Zkoušet sepsat dojmy z The Last Guardian je poměrně nesnadné. Pokud znáte oba předchozí počiny, tedy Ico a Shadow of the Colossus, víte, že jejich kouzlo spočívá v kombinaci fantastické atmosféry a dojmů, které z průchodu máte, nikoliv z herních mechanik. To však neznamená, že by na hratelnosti nezáleželo.

Přivítejme Trica

The Last Guardian je duchovním nástupcem svých předchůdců. Míra propojení s nimi je diskutabilní, ale podobnost v designu světa a architektuře je jasně patrná. Ve výsledku působí titul jako příjemná kombinace obou her, na kterých Fumito Ueda pracoval.

Příběh pojednávající o hledání důvěry mezi přerostlým tvorem jménem Trico a malým chlapcem je krásný a svým způsobem pohádkový. Věrně se drží pravidla, že cesta k cíli je důležitější, než cíl samotný. Předchůdce Ico se promítá do hry právě malým hrdinou a jeho pohybovým repertoárem, Shadow of the Colossus naopak mohutným Tricem a vzájemnými interakcemi.

Co tak dlouho trvalo?

Žánrově je hra někde mezi logickou plošinovkou a akční adventurou plnou hádanek. Ty jsou převážně prostorové a k jejich řešení je potřeba kooperovat právě s přerostlým přítelem. Tomu je možné udílet jednoduché příkazy (například ho vyzvat k přesunu, zavolat k sobě, či ho nechat zaútočit). A zde se může projevit malý problém.

Tím je umělá inteligence Trica. Roztomilý přerostlý tvor má totiž tendence se chovat samostatně, prohledávat okolí a ne vždycky reagovat na příkazy, které mu jsou udíleny. Ve výsledku se spíše jedná o žádosti, než o povely. 

Tvůrci toto při vývoji označovali za cíl, aby měli hráči pocit, že je Trico opravdu živým tvorem. Neplechu to však dělá ve chvílích, kdy je na něm závislý další postup a hra nereaguje, jak by měla. Nejednou se tak stane, že v problematických místech vás potvůrka neposlechne, a tak zkrátka usoudíte, že zamýšlený postup je nesprávný. Když se pak čirou náhodou akci zopakujete, najednou Trico poslechne. Kvůli jediné mechanice tedy můžete ztratit i několik desítek minut. 

Chlapec spoléhá na svého věrného přítele i v daleko agresivnějších situacích. Proti protivníkům je bezmocný a je tedy potřeba se držet poblíž Trica (ideálně se na něj schovat). V tomto ohledu funguje chlapec jako hybatel událostí a důvodem, aby se Trico dostával dál a dál. Na druhou stranu se člověk o zdejším světě dozví nejednu zajímavou informaci, tudíž prozkoumávací části nejsou zcela zbytečné.

Nejvíce zarážející ovšem je, že z technologického hlediska se nejedná o tak revoluční počin, jak by se dalo z devítiletého vývoje čekat. Svéhlavost Trica, která má být záměrná, působí kolikrát spíše nedotaženě a další mechanismy jsou dávno překonané.

Po této stránce, tedy technické a obsahové, titul postrádá pádný důvod k tolikaletému čekání. To největší kouzlo nalezneme ve formě vyprávění a v poselství, které ale na tak dlouhém vývoji z důvodu nedostatečné technologie, nestojí. 

Že by starší titul?

U zpracování ještě chvíli zůstaneme. The Last Guardian totiž dokáže potrápit nejeden malý nešvar. Nepříliš přátelská kamera hapruje v momentech, kdy se chlapec nachází v rohu nebo místě s menším manévrovacím prostorem a pokouší se vyškrábat na Trica. V tu chvíli začne kamera dělat opravdu neskutečné přemety. 

Stejně tak samotná ovladatelnost postavy je omezená jen na základní běh, skok a skrčení se. Šplhání na velkého kamaráda občas připomíná spíš houpačku na jeho boku, než se vůbec podaří postavě nějak chytit. 

Kapitolou samotnou je grafické zpracování, které po takové době působí spíše průměrně a rozporuplně. Trico samotný je sice nádherně detailní a každé brko se hezky hýbe, ale postava chlapce nevypadá zvlášť vábně (ostatně můžete posoudit ze screenshotů).

Stejně tak na tom je herní svět. Jednou se díváme na překrásnou scenérii, kterou za moment vystřídá fádně vypadající jeskyně. Zde je silně vidět, že hra měla vycházet na vrcholu minulé generace, kdy by takové zpracování oslovilo; případně jako startovací titul současné generace. 

Přes všechny vypsané nedostatky je ale nutné zmínit, že hry Fumita Uedy zásadně staví na prožitku ze samotného hraní. A i když se nějaký problém objeví, nijak extrémně to nenarušuje ten fantastický dojem, který si z hraní odnesete. Pokud znáte předchůdce, máte jasnou představu o tom, co čekat. Pokud ne, čeká vás další důkaz, že i hry si čas od času zaslouží označení umění. 

Některé hry nemusí být po technické stránce dokonalé. Dodnes vzpomínáme na 8-bitovou éru, které rozhodně nepřinášely grafické teátry dnešní doby. Herní mechaniky také nemusí vždy převrátit veškerý hlavní proud. Kouzlo některých titulů spočívá v něčem jiném, než grafice a technologických inovacích. The Last Guardian naštěstí mezi takové hry patří. A ačkoliv se recenze neobešla bez výčtu všech chyb, lepší hodnocení si díky požitku z hraní zasluhuje. 

Verdikt

The Last Guardian rozhodně není titulem pro každého. Pokud mu přijdete na chuť, čeká na vás báječné dobrodružství malého chlapce a jeho velkého kamaráda Trica. Jen škoda těch několika chyb, které se za devět let vývoje nepodařilo vymazat.