Je to pomalu 10let, kdy se nám do rukou dostala relativně nenápadná akční adventura s pohledem třetí osoby, která sledovala značně ukecaného, ne zcela legálně pracujícího dobrodruha a jeho staršího mentora, jak se ženou za bájným pokladem El Dorado. A ačkoliv se to na první pohled nezdálo, jednalo se o fantastický titul, který jasně nastavil, jakým směrem se tento žánr bude další roky ubírat. Ale to hochům z Naughty Dog nestačilo.

Pár let na to totiž vydali Uncharted 2: Among Thieves, který do dnes jasně ukazuje, jak má vypadat téměř dokonalá evoluce a revoluce žánru. Vylepšení grafiky, vychytání much, lepší scénář, vyváženější hratelnost, vše na jedničku.

Následoval pak ještě třetí díl s podtitulem Drake’s Deception, který se posunul v rámci scénáře k trochu dospělejšímu pojetí (Golden Abyss z PlayStation Vita do hlavní série nepočítejme). Jelikož se jedná o sérii velice úspěšnou, jako předvoj pro (údajně) poslední díl, byla celá série znovu vydána na novou generaci jako Nathan Drake’s Collection. A nyní jsme se dočkali onoho vytouženého čtvrtého dílu.

Stejně a přesto jinak

Tento malý pohled do historie jsme zvolili proto, abychom nastínili, jakým způsobem se série pohybovala kupředu. Proto se i tentokrát na první pohled jeví nový přírůstek jako přímá evoluce předešlých dílů, na které logicky navazuje. Opět zde máme příběh inspirovaný historickými událostmi, hlavní hrdinové se ženou za bájným pokladem a opět díky tomu procestují nejednu zajímavou destinaci

Stačí se však podívat na jméno hlavního scénáristy a je jasné, že tentokrát se kromě vtipu, hlášek a dalších nadsázek bude projevovat i smutek, slzy a nejednoznačné volby. Neil Druckmann ví, jak napsat scénář, kde hlavním protagonistům zkrátka věříte, že jsou lidé, a s jejich osudy je možné s klidem soucítit, ba se s nimi sžít. Podařilo se mu to v The Last of Us, daří se to i nyní, jelikož A Thief’s End má nejdospělejší, a nebojíme se říci nejlepší, scénář v sérii.

Je libo pirátský poklad

Jelikož se pro nejednoho hráče jedná o nesmírně očekávaný titul, příběh nastíníme pouze okrajově a spíše zopakujeme, co se již ví. Nathan po událostech třetího dílu zanechal nebezpečného života, s Elenou se usadil a žije si spokojeným životem. Na scénu se ale vrací jeho bratr Sam a snaží se Nathanovi připomenout jejich sen, tedy najít poklad piráta Henryho Everyho. Nate proto čelí rozhodnutí, zda se má vrátit k životu, který slíbil, že opustí, nebo se bude věnovat spokojenému životu s Elenou.

Je asi jasné, jaké rozhodnutí je to pravé (zda správné se dozvíte sami), a Nathana tak čeká neskutečná jízda za pokladem pirátů a posléze za jejich utopickou kolonií Libertalia. Co by čert nechtěl, žoldácká společnost Shoreline pase po tom samém, tudíž hodinky tikají a je nutné být pořád v pohybu. A jelikož není problém o zvraty, pořadí možného nálezce pokladu se příběhem neustále mění.

Už zase skáču přes kaluže a střílím zbraněmi

I když je příběh v sérii značně důležitým prvkem, nebudeme se v něm dále pitvat, jelikož jeho síla spočívá právě v jeho odhalování, o což hráče nemůžeme připravit. K rozebrání hratelnosti nám však nic nebrání. Ta je opět velice vyvážená, oproti předešlým dílům je dokonce poměr akce/prozkoumávání ještě blíže k 50:50, ale to není vůbec na škodu. Nám se naopak ubrání akční střetů zamlouvá, jelikož v tom opět vidíme krok kupředu k větší uvěřitelnosti. Nepřátelé se tak neobjevují na každém rohu a ubylo tak menších střetů s cca 5 nepřáteli. Většina přestřelek (když už na ně přijde řeč) je větší a opodstatněná.

Základní hratelnost, tedy přestřelky a šplhání, se v zásadě nijak výrazně nezměnila, ale pár úprav je v ní možné nalézt. Zaprvé lze každému střetu předejít tichým postupem. V naprosté většině totiž nepřátelé neví, že Drake se svojí družinou dorazili na scénu, a je tedy možné je zlikvidovat hezky manuálně.

Pokud se náhodou stane, že se hlavní hrdina dostane do jejich zorného pole, nejdříve zpozorní. Pokud je hráč vidět delší dobu, začne střelba. Během té je ale možné se pomocí přesunů nechat protivníky zmatené a opět je likvidovat tiše. Kradmý přístup se tedy dočkal většího důrazu, což by mohlo příznivce tohoto stylu o to více nadchnout. 

Přestřelky nám navíc přišly oproti předchozím dílům o něco těžší. Je možné, že se jedná o čistě subjektivní pocit, ale zbraně dle všeho více kopou, Nate nevydrží tolik zásahů a nepřátelé se velice aktivně kryjí a umí velmi dobře obcházet. Musíme proto velmi ocenit i umělou inteligenci parťáků, která doznala vylepšení a v bojích jsou opravdu nápomocní.

Prozkoumávání, kdy hlavní hrdina všemožně skáče a šplhá, se už příliš vylepšit ani inovovat nedá. Lehké změny se týkají především vybavení. Novinkou v sérii je lano s kotvou, které přijde ke slovu všude, kde je nutné někam vyšplhat, nebo se zhoupnout. Dále přibylo klouzání, tedy šikmé plochy, které jednoduše Nathan sjede po sednici (a většinou se na konci ještě efektivně odrazí a zachytí se na protější stěně). Spíše než o novinky měnící hratelnost se jedná o zpestřující prvky. 

Když se mapa zvětší

Poměrně zajímavou změnou je určité rozšíření (či otevření) herní plochy. K jednotlivým cílům totiž nevede čas od času pouze jedna trasa. Taková možnost ale dokáže zmást. Například v The Last of Us toto odbočování a prolézání většinou přineslo ovoce v podobě materiálů. Zde taková motivace chybí, jelikož jedinou odměnou jsou zápisky do deníku a poklady.

Na druhou stranu se ale otevírání herní mapy do této série příliš nehodí. Všechny díly Uncharted byly vždy lineární jízda, většinou založená na faktu, že poklad musíme najít dříve než druhá strana, která chce nález zneužít. Nejedná se však o nic tragického a dost možná je to pouze subjektivní dojem.

Ďábel je v detailech

Je až neskutečné, jaké maličkosti dělají z Uncharted 4 naprostou špičku ve svém žánru. Jelikož se ale jedná o maličkosti podstatné, nelze je nezmínit. Například během jízdy v džípu je možné kdykoliv vystoupit. Pokud s hrdinou zrovna vede parťák dialog, nedojde s vystoupením k jeho ukončení, ale pouze přerušení a při návratu se začíná slovy: „Kde jsem to přestal?“. Perfekcionalismus vývojářům rozhodně nelze upřít, a právě tyto drobnosti atmosféře celé hry silně napomáhají. 

Stejně tak umělá inteligence reaguje velice uvěřitelně v případě, že se nachází na místě více strážných. Pokud jeden zpozoruje pohyb, ihned žádá kolegu o krytí, nebo dokonce (je-li jeho parťák blíže), aby místo zkontroloval právě on. Stejně tak možnost volitelných dialogů, které naprosto fantasticky podtrhují daný moment a odhalují motivace a postoje charakterů.

Dokonce i opravdu velké maličkosti jako výměna zbraní, kdy Nathan opravdu přehazuje pás přes hlavu, nebo upevnění lana od auta, kdy je nutné strom nejdříve obejít a až pak skobu upevnit, jsou krásným zpestřením. Budeme znít jako zaseknutý gramofon, ale tyto maličkosti jsou přesně těmi momenty, které ukazují, jak krása a atmosféra tkví v detailech. 

Snad jedinou výtku máme k občasnému větvení dialogů, které nám přijde naprosto zbytečné, jelikož 90 % hry se prezentuje jako dobrodružný film, a najednou hráč dostane možnost zvolit jednu z odpovědí, což narušuje tempo vyprávění. Vývojáři se patrně nechali zvyklat současnými trendy, hře tohoto ražení to ale nesedí. 

Ten pokrok, kde se jen zastaví?

Musíme upřímně uznat, že Uncharted 4 má solidně našlápnuto na to, aby po vizuální stránce sesadilo z trůnu The Order: 1886. Čekáme v komentářích nespokojenost, že „to jede jenom v 30fps“. Oněch 30fps je naprosto stabilních, nedropujících a právě díky nižšímu frameratu mohli tvůrci z grafiky vymáčknout maximum, co se exkluzivní platformy na PS4 týče. V multiplayeru je pak rozlišení downscalováno, aby bylo docíleno stabilnějších a pro multiplayer stěžejnějších 60 FPS.

Zpracování grafiky je tedy opravdu parádní. Jak se můžete přesvědčit snad v každém screenshotu rozmístěném skrz naskrz recenzí, modely postav jsou náramně detailní, přičemž se Motion Capture postaral o realistické animace, včetně velmi drobných mimických svalů v obličejích. Ve výsledku tak postavy vypadají naprosto lidsky, a z vizuálního hlediska se tím hra řadí mezi současnou špičku, ne-li na její vrchol. Některé záběry jsou až dechberoucí, jak je herní svět plný detailů.

Zvukový doprovod je také na vysoké úrovni. Křeslo skladatele Greg Edmonson již neobsadil, tentokrát se o soundtrack postaral Henry Jackman, který skládal hudbu například k filmům Captain America: Winter Soldier a Civil War a jeho hlavní znělku považujeme za nejlepší ze všech verzí. Ozvučení zbraní je také skvělé, zbraně znějí každá po svém a dabing (respektive původní) asi není třeba nijak rozebírat, jelikož se jedná opět o naprosto precizní práci.

Více lidí je více zábavy

Dohrání příběhu zabere něco kolem 10-12 hodin. Delšíh herní dobu nastavuje možnost hraní více hráčů. Multiplayer není nejhorší, své příznivce si najde, nám však přijde jenom jako obsahová výplň, která postrádá hlubší smysl. Herní módy jsou totiž klasický Team Deathmatch a poté jinak pojmenované variace na Conquest, Capture the Flag a podobně.

Nejedná se pouze o střílení, jelikož si za nasbíranou herní měnu je možné pořídit určité boosty, například osobního strážce nebo určité variace na ultimátní schopnosti. Bohužel nás ale multiplayer vůbec neoslovil a jak jsme psali výše, jeho zařazení nám přijde vcelku zbytečné. 

Verdikt

Uncharted 4: A Thief’s End je naprostou špičkou svého žánru a ukazuje, kdo zde kraluje. Roky čekání se vyplatily, a pokud se opravdu jedná o zakončení série, nemohlo být lepší. Nelze jinak, než doporučit. Pro fanoušky absolutní nutnost do sbírky.