CDR.cz - Vybráno z IT

RECENZE – Biomutant padl pod vlastní tíhou, překvapení roku nečekejte

Před čtyřmi lety se maličké studio herních veteránů vytasilo se strhujícím trailerem na akční RPG Biomutant – postapokalyptický svět a antropomorfním mutantem v hlavní roli. Přestože na celém projektu pracovalo sotva kolem dvaceti zaměstnanců, povedlo se jim nakonec za těch pár let vytvořit velkolepé herní dílo, které ale výrazně stahuje ke dnu velký zástup přešlapů a nedodělků.

Biomutant už od počátku sliboval mnohé, čímž se mu podařilo vytvořit obšírnou zásobu natěšených fanoušků. I když za vývojem stálo nové a maličké studio Experiment 101, plná cena 60 eur většinu přesvědčila, že mohou očekávat i tříáčkovou produkci. Za titulem sice stálo jen kolem dvaceti vývojářů, ale v herním průmyslu už měli přeci četné zkušenosti a v minulosti pracovali mnoho let pod taktovkou Avalanche Studios na sérii Just Cause a Mad Max. Už po prvních pár desítkách minut hraní je ale vidět, že ne vše se jim povedlo dovést k dokonalosti.

Jako každé správné RPG na nás hned po odstartování kampaně čeká tvorba postavy, která v tomto bodě stále utěšuje hráče v tom, že je čeká několik slibných desítek hodin. Tvorba postavy je svižná, nápaditá a poměrně obsáhlá. Výběrem jedné ze šesti ras získáváme nepatrný bonus do některého z atributů, zásadnější rozdíl však přichází hned vzápětí. Své atributy nepřerozdělujete tak, že byste do nich vkládali konkrétní body, ale volíte vhodný poměr mezi nimi po kružnici, přičemž jednotlivé vlastnosti mají přímý vliv i na vzhled hrdiny. 

Síla a vitalita přidají více na objemu těla, kdežto inteligence zase zvětší mozkovnu. Mnohdy se samozřejmě stane, že něco ve hře nakonec nefunguje tak, jak jsme si představovali, ale téměř nikdy to nemá zásadní vliv na kvalitu hraní. Na závěr si ještě vybíráte odolnosti vůči různým elementárním poškození. Chybějící odolnosti vůči zbylým elementům lze dohnat velmi rychle, pouze tím hra určuje předpoklad, do jakého prostředí se spíš vydáte. 

Po výběru postavy se konečně můžete vrhnout do krásného, leč zdevastovaného a znečištěného, postapokalyptického světa. Ačkoliv do něj vstoupíte patrně okouzleni z velmi osobitého vizuálního stylu, brzy vás rozčaruje svými prvními vadami na kráse. Úvodní výuková oblast je natolik zdlouhavá, že vás svým příběhem a absencí svobody omrzí ještě dříve, než vás vůbec pustí do prozkoumávání otevřeného světa. 

Vaším hlavním parťákem se stane hlas milého a profesionálního vypravěče, který komentuje každý příběhový i kontextový děj. Zároveň supluje řeč veškerých postav ve hře, které mluví svojí zvířecí hatmatilkou a vypravěč vždy shrne, co daná postava říkala. Zásadní problém tkví už jen v tom, že před překladem každé věty musíte vytrpět nesmyslné žvatlání, než vám ho vypravěč laskavě přeloží do angličtiny doplněné dětským žargonem. A v případě, že se blekotání rozhodnete přeskočit, tak se kolikrát omylem trefíte do momentu, kdy postava již dožvanila, a přeskočíte tak onen překlad. 

Kvůli specifické mluvě plné smyšlených slov se navíc texty těžko čtou, a absence české lokalizace může některé hráče odradit úplně. Dialogy postav jsou ale beztak nezajímavé a doslova repetitivní (klidně se stane, že povedete totožný rozhovor s třemi postavami za sebou). 

Hned v prvních minutách hraní Biomutant představí i systém rozhodování, který vám vnukne naději, že se bude jednat o morální systém podobný například jako ve Fable či Black&White. Černobílý je ovšem přesně tak, jak vypadá. Výsledná aura (tedy ta s vyšším počtem bodů) sice rozhodne o výběru konce hry, kromě toho ale reálně moc nepřinese – sem tam se projeví v nevýznamných konverzacích a určitý počet bodů odemyká i specifické silné schopnosti. Není těžké poznat, která volba povede k čemu, většinou se jedná o zcela jasné rozhodnutí mezi životem (odpuštěním) a smrtí různých tvorů, a nejčastěji jsou i podle barvy umístěny v konverzaci (záporná volba vlevo, kladná vpravo).

Pak už se setkáme s prvními nepřáteli, čímž se dostáváme k tomu zásadnímu – soubojovému systému. Ten nabízí opravdu přehršel různých možností a je jedním z páru důvodů, proč se vyplatí si Biomutanta zkusit zahrát i podruhé, a vydat se trochu jiným směrem. Ve frenetických bitkách z pohledu třetí osoby se kombinují techniky bojového umění Wung-fu, spolu s originálními zbraněmi na blízko i na dálku a s občasným použitím psionických schopností.

Do souboje tak vstupuje mnoho aspektů, které se značně liší podle herního stylu každého hráče. Ke hraní si ale rozhodně doneste ovladač, na myši s klávesnicí byste si totiž mohli zlámat všechny prsty šílenou kombinací několika tlačítek najednou. Kdyby bojové sekvence neztrácely tak rychle na obtížnosti, nedalo by se jim toho už moc vytknout. Třešničkou na dortu jsou ještě velké boss fighty se čtyřmi obřími požírači, kde musíme využít ještě nějakého specifického vozidla.

Vyjma atributů a schopností hraje dozajista velkou roli výbava, kterou si můžeme výrazně upravit, nebo úplně vytvořit. Crafting systém je sice trochu nepřehledný, ale dokážou z něj vypadnout naprosto nepřekonatelné kousky. To, co bylo pro lidstvo odpadem, je pro přeživší zmutovaná zvířátka naprostý poklad. Nakonec je sice na vašem oblečení znát, že nakupujete v kontejneru, na rozdíl od Cyberpunku je to ale v Biomutantovi záměrné.

Pro použití v nebezpečných zónách, kde můžeme bezpečně strávit čas jen podle výše dané odolnosti, si můžeme sestavit i speciální outfity a střídat je podle potřeby. Podle záměru vývojářů bychom asi měli oběhnout mapu kol do kola a posbírat v příslušných vedlejších questech speciální obleky pro každou z nich, ale nakonec to vůbec není nutné, protože 100% odolností se dá dosáhnout i šikovnou kombinací posbíraného oblečení (dokonce ještě rychleji, pokud investujeme některé bio body do rezistencí). Řešit přesná čísla u každého kusu výbavy je i na těžší obtížnost stejně zbytečné, mnohem častěji totiž zemřete na utonutí než na silného nepřítele.

Velmi nedlouho poté se začíná ukazovat další ze slabších článků hry – mrtvolný otevřený svět, jehož průzkum není vlastně vůbec k ničemu. Některé lokace jsou sice vizuálně opravdu nádherné, a i po hodinách hraní nezřídka natrefíme na další nádherná místa, ale k jejich prohledávání chybí hlubší motivace. Všude se totiž pouze válí hromady nepotřebného lootu, banda nepřátel a sem tam nějaká hádanka, založená vždy na stejném primitivním principu spojování dvou barviček.

Dokončení oblasti je také úplně k ničemu, a ani si svůj pokrok v dříve navštívených lokacích nemůžete zkontrolovat (aniž byste ji znovu navštívili). Plusové body můžeme přičíst alespoň za absenci levelové restrikce, nejčastěji nás místo toho zastaví vynechání nějakého vedlejšího obsahu, bez něhož se do konkrétní lokace nemůžeme dostat. Pochvalu si zaslouží i časté body rychlého cestování, ale ty je nutné napřed manuálně najít a označkovat (doslova, tak jak se u zvířátek patří). Vzhledem k zdlouhavým načítacím obrazovkám se ale často nevyplatí je používat – zejména u konzolových verzí (a to platí i na nové generaci, jelikož na ni hra nebyla zatím oficiálně nijak upravena).

Poslední záchranou průměrného titulu mohl být alespoň příběh. Ten je ale vyprávěn především skrze nudné dialogy a občasné nezáživné flashbacky do minulosti, a možná i právě proto je těžké do něj emočně investovat. Našim hlavním úkolem je zachránit, nebo naopak zničit, strom života (podle toho jakou auru si vybereme). Žádný hlubší vrsty zde nenajdete. Prostě se na začátku hry dozvíte, co máte udělat, a po splnění naskočí titulky. K úkolu nám dopomohou akorát dvě vedlejší linie – sjednocení šesti znesvářených klanů a poražení čtyř požíračů světů hodujících na kořenech stromu. 

I když se Biomutant tváří, že nám vlastně poskytne dva úplně rozdílné pohledy na hru, je to ve výsledku némlich to samé. Dobývání nepřátelských pevností postupuje úplně shodně, ať už se spojíme s kterýmkoliv kmenem (přestože klaďasové z kmenu Myriad tvrdí, že se musíme snažit „snížit vedlejší škody na minimum“), a dokonce i čtyři velké bosse musíme porazit i v případě, že mají v požírání kořenů pokračovat. 

Se vším všudy vám dohrání zabere něco málo kolem dvaceti hodin, a to i pokud počítáme toulky po obyčejných vedlejších úkolech a prozkoumávání mapy (samotná hlavní linie zabere přibližně polovinu). Po dohrání se zpřístupní i režim New Game+, který naštěstí rovnou přeskočí nudný úvodní tutoriál a postaví nás do středu mapy – to je poměrně originální přístup a musíme ho rozhodně ocenit. Kromě možnosti vyzkoušet si opačný konec příběhu a jiné soubojové možnosti nám dá rovnou na výběr se už do začátku spojit s kterýmkoliv z šesti klanů a podrobit si ty ostatní, ale pokud vás hraní nebavilo ani napoprvé, žádný zázrak nečekejte.

Závěr

Biomutant je bohužel v konečném důsledku jen další akční hrou s otevřeným světem, která okatě kombinuje již známé prvky z mnoha dalších her a originální nápady nedotáhne do konce. Přestože je úctyhodné, že se tak velkou a rozmanitou hru podařilo vyvinout tak malému studiu, rozhodně by to nemělo omlouvat všechny neduhy, s nimiž jsme se museli při docela krátké hrací době potýkat.

+ Nádherný postapokalyptický svět se slušnými efekty– Krátký hlavní příběh s náhlým koncem
+ Rozmanité soubojové možnosti a tvorba charakteru– Příliš mnoho nezáživných vedlejších úkolů
+ Možnost poskládat si vlastní výbavu– Systém morálky nehraje velkou roli
+ Zajímavý styl vyprávění– Souboje velmi rychle ztrácí na obtížnosti
+ Jistá míra znovuhratelnosti– Některé dialogy a cutscény nejde přeskočit
+ Nechybí ani fotomód– Nepřehledný přeplněný inventář
 – Chybí česká lokalizace
 – Mrtvý svět plný zbytečného lootu
 
Tagy: 

Diskuse ke článku RECENZE – Biomutant padl pod vlastní tíhou, překvapení roku nečekejte

Pondělí, 14 Červen 2021 - 10:43 | CyberAngel | Taková škoda. Trailer navnadil na něco, co hra...

Zobrazit diskusi