Tentokrát tvorbu postavy ponechává CD Projekt RED v našich rukou. Oproti některým jiným hrám (např. Fallout 4) ovšem nenabízí Cyberpunk 2077 natolik promakaný systém, ale spíše jen pár základních voleb, které mezi sebou můžeme pouze různě kombinovat. Většina hry se ovšem stejně odehrává z první osoby, takže vám více možností ani chybět nebude. Plus můžeme připsat za pár futuristických možností, ale oproti plejádě dalších charakterů ve hře bude hlavní postava vždy vypadat obyčejně.

Na výběr také máme ze tří frakcí, ve kterých si odehrajeme úvod a které následně otevřou některé jiné možnosti ve zbytku hry, převázně v rozhovorech. Ať už si vybereme nomáda, dítě ulice nebo korporáta, zásadní rozdíl pocítíme jen v necelé první hodince hraní; zmiňovaný úvod totiž je pro každou frakci úplně jiný, které se akorát na konci prolnou, aby zbytek hry mohl být totožný. 

Otevřené město plné aktivit

Po úvodu je vhodné ještě chvíli následovat příběhové mise, než se člověk rozhodne bezcílně bloumat ohromnou mapou, ale po určitém výrazném milníku už nás Cyberpunk hodí do vody a nechá plavat. V tu chvíli se před námi rozprostře ohromné Night City s nekonečnou dávkou otazníků a vykřičníků, které přibývají a přibývají s každým dokončením mise, zvýšením reputace nebo i s projížďkou neprobádanou oblastí.

Hlavní problém tkví v tom, že je jich až příliš. A rozeznat, jestli půjde o nudnou fetch misi nebo výrazný příběhový side quest prohlubující vztahy s výborně napsanými vedlejšími postavami, je často pěkný oříšek. Máme sice možnost se jim vyhnout úplně, pokračovat v hlavní lince a mít do dvaceti hodin celou hru za sebou, ale tím bychom se zase ochudili o nejzábavnější a nejzajímavější mise v celé hře. Na druhou stranu jsme v příběhu postaveni před dost neodkladnou záležitost, která zdánlivě nepočká, a tak může působit nepatřičně zaobírat se nájemnou prací a podezřelými kšefty.

Jejich (ne)plnění ale na(ne)štěstí nemá na hlavní příběh skoro žádný vliv, kromě dvou významnějších linek odemykajících další možné konce hry. Jsou tak vlastně tím, čím by vedlejší mise měly přesně být – nadstandartním a nepovinným obsahem prohlubujícím zážitek ze hry a znalosti jejího světa. Jako bonus se v nich navíc nachází i vztahové možnosti lišící se podle zvoleného pohlaví V (vždy máme však na výběr pouze jednu heterosexuální a jednu homosexuální možnost). Questy jsou ale také jedinou zábavnou aktivitou, kterou lze v Night City dělat – což je v zásadě logické, protože Cyberpunk rozhodně není sandbox, nýbrž akční RPG.

Práce všeho druhu

Podíváme se teď trochu blíže právě na onu "akční" část. Přestože se v různých prezentacích ukazovalo, že gunplay bude mít ve hře pramalou roli a na střílení dojde spíš jen když se něco zvrtne, nakonec to není tak úplně pravda – silně totiž záleží na každém hráči. Jestli se rozhodneme nakrmit nepřátele olovem, rozsekat je na kousíčky katanami, znepříjemnit jim život hackováním skrze kamery z bezpečné vzdálenosti nebo nepozorovaně se proplížit základnou až k cíli, je ve většině misí čistě na nás. Spíš, než hrát za Ferdu mravence, se vyplatí držet se jednoho či dvou stylů hraní, jinak nás nejednou zaskočí zavřená cesta vedoucí k rychlejšímu splnění úkolu.

Vylepšování postavy zde totiž funguje docela složitě a vyznat se ve všech možných směrech chvilku zabere. Kupříkladu úrovně tu máme hned trojího typu. Nejprve zde máme klasické levely zvyšované sbíráním zkušeností, které vždy přidají jeden bod atributů a jeden perkový. Po jejich boku však ještě stojí reputace, zvyšující se především plněním kšeftů, a jejím zvyšováním se nám otevírají hlavně nové mise.

Třetím typem jsou pak podúrovně atributů vztahující se vždy k nějaké herní činnosti, jejímž konáním si je zvyšujeme (např. atletické dovednosti zvyšujeme běháním, skákáním a bojem na blízko), ale jejich úroveň nemůže přesáhnout hodnotu příslušného atributu. Ty opět otevírají různé převážně pasivní bonusy. Tím ale stále nekončíme – k zvyšování schopností slouží ještě kyberware, které za nemalý peníz pořídíme u různých ripperdoců (každý nás pohostí trochu jinou nabídkou); ten nám kromě dalších pasivních bonusů přinese i pár zajímavých schopností – jako například dvojitý skok nebo zpomalení času při odhalení nepřáteli.

A jako třešnička na dortu je tu ještě samotné vybavení. Přestože si tu předměty hrají na různou úroveň rarity, ve skutečnosti nepřinesou vyšší stupně skoro nic navíc. A tak se do nich nevyplatí neustále investovat nespočetné suroviny, aby udržely krok s posbíraným novějším (i když třeba obyčejnějším) lootem, kterého se všude válí hromady. 

Často proto taky skončíte oblečeni jako naprostí klauni, jednoduše proto, že ty ohyzdné kousky mají nejlepší statistiky (a s příštím levelem je zase nejspíš vystřídají další) a žádná možnost změny jejich vzhledu tu prostě není. V tomhle případě přijde vhod právě fakt, že celou hru vidíme z pohledu první osoby, a tak nás to zabolí maximálně při tvorbě úchvatných záběrů ve fotomódu.

Předmětů navíc padá až příliš mnoho, abychom se jimi vůbec zaobírali. Každých pár minut se tak připomene přeplněný inventář, kterým se musíme neustále prohrabovat. Když se taková situace zopakuje poněkolikáté, už člověk z množství předmětů a kombinací nemá ani radost, spíše otravují. Peníze jsou ovšem natolik vzácné, že si popadané předměty nelze nechat ujít. 

"Sní androidi o elektrických ovečkách"? 

Nelze nezmínit i tristní technický stav hry (jak na konzolích, tak i na PC). Bugům (zejména těm grafickým) se prostě nevyhnete a sem tam vás nějaký donutí i k restartování od posledního záchytného bodu (proto je vhodné nešetřit s ukládáním). Přestože ty nejhorší (např. zničení uložených pozic větších než 8 MB) už byly největšími záplatami odstraněny, zážitek vám tyhle menší přešlapy mohou zkazit stejně (mnoho z nich je totiž i součástí hlavního příběhu). A přestože na nich CDPR usilovně pracuje, potrvá celý proces ještě dlouhé měsíce.

Přesto je musíme pochválit i za to, že neodstraňují jen technické bugy, ale zlepšují i chování samotné hry – upravují třeba i momentálně velmi hloupou AI a celkové chování NPC i herních předmětů (aut, zbraní, granátů aj.), ale samozřejmě je nasnadě otázka, zdali to tam již nemělo být obsažené od počátku hry. Jistě jste se už s nějakými výsměvnými video setkali. Nejčastěji poukazují na všudypřítomné policisty, kteří se dokáží zjevit ze vteřiny na vteřinu i přímo před očima hráče; či na hloupé chování kolemjdoucích, kteří se chovají jako ovečky naprosto stejně (vylezou ve stejné sekundě z auty či se skrčí), a kazí tak imerzi. 

Když přimhouříme oko

Když však pomineme tyto neduhy a vypustíme pro nyní konzolové verze, vypadá Night City opravdu moc hezky. Město je i se svou ohromnou rozlohou opravdu působivé a věrohodné a NPC, s kterými interagujeme v rámci questů, vypadají vážně špičkově. Postavy v rozhovorech jen nestojí tupě na místě, ale gestikulují, pochodují a využívají mimiku. Až možná přehnaně realistická je nutnost v každém druhém úkolu pochodovat za někým z nich na jiné místo, a to samozřejmě šnečí rychlostí. 

Pozastavit se musíme i u jemného hudebního podkladu, jemuž kralují skladby Marcina Przybyłowicze (hlavní skladatel soundtracku k třetímu Zaklínači) a jeho dvou kolegů – Paula Leonard-Morgana (tvůrce mnohých filmových skladeb) a P. T. Adamczyka. O poznání zajímavější jsou ale skladby hrající v autorádiu, které byly sestaveny tak, aby co nejvíce navozovaly futuristickou atmosféru – můžeme zde tak slyšet například dvě skladby od Grimes (jež si ve hře dokonce střihla roli fiktivní slavné zpěvačky Lizzy Wizzy) a mnohých dalších alternativních autorů, kteří tvoří hudbu s futuristickým nádechem.

Nakonec nesmíme zapomenout ani na kvalitní české titulky, plný novotvarů a slovních hříček, jež vznikl pod taktovkou proslulého Filipa Ženíška (překládal např. i třetího Zaklínače). Překlad má sice stále ještě pár much, jelikož nemohl být kvůli pandemii kvalitně otestován přímo ve varšavském studiu, ale i tak se na jejich odstranění stále pracuje (a s každým dalším patchem je jich o poznání méně).

Ostatně většinu neduhů lze Cyberpunku časem odpustit, nebo doufat, že už tam za pár týdnů nebudou. Základ hry je rozhodně solidní a nebýt uspěchaného vydání spolu s nešťastným portem i na minulou generaci konzolí, možná by to také vypadalo jinak. I přes to všechno není vůbec problém se přenést přes pomalejší a zmatenější začátek, hloupou umělou inteligenci, pár grafických bugů a přehršel lootu a užít si dystopický Cyberpunk 2077 plnými doušky po dobu desítek a desítek hodin. 

Závěr

Cyberpunk 2077 má rozhodně svoje chyby – a nemá jich zrovna málo – ale na spoustu z nich hráč po pár hodinách začne pozvolna zapomínat. Rozlehlé a prohnilé Night City lze prolétnout za pár hodin, nebo se v něm na dlouhé dny ztratit – možností je mnoho a pokud si ještě pár týdnů na hru počkáte, určitě se dočkáte dostatečně kvalitního herního zážitku, na nějž jsme od CD Project RED zvyklí.