Zdá se to, jako by to bylo včera, kdy se herní scéna mračila na Ubisoft za množství vizuálních downgradů, které postihly první díl. Původní Watch Dogs se prezentovaly hned na několika E3 ročnících, než se konečně po mnoha odkladech usmyslely k vlastnímu vydání.

Výsledný titul byl ale vizuálně jen stěží srovnatelný s prezentovanými záběry, a tak se na Ubisoft snesla vlna nevole. Ta byla doplněna i technickými problémy a silně průměrnou hratelností. První Watch Dogs zkrátka zklamaly. Jednalo se ovšem o prodejní úspěch, a tak není divu, že se společnost v sérii pokračovat. 

Prodejní úspěch se ale Ubisoftu replikovat nezdařilo. Dalo by se to dát za vinu nemilým zkušenostem hráčů s prvním dílem. Hráči se stali obezřetnějšími a u druhého dílu raději čekají na recenze. Ubisoft tak raději razantně přehodnotil svůj přístup k sérii, která se musela tentokrát řádně obhájit. Nutno říct, že si společnost svoji předešlou chybu uvědomila, a druhý díl tak nabízí velmi odlišný zážitek.

Soukromí jako sprosté slovo

Hlavní téma se odposledně nezměnilo. Největšími antagonisty jsou zlé korporace, které schraňují osobní data všech obyvatelů. Na každém kroku najdeme bezpečnostní kamerové systémy korporace Blume, které bdí nad spořádanými občany výměnou za to, že o nich korporace vědí první poslední.

Vládě tak neunikne žádný krok, žádná účtenka, žádné pozřelé jídlo. Sofistikovaný systém ví o zločinu ještě dříve, než k němu dojde, a každá snězená pizza navýší poplatky na pojištění z důvodu zvýšeného rizika. Schraňované informace si potrpí i na takových detailech. 

Cenných dat získaných z bezpečnostních systémů ctOS využívá korporace Blume ve svůj vlastní politický a finanční úspěch. Celý svět ji tak leží na dlani, kterou stačí jen přečíst a definovat celý trh. Společnost se bohužel o okolní dění nezajímá, a nechá se dobrovolně připravovat o vlastní soukromí. Na scénu tak přichází hacktivistá skupina DedSec, aby korporaci Blume potopila.

Zatímco první díl byl svojí myšlenkou potemnělý, druhý díl se na problém dívá z úplně jiného úhlu. Hlavní myšlenka se nebere natolik vážně, a titul tak spíše nabízí hrací plochu, ve které mobilní telefon hraje první housle ve snaze parodovat veškeré aktuální trendy.

Tomu odpovídá i scénář, který se snaží především nacházet prostor pro různé aktivity, než aby nabídl celistvý příběh. Jednotlivé mise jsou poslepovány a působí nekonzistentně. Hlavní premisa poletuje kdesi ve vzduchu a nechává na sebe čekat.

Internet věcí

I tentokrát je celé město jedno velké hřiště, které umožňuje hackování každé drobnosti, která by jen smítkem vyzařovala jakýkoliv druh signálu. Jediným tlačítkem na mobilu tak necháte rozjet auta kterýmkoliv směrem, vyřazujete semafory z provozu, nabouráváte lidem hovory, přepalujete elektrické vedení a další. Oproti předchozímu dílu se možnosti příliš nezměnily, pár jich ovšem přibylo. 

Jejich použití velmi souvisí se zkušenostmi hráče. Během jízdy v autě není příliš čas zkoumat jednotlivé možnosti okolních technologií, natož mezi nimi bleskově přepínat. Jízdní model sice nevyžaduje pro svoji arkádovost příliš pozornosti, ale i tak není jednoduché se soustředit na několik věcí najednou

Zpočátku není zážitek tolik příjemný, ale po soužití se hrou se konečně otevřou dveře k té pravé zábavě. Jinou pohádkou jsou ovšem mise, které je možné splnit zpovzdálí. Titul dokonce upřednostňuje kradmý stealth postup, oproti zběsilé akci, a to i na nejnižší možné obtížnosti. Hlavní hrdina mnoho střelných ran nevydrží a padá velmi rychle k zemi.

K ukvapenému postupu sice hra často svádí, ale takový přístup většinou misi zbytečně protáhne. Stačí jediný nepřátelský telefonát, aby se do šarvátky přidaly i další frakce, včetně policie či FBI. Jedinou možností je tak útěk nebo masakr. Ten ale přiláká ještě více jednotek. Začarovaný kruh, který povětšinou končí smrtí. 

Hráč by se navíc sám přicházel o zážitek. Watch Dogs 2 nejsou totiž běžnou městskou střílečkou ala GTA, ba naopak – titul by byl mnohem zajímavější, kdyby hráč žádné zbraně k dispozici neměl. Pravé vzrušení totiž přichází s hackováním všeho možného i nemožného. 

Není nic uspokojivějšího, než když si hlavní hrdina sedne opodál s notebookem a vytáhne drona, kterým prozkoumá okolí a možnosti. Následně stačí si s nepřáteli jen tak pohrávat, lákat je k dosahu elektrických výbojů, nechat přejet chytrým vozidlem, namaxovat hlasitost MP3ky, poslat falešný e-mail dvěma kolegům, kteří rozpoutají peklo, nebo nechat někomu vybouchnout mobil (Samsung?) u ucha. Meze se nekladou. 

Tímto způsobem je možné přehrát celou hru. Hráč nemusí fyzicky hnout ani brvou.

Problémy současného světa

Mrzutý Aiden Pearce byl nahrazen Afroameričanem Marcusem, hipsterkým mladíkem a zkušeným hackerem v jedné osobě, který se snaží kopírovat archetyp současných mileniálů. Zhruba 20letý mladík z hackerské skupiny DedSec se tak věnuje současným trendům podobně, jako všichni jeho vrstevníci.

Sociální sítě pokrývají většinu herní tématiky, včetně hlavního příběhu. Žádná z nich sice není po celou hru jmenovaná, ale svým konceptem by mělo být každému jasné, o kterou se jedná.

K odrovnání zlé korporace Blume je zapotřebí informovanost lidu – ke slovu se tak hlásí sbírání followerů po vzoru Twitteru. Každá mise, každá habaďůra nebo vyzrazení důležitých informací získá hackerské skupině DedSec pověst, kterou nutně potřebuje ke splnění hlavní mise, potopení Blume.  

Followery pro hlavní kanál je možné získat i aktivitami v dalších aplikacích, které ve své podstatě zastupují funkci vedlejších úkolů. Mezi ně patří parodie na Uber, Instagram, Google Maps nebo třeba Shazam.

Šéry, lajky, heštegy

Každá herní aplikace funguje veskrze jako hub, ve kterém je možné volit mezi jednotlivými krátkými misemi. Většinou vhodně korespondují s tématikou dané sociální sítě.

Od hlavního příběhu si je tak možné odpočinou třeba řízením pro Uber (nazvanou jako DriverSF). Nejedná se ale o obyčejnou taxi-službu, ale o odvozy koncipované celé tématice na míru. Sbíráte hodnocení za kvalitu jízdy, pomáháte youtuberce natočit akční video k získání odběrů; hledáte zákazníkovi ztraceného Číslo 5 nebo unikáte z léčky naštvaných taxikářů, kteří přicházejí o kšefty. 

Instagram (nazván ScoutX) naopak slouží jako prostor pro sdílení svých selfieček, které si hráč může udělat před tou či onou památkou, včetně nastavení filtrů či různých grimas. SongSneak nahradí Shazam, kdykoliv uslyšíte nějakou pěknou písničku v rádiu či baru a chcete si ji zařadit do své kolekce.

Ubisoft nekašle na PC

Po dlouhé době je vhodné upozornit na kvalitní PC port, u kterého si konečně dal Ubisoft záležet. Dobře odvedená práce je poznat už jen na rozsahu možností, které se dnes málokdy vidí. Detaily lze manuálně navýšit i za hranice ultra nastavení.

Framerate, který si nastavíte v klidném prostředí, se v hektických situacích téměř nehne. Ačkoliv padne logicky o pár snímků níže, s malinkou rezervou není propad téměř poznat. Majitele slabších strojů jistě potěší, že hra vypadá skvěle i na nejnižší nastavení (srovnání na videu výše).

Načítací obrazovky netrvají déle než pár sekund i na běžných HDD, v případě přemístění do blízké lokace dokonce hra občas žádné načítání nevyžaduje. Nechybí ani nativní podpora více monitorů, a to i různých rozlišení. 

Verdikt

Watch Dogs 2 zahodilo vážnou tvář a představilo zábavnou parodii současných trendů. Styl střílečky v otevřeném městě bohužel trochu odpoutává pozornost od hackovací tématiky, která by si zasloužila větší zastoupení. Za povedený PC port rovněž chválíme.