Jedinou spásou se stává videoherní adaptace univerza Dmitrije Glukhovského, příběhy z jaderného krytu, zřejmě poslední bašty lidstva, moskevského metra. Metro 2033 se vyznačovalo dokonalým navozením atmosféry a vyobrazením společnosti po jaderném holokaustu. Demonstrovalo reálie lidí, kteří si nedokážou představit běžný život, jenž byl pro tehdejší civilizaci naprosto normální. Nadechnout se čerstvého vzduchu, vidět hvězdnou oblohu, cítit na rukách déšť nebo pít čistou vodu představuje pro obyvatele světa vybudovaného Dmitrym Glukhovským jen báje, legendy a pohádky. Velmi dospělé téma si získalo mnoho fanoušků. 4A Games si toho bylo vědomo, a proto nezahálelo a vytvořilo pokračování, Metro: Last Light.

Jedná se o přímé pokračování hry (a tím pádem i románu) Metro 2033. Hráči se opět chopí hrdiny knihy, mladíka Arťoma, který během svého minulého putování udělal pár špatných rozhodnutí. Nicméně, nyní se vydává za napravením svých chyb, i když po něm vyšší moc chce, aby dokončil zločin, který dříve spáchal. Brzy na to jej však zajmou novodobí nacisté a opět se ocitá v nekončící spirále problémů, kterou moskevské metro pro něj neustále produkuje.

Olověná atmosféra

Právě na spletitou dějovou linku dílo láká. Příběh patří mezi hlavní tahouny, kterými hra disponuje, a proto se nevyplatí vyzrazovat ani kousíček. Dalším důvodem, proč si pokračování Arťomova dobrodružství koupit, se stává atmosféra, jejíž hustota pohltí vše živé. A proč zrovna Metro: Last Light vyniká tak skvělou atmosférou? V čem je jiné? No, mimo atmosféry... asi tak ve všem!

Zdevastovaná Moskva, mutanti, málo světla a munice však netvoří hlavní složku emocionální kompozice. Člověk musí prozřít až na dno. Pokud hráč jen nenakoupí co nejvíce střeliva a nevyvraždí polovinu metra a čtvrtinu pozemských tvorů, tak pochopí, že tvůrci (stejně jako autor předlohy) řeší problémy daleko silnějšího významu.

Filozofie, ideologie, náboženství, život před zkázou a morální dilemata. Skutečně se vyplatí někdy nechat hlaveň sklopenou a poslouchat, jak plyne tamější život. Ono párkrát si i hráč podloube ve svém vlastním svědomí a pochopí, že něco, co je, tak být nemusí, a že někdy člověk dělá hlouposti, které vedou ostatní do záhuby. Pokud se však tohoto titulu chytí mainstreamový uživatel, jen ztěžka si vezme něco více než pouhé zabíjení mutantů a lidí.

Autentická podívaná

Velkou pochvalu si zaslouží grafici a designéři, kteří se striktně drželi skutečných podkladů a vymodelovali tak detailní a reálně vyhlížející prostředí, jež nechá vlastníky hry jen s otevřenými ústy sledovat virtuální vyobrazení neblahé budoucnosti.

Tunely metra jsou prorostlé něčím, čeho se nevyplatí dotýkat, a místa, která za ta léta ani Bůh nenavštívil, halí neprostupné závoje pavučin. Děti a jejich matky v otrhaných nevypraných předválečných šatech se válí u hořícího ohýnku. Provizorní výrobu ze zdrojů moskevského metra osvětlují rtuťové výbojky a ze štěrbiny helmy lze zhlédnout kvér poslepovaný z harampádí nalezeného pod postelí. Pokud se budoucnost stočí negativním směrem, bude rozhodně vypadat takto.

Jen střílení ke štěstí nestačí

Počin od 4A Games patří nekompromisně mezi čistokrevné střílečky z první osoby. Boje s nepřáteli při vyšší nerozvážnosti představují jistou smrt a otevřenější konflikty se těžce zvládají. Metro: Last Light více sází na tichý postup, do kterého hráče víceméně nutí. Zhasínat světla a tiše vyřadit AI z činnosti lze označit za velmi návykovou cestu. K tomu se přizpůsobilo i ovládání a arzenál zbraní. Ale nikdo nikomu nebrání vzít nabitý kalašnikov a zahrát si na Johna Ramba.

Do mechanismů vývojáři opět zabudovali obchodování s vybavením za armádní munici, kterou lze využít jak ke směně za lepší vybavení, tak i k vyššímu poškození nepohodlných nepřátel. Hráč si opět může vybrat ze širokého sortimentu na koleně sestrojených zbraní, které lze dále provizorně modifikovat. Druhou nejcennější surovinou se stává neznečištěný vzduch, kterého se na povrchu moc nevyskytuje, a proto přichází k řeči maska a dýchací filtry, které nebezpečnou rychlostí mizí z inventáře.

Technicky na výši

Vývojáři zapracovali na enginu, který poháněl původní dílo, a proto se nynější dobrodruzi mohou těšit z vizuálních orgií, které na ně čekají. Východní 4A Engine dosahuje vysokých kvalit zejména na poli osvětlení, stínování a čočkových efektů.

Precizní šíření světla pravděpodobně umožnil fakt, že levely nedisponují mohutnou rozlohou (až na výjimky, kdy se hrdina podívá do trosek Moskvy, kde se však pohybuje v uzavřených koridorech). Za zmínku stojí i hudební složka díla. Naprosto ponurá a depresivní bomba.

Špatně se odbourávající neduhy

Takto skvělá podívaná si však s sebou nese několik negativ, která bohužel nelze jen tak vyrušit díky stylu, zasazení a žánru. Metro: Last Light trpí lineárním postupem. V jednotlivých úrovních se většinu času stačí jen nechat vodit za nosem. V několika částech může Arťom i odbočit do vedlejších chodeb a nalézat tak dávno zapomenutá místa, která mu poskytnou třeba nové vybavení nebo munici.

Aby se dosáhlo filmového zpracování, tak se častokrát stane, že hra sebere uživateli ovládání. Každou chvíli proběhne nějaký předem daný skript, který znemožní pohyb a střelbu – po první půlhodině se jedná o frustrující chvilky. Mise navíc trvají jen pár okamžiků, a proto každých deset minut před hráče vyskočí nahrávací obrazovka, která signalizuje přechod do další oblasti.

Toto lze však pochopit. V takovýchto předělech hlavní hrdina shrnuje svůj příběh a interpretuje myšlenky, aby hráč neztrácel přehled o dění. Dále se ze hry vytrácí nutnost výrazně šetřit municí nebo nutně obchodovat. Po metru se povalují stovky nábojů a desítky zbraní.

Verdikt

Metro: Last Light představuje skvělou FPS výpravu, kterých se dnes nachází na trhu poskrovnu. Strhující příběhová linka, dechberoucí atmosféra, řešení dospělých témat a oslnivé grafické zpracování jednoznačně poukazují na dobrou hru. Škoda jen lineárního postupu a četných naskriptovaných situací.