O tom, že hrajete hororovou hru, vás Daylight nenechá pochybovat od prvního okamžiku, kdy se probudíte v opuštěné nemocnici, aniž byste věděli, kdo přesně jste a jak jste se tam dostali. Ruka automaticky zvedá mobilní telefon válející se poblíž, ze kterého promlouvá tajemný hlas a nabádá, abyste se dali do průzkumu blízkého okolí.

Netrvá dlouho a už víte, že jste v kůži ženy jménem Sarah a s nemocnicí kolem je něco vážně špatně. Cestu vám osvětluje pouze k volání nepoužitelný telefon, sloužící jako baterka a zároveň mapa, věci v prázdných místnostech se samovolně pohybují a ze tmy je slyšet šepot. Do toho neustále mluví hlas z telefonu, jehož motivace je nejasná, ale který vás žene kupředu do hledání střípků informací, většinou v podobě různých vzkazů a novinových článků. Právě tady také začínáte tušit, že je něco vážně špatně i se hrou samotnou.

Vyděs mě, pokud to dokážeš

Když pomineme zápletku, která je naprosto tuctová a bez jakýchkoliv překvapení, už způsob jejího podávání, probíhající právě čtením lístečků, je nezáživný a nepříliš motivující. Vše je o to horší, že právě hledání zpráviček, rozesetých po levelech, je hlavní náplní celé hry. Nepomáhá ani fakt, že jednotlivé úrovně vypadají hodně podobně (mimo obligátního lesa, který by v podobné hře snad ani nemohl chybět) a je jich jen pár.

Jisté napětí by ve vás mohl udržet snad začátek, kdy ještě netušíte, co vás čeká, a za zvuky vycházejícími z nejasných směrů kolem vás hledáte nějaké nebezpečí. Jenže brzy zjistíte, že ač vrzání, skřípění nebo dupotu v patře nad vámi je tu habaděj, tak nemá žádnou příčinu a nic vám z tohoto směru nehrozí. Po chvíli tak zvuky, jež by vám měli nahánět hrůzu, v podstatě nevnímáte a jen běžíte kupředu za dalším lístečkem.

Jediná věc, která by vás tak mohla (a pravděpodobně se jí to i párkrát povede) vyvést z míry, jsou vaši jediní nepřátelé – duchové. Ti se objevují náhodně kolem vás a právě jejich nenadálé zjevení se ve výhledu dokáže slušně vylekat. K obraně proti nim můžete využívat světlice, před kterými utíkají, nebo zkrátka vyřešit vše po anglicku a pěkně rychle zmizet. Tím to ale končí, pokud tedy od Daylight čekáte nějaké promyšlené budování atmosféry, budete zklamáni, zde se vše řídí pravidly nastavenými Slenderem.

Generováním k nudě

Další věcí, jež se podepisuje pod neslavnou atmosféru, je generátor levelů. Ty totiž vypadají víceméně stále stejně, jen se mění rozmístění pravoúhlých chodeb a místností. Ve výsledném bludišti tak pobíháte v od sebe naprosto nerozpoznatelných prostorách a občas se až zoufale pokoušíte najít poslední zatracený lísteček, jenž vám konečně odemkne vstup do další úrovně.

To probíhá tak, že ve chvíli, kdy najdete požadované množství útržků, objeví se v určité místnosti předmět, který otevře dveře dál. Abyste ovšem mohli onen předmět (ať už se jedná o nůžky, Bibli nebo třeba plyšového medvídka) donést ke dveřím do dalšího levelu, nemůžete mít v ruce žádnou světlici, jste tak vydáni všanc duchům, jejichž počet s množstvím nalezených informací roste. Nicméně vaši soupeři vám dokážou uškodit pouze v případě, že se na ně díváte, a sprintovat můžete neomezenou dobu, takže ani tady se žádné velké drama nekoná. 

Jak je tedy z předcházejících řádků patrné, o žádnou hororovou perlu se zde nejedná. Po žádné stránce, včetně té grafické – z Unreal Enginu 4 šlo zcela jistě vymačkat více, přestože by zde lepší vizuální zpracování pravděpodobně už příliš nepomohlo. Zvuková kulisa je sice kvalitní, ale bez správného využití postrádá smysl. Vše, co zbývá, je tak pokoušení se hry vás vyděsit tím nejlehčím způsobem - vylekáním.

Pokud se vám tedy líbí hry typu Slender, můžete bez obav sáhnout i po Daylight, a právě kvůli vám jsme udělili alespoň čtyři body z deseti. Pro nás ostatní je zde nepříliš přitažlivý titul s chabou atmosférou, kratičkou herní dobou (i když se budete hodně loudat, na déle jak tři hodiny to nebude), pyšnící se generátorem levelů; nicméně si nedokážeme představit, proč by někdo chtěl celou tu hrůzu procházet znovu.  

Verdikt

Přestože dostal Daylight do vínku poměrně působivé ingredience, vydal se Cimmrmanovou cestou zjišťovat, kudy cesta nevede a nic moc z nich nevytěžil. Škoda.