Zapomeňte na Inception a jeho minecraftovské Limbo, nemáme na mysli ani teologické Limbo (česky limbus), místo, či lépe řečeno stav, ve kterém se nacházejí duše lidí, kteří sice nepřijdou do Pekla, ale kvůli nesejmutému prvotnímu hříchu stále nemohou do Nebe. Máme na mysli kousek herního umění, který po jeho dohrání zůstane ležet v hlavě nejednomu hráči. 

Příběh hry je velmi jednoduchý – zhostíte se role chlapce, který se probere uprostřed lesa a vydá se hledat svou sestru. A to je asi tak všechno. Ehm… Silná stránka Limba však nevězí v příběhu, nýbrž v náladě, kterou ve vás dokáže vyvolat. Celá hra se nese v silně melancholickém tónu, který navozuje hlavně svým výrazným černobílým stylem a ambientní hudbou v pozadí.

Ač se to tak může na první pohled zdát, Limbo není horror, i když navozuje podobnou tísnivou atmosféru. K tomu využívá hlavně svéráznou stylizaci, díky níž se vše skládá pouze z černých siluet. Žádných barev se nedočkáte, odstíny šedi jsou to jediné, na co narazíte. Výraznou měrou se na pocitu neklidu podílí také všudypřítomná smrt.  Ano, v Limbu se umírá často.

Stín vidí stín; stín pavouka

Limbo není pohádka, a tak herní svět může chlapcovi poskytnout velmi širokou škálu způsobů jak zemřít, většinou velmi naturalisticky vyobrazených. Dá se zde zhynout šeredně a snadno, kromě pádů vám hrozí utonutí, nabodnutí, zavalení, ulovení, zastřelení, rozdrcení, rozstřílení, uškvaření a další. Naštěstí zde smrt nijak penalizovaná není a díky kupě checkpointů nikdy nemusíte opakovat žádný delší úsek.

Limbo si pohrává s lidskými instinktivními strachy, jako např. strach z neznáma, tmy či pavouků. Druhý strach je dobře ilustrovaný pro hru ikonickou pavoukovitou příšerou, což jistě ocení arachnofobici, kteří ho budou muset překonat. Hru je možné pohodlně dohrát za hodinu čistého času, a to z ní dělá dobrého kandidáta na noční jednohubku. Věřte nám, pokud si ji zahrajete v noci při zhasnutých světlech, váš zážitek se znásobí.

Jenž síť nad jeho hlavou tká

Limbo je jedna z her, které rozvířily diskuze o tom, zda jsou hry umění. Je to hra na povrchu jednoduchá, avšak když začnete uvažovat nad tím, o čem vlastně opravdu je, zjistíte, že nemáte žádnou uspokojivou odpověď, jen plno jinotajů. Putujete skrze les, město a továrnu a nikdo vám neřekne, jestli byl onen svět vždy takový nebo zda-li se něco stalo.  Celá hra i se svým otevřeným koncem je designována tak, aby si ji každý mohl vyložit po svém.

Přestože je Limbo umělecké dílo, nelze se nezmínit její prozaičtější složce, tedy samotném gameplayi. Limbo je skákačka a puzzly jsou tomu perfektně přizpůsobené. Nekladou na vás žádné velké nároky – křivka jejich obtížnosti stoupá jen pozvolna, přesto vás jejich vyřešení nezanechá bez pocitu uspokojení. Velká část z nich vyžaduje přesné načasování, hodně jich je založeno na realistické fyzice.

Pokud byste Limbo hráli ve vysokém rozlišení, típli screenshot, nechali si ho vytisknout a zarámovat a pověsili byste si to do pokoje, nikdo by vám nemohl upřít, že to vypadá hezky. Právě vzhled je to, co Limbo od jiných her na první pohled odlišuje. Již popsanému stylu sekundují i dodatečné efekty, třeba filmové zrnění dodávající zašlý dojem. Podkresová hudba není vůbec rušivá, naopak, je velice tichá až žádná. Zvukovou stránku tedy tvoří hlavně ruchy prostředí, pohybu a pastí. Co však vůbec neuslyšíte, je mluvené slovo. Vážně, ani jediný hlásek. Není to potřeba.

Limbo nedělalo revoluci, právě naopak, drželo se starých osvědčených receptů a stejně jako kupa jiných výborných her je dokázalo perfektně zpracovat. A čeho je třeba si cenit je, že na rozdíl od většiny produkce přineslo něco filozoficky orientovaného, a to je bezvadné, protože her podporujících myšlení je v těchto bouřlivých dobách potřeba.