Myslíme, že můžeme bezpečně říct, že herní průmysl poslední léta značně opomínal strategie, a tak jsme si museli vystačit s těmi, co už jsme měli. Těch navíc ani moc nebylo – jmenujme StarCraft II, Company of Heroes a Wargame. Jinak skutečně žádná sláva.

Poslední pokusy o oživení žánru také nic moc. Máme tady Mechs & Mercs: Black Talons, které bylo akorát jeden velký, nepovedený mišmaš, dále Planetary Annihilation, které nám láme srdce – není to totiž špatná hra, ale svými bugy a pocitem z nedodělanosti nedělá žánru dobré jméno. Není proto divu, že jsme se na Grey Goo těšili jako malí.

Než začneme, tak bychom mohli také vysvětlit velmi „kuriózní“ název hry. Označení Grey Goo ve skutečnosti doopravdy existuje. Jedná se o hypotetický scénář popisující konec světa zahrnující nanoboty, kteří by se při pojídání veškeré hmoty na světě rozmnožovali a rozmnožovali, až by nezbylo nic jiného, než pouze oni. Býval to i zajímavý námět pro scifi knížky, jako například The Invincible od Stanisława Lema.

Herní podání tohoto katastrofického scénáře je zodpovědností Petroglyph Games. Jejich portfolio značí, že zkušeností ze strategického žánru mají. Podíleli se na vývoji mnoha skvělých titulů, jmenovitě Star Wars: Empire at War, Universe at War, Panzer General: Allied Assault, Command & Conquer... Jeden čas také kutili RTS End of Nations, který jsme měli šanci si zahrát a vidět na vlastní oči jeho velký potenciál. Budiž mu země lehká. Díky jejich zkušenostem jsme proto k titulu už zpočátku přistupovali s nadějí.

Bylo nebylo, a pohádky je konec

Začněme kampaní. Ta se skládá z patnácti misí, ve kterých postupně prostřídáte všechny tři rasy, které jsou ve hře dostupné. Jejich náplň ovšem není povětšinou ničím moc zajímavá, ale svému záměru dobře poslouží. Příběh startuje poněkud obyčejně, po chvíli ale začne pomalu gradovat a vyvolávat otázky, které by mohly potencionálně vést k zajímavé zápletce. A pak... konec a titulky. Skoro to až člověka navádí k myšlence na pokračování, ale nerozšiřujme nepodložené teorie.

Za plus musíme kampani ještě připsat CGI filmečky, které nás svojí propracovaností a celkovou kvalitou příjemně překvapily. V každém případě kampaň slouží jako slušná řádka výzev, které splnit na nejtěžší obtížnost rozhodně není lehké.

Už bylo zmíněno, že ve hře figurují dohromady tři rasy - lidé, Beta a Goo (alias bloby). Všechny jsou v určitých směrech rozdílné, ale zároveň až nebezpečně podobné. Každá má své výhody i nevýhody a dalo by se říct, že jsou si rovnocenné. Což zrovna v kontextu příběhu nemusí být nutně kompliment, ale nejdříve si je rozebereme.

Lidé mají možnost za pomoci technologie teleportovat své budovy, případně i továrny a jednotky. Ty ale zároveň musí být připojené na velmi křehké vedení, které do nich přivádí energii, takže kompaktnost je rozhodně plusem. Beta na druhou stranu muže stavět, kde se jí jen zlíbí, budovy ovšem musí být napojeny na "rozbočovače", které jim umožňují provoz.

Bloby jsou úplně jiný šálek čaje, nemají žádnou statickou základu, mají jen jeden velký a mobilní... blob, ze kterého se rozmnožují. Jako jediná z ras má také možnost přelézat hornatý terén, čímž si kompenzuje absenci vzdušných jednotek.

Mezi horami, bloby šediví

Hory i lesy na každé mapě ještě hrají svoji další roli. Lesy totiž mohou být využity jednotkami k překvapujícím útokům na nepřítele. Dokud se v zeleni schováváte, nelze vás spatřit. To samé platí pro hory, ty ovšem může používat pouze Goo, jenž zde může dřepět na věky věků, aniž by mu hrozilo nějaké nebezpečí. Tedy jen to dé doby, než se na poli objeví letecké jednotky, které jej z výšky odhalí a ostatním umožní palbu. Je to sice už známý, ale velmi osvěžující koncept.

Zpět k rovnocennosti. Ač je každá strana v určitých směrech rozdílná, tak se nemůžeme zbavit jistého pocitu kopíráku. Diverzitu, jakou třeba můžete hledat ve StarCraftu, tady rozhodně nenajdete. Každý tým má svého tanka, svoji obléhací jednotku, svoji údernou jednotku, všechny sice jinak vypadají a mají lehce rozdílné statistiky, ale ve výsledku působí až příliš stejně.

Tím se také dostáváme ke vzhledu jednotek. Všechny jsou totiž hluboce generické a je jasné, že do nich nebylo vloženo moc fantazie. Ta se objevuje až u epických jednotek, které jsou ve vlastnictví každé z frakcí, ale brát bychom ji mohli pouze po malých hrstkách, protože například velký levitující robot ala Pacific Rim nás také úplně nepřesvědčil.

Nezaplatíš, nedostavíš

Ekonomie ve hře funguje velmi jednoduše. Základem je rafinérie – díky té můžete stavět extraktory, ze kterých vám budou dělníci nosit suroviny zpět. Systém funguje na jedné jediné surovině - Catalystu. Budovy, jednotky i upgrady můžete dokonce začít stavět bez ohledu na to, že aktuálně nemáte k dispozici dostatek surovin k podpoření všech operací.

Hraje se na příjmy vs výdaje. Jakmile se vám totiž příjmy přehoupnou do záporných čísel, veškerá produkce se zastaví a čeká se na další suroviny. Podobně tomu bylo i v například Total Annihilation, Supreme Commander aj.

Zmínili jsme výzkum, který sice není moc komplikovaný, ale je do jisté míry zajímavý. Po umožnění výzkumu nějakého vylepšení, dostanete na výběr ze tří možností, jakmile si zvolíte jednu z nich, ostatní dvě už vám zůstanou zablokované. To nutí ke strategickému zvážení aktuální situace, protože se jedná o rozhodnutí, které nejde vrátit a může rozhodnout o výsledku zápasu.

Pochválit bychom měli i interface, který vás bude provázet každou bitvou, ten je totiž špičkový. Jednoduchý, přístupný, přehledný, zkrátka každý nováček se v něm hned vyzná. Pár tlačítek (které mimochodem můžete změnit na jakékoliv jiné, pokud vám nebudou vyhovovat) vám umožní flexibilnější ovládání hry a navíc se cítíte jako profesionál.

Jednou z dalších obřích předností hry je její soundtrack, který je od samotného Franka Klepackiho. Jeho hudbu můžete znát z her jako Dune 2000, Panzer General: Allied Assault a musíte znát z titulů jako je série Command & Conquer. Myslíme, že snad není třeba popisovat, proč se jedná o zásadní plus, a tak jenom zmíníme, že jsme nejednou pozastavili hru, jen abychom se zaposlouchali do hudby.

E-sportová naděje, ale jen špetka

Všechny jednotky ve hře se pohybují nesmírně pomalým pohybem, což v teorii umožňuje více trpělivému a metodickému hraní. Zároveň tento fakt ale brání vzniku napínavých a nervydrásajících momentů, které například živí e-sport scénu StarCraftu. Tím se pomalu dostáváme k e-sport potencionálu hry, jestli tu vůbec nějaký je.

Při té příležitosti také zmíníme další chybku, která podobným ambicím značně brání – umělá inteligence jednotek. Ta sice funguje, ale pouze v rámci svých minimálních možností. V praxi to znamená, že jim budete muset neustále dělat chůvu, aby se samy nevehnaly do nevyhnutelné zkázy nebo vůbec prošly malým houfem jednotek.

Pro normální hraní je to otravné, ale překousnutelné. Profesionálnímu hráči ovšem něco takového prezentovat nemůžete. K tomu připočítejme fakt, že hra zatím ani nemá žádný systém záznamu z odehraných her a dojdeme k závěru, že zdejší e-sport liga zatím ne.

Co dodat. Grey Goo je solidní titul, sršící AAA kvalitou ze všech stran. Pro vysychající korýtko strategického žánru je to nepochybně skvělý příval čerstvé vody, kterou tak nutně potřebovalo. Hra by navíc mohla vyhovět lidem, kteří úplně nefandí rychlosti StarCraftu a preferují pomalejší hratelnost. Titul to rozhodně není bezchybný, ale dá se nad nimi přivřít oko.

A ano, Grey Goo je pravděpodobně tím nejhorším názvem pro RTS v celé historii videoher.

Verdikt

Grey Goo není perfektní, je ale natolik solidní, že si výsledné skóre zaslouží. Průměrný příběh kompenzují působivé filmečky, skvělý soundtrack a jedinečná hratelnost. Koupi tedy není třeba litovat.