Pokud jsou “tahovky” vaším oblíbeným žánrem, pravděpodobně v době vydání této recenze máte již Mutanta dohraného. I přesto, že za hrou nestojí žádné z top studií a ani její desková RPG předloha se nikdy nestala zrovna mainstreamovkou, o hře bylo při jejím vydání poměrně intenzivně slyšet. Jak je to možné? Nemálo tomu napomohlo zařazení Mutanta do Xbox Game Pass a následné promo ze strany Microsoftu.

Druhým faktorem jistě je i to, že i když žánr tahovek naštěstí nevyschl, o houbách po dešti se mluvit zrovna taky nedá. To samo o sobě ale dobrou hru nedělá. Tím je především zpracování, které je vizuálně poutavé a staví na několika základních herních mechanikách, se kterými si vystačí po celou délku kampaně. Díky tomu se místo obšírných tutorialů se hrou a jejími pravidly rychle sžijete a můžete se s klidem pustit hned do hraní.

Hurá do zóny

Příběh je zasazen do universa původní fyzické hry a provází vás po celou dobu vašeho putování herním světem. Bezpečno je pouze v Arše - vaší základně, kde přežívají zbytky civilizace. Ta je ztvárněna ve hře jednou obrazovkou, na které můžete vylepšovat zbraně, kupovat výbavu a zlepšit pár statistik výměnou za nalezené suroviny.

Dobrou zprávou je, že se do Archy můžete kdykoliv rychle přesunout a použít fast travel zpět do prozkoumávané lokace. Archa je ale v ohrožení, a tak je vaše skupinka neohrožených zmutovaných antropomorfních zvířat poslána zvrátit zkázu někam hluboko do zóny.

Troufáme si říci, že rozhodnutí vývojářů opustit ideu otevřeného světa a nahradit ho dvacetipěti menšími navazujícími mapami bylo dobré rozhodnutí. Nestane se totiž, že byste díky tomu po mapě bloudili. Hra vás postupně vede od jednoho souboje k druhému, díky čemuž je i plynule odstupňována obtížnost a drží si dobré tempo.

Potichu nebo nahlas?

Po zóně se pohybujete v průzkumném realtime módu a pokud se přiblížíte k nepříteli, hra vám ukáže kruh, do kterého když vkročíte začne souboj v tahovém režimu. Ten můžete samozřejmě vyvolat sami, a využít tak momentu překvapení. Zvláště pak na vyšší obtížnosti je ale naprosto nezbytné promýšlet veškeré kroky ještě před započetím boje.

Vaše skupinka mutantů může obsahovat maximálně 3 postavy, přestože vašich společníků potkáte během putování více. Právě pouze mimo boj můžete libovolně členy vaší skupiny měnit a to včetně vybavení a jejich dostupných schopností, které jste si levelováním u každé postavy otevřeli.

A to je pro Mutant Year Zero velmi charakteristickým prvkem. Nejenom, že je vhodné před bojem změnit arzenál a schopnosti dle toho, jestli proti vám stojí ghoulové nebo velmi nepříjemní roboti, ale vhodné je i po vzoru Commandos najít izolované nepřátelé a ty tichými (a tím pádem i o mnoho méně účinnými) zbraněmi zlikvidovat. Při hlasitém boji s hlavní skupinkou, většinou ještě doprovázenou nějakým bossem, se totiž na vás začnou zbíhat nepřátelé z celé mapy. A to tak nějak nechcete, když na vás jde 15metrový robot s plamenometem.

Dva akční body

Boj je podřízen striktnímu pravidlu, kdy každá postava má maximálně dva akční body. A to se nezmění ani levelováním, ani ničím jiným. Prostě berte nebo nechte být. Navíc pokud vystřelíte, váš tah automaticky končí. Pokud tak chcete v kole vystřelit, první akční bod můžete využít na přemístění, nabití zbraně, použití lekárničky nebo aktivaci vaší speciální mutantské schopnosti, která vás nejednou vytáhne z bryndy.

Pro úspěch v boji je také nezbytné využívat krytí, což velmi chytře činí i vaši nepřátelé. Jen pozor na to, že většina překážek včetně zdí je zničitelná. Umožňují to jak některé zbraně, tak především granáty (a taky schopnost prasete Bormina, který prostě proběhne čímkoliv a nepřítele srazí k zemi). Souboje pak nejsou žádná procházka růžovým sadem. Abyste měli větší šanci zasáhnout nepřítele, většinou nezbyde nic jiného, než opustit vlastní kryt a vystavit se v dalším kole palbě. 

Pozor si také musíte dát na nepřátelé na vyvýšených místech a některé typy nepřátel, jako jsou například šamani nebo med-boti. Pokud nesejmete šamana hned v prvním tahu, zavolá svou troubou na pomoc hned další tři nepřátele, kteří na mapě předtím vůbec nebyli. Med-boti zase během dvou kol dokáží oživit padlého nepřítele. A to už vůbec nemluvím o bossech, kvůli kterým si budete nejednou trhat vlasy.

Všeho tak akorát   

Máme rádi hry, které si vystačí s málem a přitom nemáte pocit, že by hře něco chybělo. Přesně takový je Mutant Year Zero. Jednotlivé druhy zbraní napočítáte na prstech obou ruk, takže se neztratíte v závalu statistik a zaplněném inventáři. Stejně tak druhů nepřátel je tu do desíti, což by mohlo znít jako trochu málo, ale ono to ničemu nevadí. Hra zvyšuje obtížnost jednak postupnou kombinací druhů nepřátel na mapě a samozřejmě zvyšováním jejich levelu.

Ve hře nenajdete ani nějaké vedlejší questy, pouze mapy, které v rámci kampaně nemusíte procházet. Když tak ale učiníte, budete odměněni nějakým tím lootem a hlavně zkušenostmi, které se v druhé polovině hry opravdu hodí. Průchod kampaní nám zabral přibližně 14 hodin, což je tak akorát. Zbytečné “nafukování” hry by ji jednoznačně uškodilo.

Po odehrání máte možnost hrát znovu na vyšší obtížnost, čímž se z bojů stává opravdu hard-core šachová partie. Zvlášť když si vypnete možnost manuálního ukládání pozice. Přiznáme se bez mučení - zkusili jsme, vynervili jsme a vzdali to.

Verdikt

Mutant year zero: Road to Eden zabalil do jednoho kompaktního balíčku sadu komponent, který každý tahovkář musí mít rád. Jednoduchá a jasná pravidla, soubor kvalitně zpracovaných map, intuitivní ovládání, výrazné charaktery a příběh zasazený do post-apokalyptického světa s adekvátní délkou herní doby. V tomto ohledu je zřejmé, že se adaptace stolní hry povedla. Nejedná se sice o žádnou herní revoluci, ale pokud je vám sympatické heslo “méně je někdy více” a nečekáte od hry komplexní otevřený svět, bude se vám pobyt v zóně zamlouvat.