The Last of Us Part II musíme hned z okraje pochválit za velice detailní možnosti přizpůsobení si hry k obrazu svému. Pohrát si totiž můžete s nastavením obtížnosti hned z několika úhlů. Nevybíráte pouze mezi lehkou až ultra těžkou obtížností, ale volíte míru ostražitosti nepřátel, nápomocnost společníků nebo třeba množství nalezených surovin a munice. 

Hráči se specifičtějšími potřebami si mohou přizpůsobit i ovládání, včetně možnosti přepnout mezi režimem hraní pro pravou i levou ruku. Specifickými potřebami však v tomto ohledu myslíme i sluchově, zrakově či jinak postižené. Titul je tak vhodný například i pro osoby trpíci nystagmem nebo 20/20 viděním. Díky všem těmto možnostem je hra přístupná pro širokému spektru hráčů, která se neomezuje pouze na začátečníky a pokročilé, ale upravuje hru i podle různých preferencí a disabilit.

Úvodní sekvence uvedou do příběhu i hráče, kteří neměli to štěstí okusit první díl. Těm ostatním nabídnou alespoň krátkou rekapitulaci toho, jak to tehdy dopadlo, aby se hráči v ději neztratili, neboť konec předešlé hry prakticky definuje celý příběh pokračování.

The Last of Us Part II nabídne v průběhu hry možnost projít příběhem z více perspektiv a postupně se budeme prokousávat strhujícím příběhem nehostinného postapokalyptického světa, který se (podobně jako v jedničce) opět zaměřuje především na postavy a jejich vzájemné vztahy. 

Hlavním tématem tohoto dílu je pomsta a pochopení toho, že svět není černobílý. Říkat o příběhu více by však byla docela škoda, jelikož bychom mohli zbytečně prozradit některý z četných zvratů, které tvoří jeho zásadní část. Pokud se rozhodnete se v budoucnu do hry pustit, je dobré vědět, že hra funguje nejlépe jako celek, a není tak možné objektivně hodnotit pouze samostatné části příběhu.

Až po konci hry, kdy se vám vše v hlavě stihne rozležet, ukazuje The Last of Us Part II svou největší hodnotu. Dohrání přitom zabere jen něco málo přes 20 hodin, což je jen o pár hodin déle, než nabízel předchozí díl. Nutno uznat, že o moc více už by hře neslušelo, jelikož se i tak některé části stávaly trochu repetitivními.

Příběhové sekvence podobně jako třeba u Red Dead Redemption 2 ladně přecházejí v hratelné části, jež samozřejmě tvoří neméně zásadní část hraní. Ať už nám v cestě budou stát zombie nebo lidští nepřátelé, poprat se s nimi vždy můžeme hned několika způsoby.

Tichá zabití jsou nejbezpečnějším řešením a navíc nám umožní jednodušeji následně prohledat každý šuplík ve změti zchátralých budov, ale stojí více úsilí a také času. Občas je tak nutné sáhnout po hlučnější variantě a davy nepřátel se prostřílet, na to nám ale nemusí stačit munice a zdraví, a tak se nabízí ještě poslední možnost – útěk. Pokud totiž nehledáme každý zapadlý dopis a sběratelskou kartičku, není vůbec na škodu některými oblastmi prostě proběhnout.

Ke každému stylu hraní se navíc váží i různorodé odemykatelné pasivní schopnosti, má to ale jeden háček – tzv. výcvikové manuály obsahující nové větve schopností musíme při postupu hrou prostě najít v některých opuštěných budovách, jinak se nám je vůbec nepodaří odemknout. To samé platí i o nových typech zbraní, které se občas schovávají třeba v zamčených sejfech, k nimž je nutné nejprve odhalit číselný kód. Kdo chce tedy hrou jen proběhnout bez zdlouhavého průzkumu, nejspíše se k těmto možnostem ani nedostane.

Po grafické stránce TLOU Part 2 rozhodně vynikne především působivou hrou světel a stínů navozujících proměnlivou atmosféru hry. I když však hra vyždímala z dostupného výkonu PS4 úplné maximum, místy je už trochu znát, že se jedná o jeden z posledních kousků této generace konzolí, a to zejména na texturách postav a zvýšené hlučnosti chladicích ventilátorů.

Pro ty z vás, kteří by si chtěli vzpomínku na tyto krásné scenérie uchovat v paměti o trochu déle, máme také dobrou zprávu – hned od začátku je totiž k dispozici fotomód, se kterým se nám podařilo vytvořit nejednoho aspiranta na nejkrásnější herní tapetu.

Přesto je podivuhodné, jak detailní svět se podařilo vývojářům z Naughty Dog studia vytvořit, i když některé mechanismy známe již z jejich předchozích děl (včetně série Uncharted). Můžeme zde najít například deníček, do kterého si Ellie zaznamenává různé zážitky v průběhu hry, ale také třeba velmi podobné chování kamery, jež může být někdy i trochu frustrující, zejména v menších oblastech, kde je nutné se častěji otáčet.

Trochu slabší je ale tentokrát herní soundtrack. Ten pochází opět z rukou Gustava Santaolalla a přestože se v něm stále nachází některé ikonické kytarové rify, rozhodně nemá takovou sílu jako nezapomenutelné písně z předchozího dílu. Zdejší songy sice neurazí, ale nejspíše si na ně za pár týdnů už ani nevzpomeneme.  

Pokud si tuto hru navíc oblíbíte podobně jako my, určitě vás zaujme dostupnost New Game+ módu, který je výjimečně přítomen již od vydání a nabídne možnost proskákat opětovně příběhem, tentokrát však se všemi dosavadně získanými schopnostmi a zbraněmi. Sběratelské předměty je přitom možné získávat úplně od znova, ale je možné si v nastavení zapnout zobrazení odškrtnuté ikonky u těch sebraných již v předchozím hraní. To se bude hodit především hráčům toužících po platinové trofeji, ta totiž vyžaduje mimo jiné i nalezení všeho, co jde.