Aliens: Colonial Marines

Další z titulů, které šálí vzhledem. Pokud vývojáři doufali, že vytvoří skutečně děsivý zážitek, pak… se jim to povedlo. Ovšem asi ne úplně tak, jak by si hráči přáli. Původně byla tato hra zrušena, a neměla tedy vůbec vzniknout (udělala by lépe). Nakonec ovšem SEGA odkoupila k této značce práva a titul se rozhodla přebudovat od základu - k oznámení došlo v roce 2006. Aliens: Colonial Marines nakonec vyšlo v únoru 2013, tedy po dlouhých a strastiplných sedmi letech.

Titul sliboval modré z nebe, respektive silnou příběhovou linku, hororovou atmosféru, propracovaný herní systém, vytříbenou umělou inteligenci a další… Výsledek ovšem dopadl tak, že se nejednalo jen o zklamání roku, ale zároveň o jedno z největších zklamání na herní scéně. SEGA se dokonce dostala do sporu s dvojicí hráčů, kteří žalovali vydavatelství za lživou prezentaci hry během PAXu a E3. Vydavatel právní spor prohrál a musel zaplatil 1,25 milionu dolarů.

Ride to Hell: Retribution

Dalo by se říci, že tento kousek dostál svému jménu a skutečně se zřítil do pekla. Mezi tucet dalších nenasytných titulů, které se označují za videohru jen z toho principu, že je to barevné a je to na pokračování. Vývojáři původně doufali, že se z této hry stane známá značka a přinesou další díly. Díky bohu taková chvíle doposud nenastala.

Ride to Hell: Retribution je krásnou demonstrací toho, jak spláchnout peníze v místech, kam i královna musí pěšky. Podprůměrný dabing, ještě horší zvukové efekty, fádní grafika, směšné herní mechaniky, scénář od opice a dojem, že se jedná o studentský projekt, ne o hru se zapojením velkého jména, jakým je Deep Silver. Naštěstí byla tato hra stažena z platformy Steam dnem 21. září 2014. Pokud si ji však všimnete v regálu, vytáhněte česnek, krucifix a svěcenou vodu.

Steel Battalion: Heavy Armor

Pokud chcete hledat důvod, proč by měly pohybové ovladače zůstat ještě velmi dlouho pod pokličkou a nevylézat na povrch zemský, zkuste si zahrát Steel Battalion: Heavy Armor. Široko daleko nenaleznete horší reklamu pro Xbox Kinect, než právě toto dno herní scény. Heavy Armor navazuje na původní díly ze série, které se prodávaly se speciální palubní deskou. V tomto případě však tento komplexní způsob ovládání nahradil pohybový senzor, jehož funkčnost není ani diskutabilní.

Říká se: „Pokud chcete poznat, jaký někdo doopravdy je, posaďte ho k velmi pomalému počítači.“ Dovolíme si nesouhlasit. Posaďte jej k této hře. Steel Battalion: Heavy Armor probudí v každém toho největšího cholerika, o jakém se vám ani nezdálo. Předtím ovšem ukryjte veškeré starožitnosti, jejichž poškození nejste ochotni riskovat. A opusťte dům. I zemi. I Zemi. 

The Slaughtering Grounds

Že se do vývoje her pouští kdejaký halama, dokazuje nezávislá hra The Slaughtering Grounds, která vyšla na Steamu. Zároveň tak poukázala na tamější takřka nulovou kontrolu kvality, díky které se na největší digitální platformu dostávají děsivé kousky.

Zcizené materiály, nervydrásající třísekundový hudební podkres v opakování, textury z jiných her a rozhraní vytvořené v Malování. Nic proti prvotinám, dokud se ovšem nedostanou záhadným způsobem mezi elitu a nepožadují nesmyslný peníz za stav, který by se nedal běžně označit ani za pre-alfa stádium. Není divu, že se kolem této hry strhla obrovská vlna nevole a negativních hodnocení. Autoři se ovšem rozhodli tyto reakce vymýtit a zabanovat každého uživatele, který si na hru jakkoliv postěžoval. 

Big Rigs: Over The Road

Nejlepší na konec, respektive nejhorší. Tento titul se stal na herním poli legendou a téměř synonymem pro nejhorší hru na světě. Svojí popularitou se také dostala do 118. epizody pořadu Angry Video Game Nerd, kterou rozhodně doporučujeme ke zhlédnutí (níže). 

Kdykoliv máte pocit, že už vás tato hra nemá čím překvapit, překvapí. Naleznete v ní snad vše, co kdy může být se hrou špatně. Big Rigs: Over The Road by pro svoji legendární katastrofálnost vlastně nemuselo až tak špatným dárkem. Minimálně bude s věkem stoupat na ceně. 

Herní průmysl se katastrofami přímo hemží. Ty nejhorší kousky však (naštěstí) nikde volně jen tak nenaleznete. Samostatné téma si zaslouží také simulátory kdejakých ptákovin, které neberou konce. O tom ale zase jindy. A jakou nejhorší hru jste měli tu smůlu hrát vy?