Je asi naivní čekat, že by byl Detroit: Become Human něčím jiným, než adventurou se silným zaměřením na příběh. V tomhle rozhodně nejnovější titul od Quantic Dream z řady nevybočuje a naopak napravuje tvůrcům reputaci po hůře přijatém Beyond Two Souls.

Androidi kam se podíváš

Vezmeme to ale popořadě od toho, o čem toho napíšeme asi nejméně, přestože je to stěžejním bodem celé hry. Totiž příběh. Hodnotit v tomto Detroit je vcelku za trest, jelikož jeho největší síla tkví právě v prožití osudů hlavních postav, Markuse, Kary a Connora. Musíme tedy mluvit velice opatrně, abychom vám nezkazili byť jen jedinou událost ze hry. 

Píše se rok 2038 a celý svět jede na vlně nových služebních robotů s lidskou podobou. Androidi fungují jako levná (tedy neplacená) pracovní síla od domácích pomocníků, po administrativu a další obory. Nic ale není tak ideální a růžové brýle vám příběh z očí sundá velice brzy. 

Androidi totiž poslední dobou přestávají dodržovat základní pravidla a stávají se z nich tzv. devianti, tedy androidi, kteří se chovají nezávisle, jednají mimo svůj algoritmus a dokonce jsou schopní ubližovat lidem. A moc tomu nepomáhá ani fakt, že mnoho lidí přišlo právě díky androidům o práci a tedy proti nim demonstrují a i napadají. Více z příběhu neprozradíme, trailery už tak ukázaly dost a jak moc se příběhy hrdinů propletou, necháme na vás. Dále se tedy v recenzi dočtete spíše, jakým způsobem příběh odkrýváte. 

Kam nás pavouk zavede

Detroit: Become Human si zakládá na rozhodnutích a jejich dopadech na příběh snad i více, než jakékoliv tituly od Quantic Dream, tedy Heavy Rain, Fahrenheit i Beyond. Na konci každé kapitoly je vidět pavouk, který ukáže, jakou cestou se hráč vydal. Vidí tedy dokonce, kolik z celkového příběhu se mu vlastně podařilo projít, nebo spíše neprojít. Je tak nesmírně poutavé vidět, kolik ještě zůstává hráči skryto. Pro odhalení je nutné si danou kapitolu zopakovat.

Rozhodnutí mohou mít větší či menší vliv. Ve výsledku je ale průběh hry ovlivněn kolikrát tak zásadně, že se budete ke hře vracet zvědavi, co by kdyby. Dovolíme si citovat jednoho známého, jenž příběh dohrál po svém a následně hrála hru jeho žena, která s ním své zkušenosti sdílela. Dle jeho slov měl z vyprávění dojem, že „manželka občas asi hraje jinou hru“.

Silná rozvětvenost poměrně silně navyšuje šanci ke znovuhratelnosti. Zatímco některá moderní RPG se podobným prvkem chlubí, ve většině případů změní jen pár větiček, ale jinak jedou podle stejné šablony. Dokonce i samotné hry od Quantic byly poměrně diskutabilní. Fahrenheit se lišil vlastně až na výsledku finálního souboje, Heavy Rain a Beyond už hráč ovlivňoval během hraní, ale nikdy nebyly změny tak výrazné, aby takové množství pasáží bylo uzamčeno a každý prošel hru zcela jinou cestou. 

Adventurní film?

Herní adventury se v posledních letech dočkaly trochu negativních reakcí, vzpomenout můžeme na předešlý Beyond, kde se většina akcí pouze spínala posunutím pravé páčky do strany. Asi největší otázkou, která nad Detroitem visela, byla, do jaké míry bude filmem a do jaké hrou. Takové nudy se v Detroitu nedočkáme. Mnohem blíže má ovládáním k Heavy Rain. Ale masakrování ovladače nečekejte. 

Akce se tedy spouští opět pravou páčkou, nicméně ne pouze pohybem do strany, ale kolikrát je potřeba například páčkou pohnout dolů a poté udělat půlkruh. Zapojen je dokonce touchpad při procházení knih a časopisů. Stejně tak se během soubojů setkáte se typickými quick-time eventy, kdy je nutné ve správnou chvíli stisknout zobrazené tlačítko, nebo podržet určitou sekvenci tlačítek určitou dobu.

Kdyby se snad hráč při průchodu kapitolou ztratil, je možné použít pomocí tlačítka R2 schopnost androidů, zvýraznit aktivní předměty nebo osoby, se kterými je možné provést interakci. Jedná se o pomocníka, který průchod lehce usnadní, nicméně ne vždy ukáže tato výpomoc uplně vše. Je to z důvodu, aby pomoc nebyla až příliš velká a hráči nepřestali spoléhat na vlastní rozum a nepřestali hrát. 

V tomto ohledu Detroit jede na vlně současných „filmových“ adventur (které vlastně tvůrci před lety sami zavedli), kam můžeme zařadit například sérii The Walking Dead, tedy adventury, kde absolutní prim hraje příběh, jeho ovlivňování a ne hratelnost. Těžko říct, zda je to mínus, nicméně my v tomto ohledu stojíme za tím, že pokud je scénář dostatečně kvalitní, absenci klasické hratelnosti to omluví.

Když smysly chrochtají blahem

Tituly od Quantic Dream se vždy vyznačovaly na svou dobu velmi kvalitním technickým zpracováním. Fahrenheit používal velmi detailní motion capturing, který v té době začínal, Heavy Rain a Beyond: Two Souls ukázaly, jak kvalitně a věrohodně může herní titul vypadat. Detroit: Become Human v tomto pokračuje.

Grafické zpracování je nádherné. Prim hrají obličejové animace a kolikrát si lze vážně říci, že takhle kvalitní zpracování tu ještě nebylo. Na druhou stranu u některých otevřenějších scén je vidět, že by mohly být lepší textury, nebo by hra zasloužila lepší péči v rámci detailů. Nicméně i přes to se jedná o špičku, kterou je možné si na dosluhující PlayStation 4 zahrát.

Malé vady na kráse

Bohužel není vše zlato, co se třpytí. A platí to i zde. Nejedná se o nějak závratné chyby, ale stalo se nám, že při jedné otevřené kapitole se maličko zbláznily modely kolemjdoucích postav, kdy se občas zkroutily do velmi zvláštních úhlů. Nicméně se to stalo jednou a při opakování kapitoly se tato chyba neprojevila.

Stejně tak nebyl naplněn jeden slib, se kterým během vývoje David Cage přišel. Totiž že jedna z hlavních postav může klidně umřít hned v úvodu hry. Respektive byl naplněn tak na půl a jeho „porušení“ si tvůrci obhájili kličkou, která je vlastně v rámci příběhu logická a poměrně chytrá. A také se párkrát stane, že je hráč postaven před volbu, kde jedno rozhodnutí vypadá poměrně nevinně, ale vyústí okamžitě v situaci, se kterou hráč nemohl při své volbě počítat.