Původně jsme měli v plánu sepsat Od počátku po současnost pro Far Cry sérii, většinu tématu bychom ale zaplnili básněním o (podle nás) nejlepším dílu celé série, Far Cry 2. Titul se stal zakladatelem formule, jež dodnes série neopustila: s velkým otevřeným světem dala hráči volnost pohybu i přístupu k jeho úkolům. Svou náplní se ovšem staví daleko od svých potomků.

Vítejte v Africe, pánové

Rozdíl mezi Far Cry 2 a jeho nástupci je znatelný hned  v prvních minutách hraní. Třetí, čtvrtý i pátý (Primal) díl věnují čas vašemu hlavnímu záporákovi a jeho představení, následně hráče nastíní jako vyvoleného a příběh pokračuje s protagonistou v centru celého dění.

Far Cry 2 využívá tento čas, aby představil svět kolem vás. Ukazuje vám, do jakého pekla jste se dostali, ale hlavně jasně dává najevo, že neexistuje žádná cesta pryč. V úvodu i po dobu celého dění je hráč naprosto nepodstatnou postavou minimálně ovlivňující průběh událostí kolem sebe. To nenápadně dává hra najevo ještě před samotným hraním, když si vybíráte ze sady stručně popsaných postav s nijak zvláštními atributy. Nezáleží totiž na tom, kdo v botách hráče bude stát, pro svět kolem vás je obyčejným žoldákem, jako stovky dalších.

Ve Far Cry 3 a 4 antagonisté promlouvají dlouze k hráči o svých ideálech a plánech, čímž je od začátku maluje jako úhlavní nepřítele. Vaas Montenegro z Far Cry 3 básní o tom, jak zabil mnoho lidí, těsně před tím, než hráče shodí s uvázaným betonem u nohou na dno jezera. Pagan Min vás ve Far Cry 4 na životě nijak neohrožuje, naopak vám vychází (velmi osobitým způsobem) vstříc, i přesto ale nedává hra moc prostoru pro představivost, co se týče jeho charakteru. Jasně jej staví do pozice nekompromisního diktátora, kterého nás hry od pradávna učily svrhovat.

V druhém díle, při prvním setkání s Šakalem (obchodníkem se zbraněmi), kterého jste měli za úkol zabít, ležíte bezmocně na posteli nemocni malárií. Dozvídá se vaše úmysly a místo toho, aby vás zabil, odcituje Nietzscheho a odchází neznámo kam. Po značnou část hraní se ani nesetkáte, pouze se o něm dozvídáte více.

Nejkrásnější je, že Šakal je zpočátku prezentován jako ten špatný, hra samotná vám ale toto pojetí nevnucuje; nevidíte ho nikoho mučit nebo zabíjet nevinné, svět ve kterém žije odráží jeho morálku, není ani dobrý, ani špatný - stejně jako hráč.

Srdce temnoty

Příběh se inspiruje u knihy Srdce temnoty od Josepha Conrada. Podobně jako v knize Charles Marlow cestoval džunglí, aby našel pověstného kapitána Curtze, hráč v průběhu pátrání po Šakalovi odhaluje neustále stupňující se zoufalství a hrůzu ve fiktivní africké zemi kolem něho. Velkou část tohoto procesu tvoří uvědomění, že ač zem je fiktivní, odehrávající se události v ní smyšlené nejsou. Mají základ ve faktech a aktuálním dění ve světě.

Velmi často dělá hrám problém skloubit příběh titulu s jeho hratelností. Ze série v tomto ohledu nejvíce selhalo Far Cry 3. To v jedné minutě představilo Jasona, protagonistu děje, jako turistu, jenž v životě nedržel zbraň v rukou a myšlenka na vraždu ho děsí. V druhé minutě, když hráč převezme kontrolu nad postavou, se ale jakoby promění v dítě Chucka Norrise. Je to jako skládačka, která do sebe nezapadá a místo celistvého obrázku vytváří nesouvislou hromadu.

Far Cry 2 se s tímto problémem naopak popralo velmi slušně, protože prostředí hráče přizpůsobuje ke stylu hraní. Far Cry 3, 4 i Primal jsou jako hřiště, postavené pro hráče, aby si na něm hrál. Zbraně a munice jsou v nich dostupné na každém rohu, nepřátelé jsou snadno přechytračení a štědrý úložný systém dopřává hráči možnost nepřemýšlet nad svými akcemi a prostě konat. V nejhorším případě se vrátí o pět minut zpět a vyzkouší jiný bláznivý přístup.

Far Cry 2 je minovým polem, na kterém hráč musí promýšlet svůj další krok, který navíc může být zmařen faktorem mimo jeho kontrolu. V rozletu brání hráči v první řadě úložný systém. PC verze hry umožňuje hráči zmáčknout F5, vytvořit záchytný bod a pokračovat, naopak konzolové verze limitují hráče na specifická místa, kde hru může uložit. Snadno se tak stane, že při neúspěšném obléhání obyčejného strážního postu ztratíte půl hodiny postupu.

Toto je poměrně kontroverzní bod. Na jedné straně přidává váhu každému hráčovu rozhodnutí, čímž zvyšuje napětí při každé sebemenší akci. Zároveň ale dokáže hráče pořádně otrávit a současně zbořit veškerou doposud vybudovanou atmosféru. Z naší zkušenosti řekneme, že jsme zmíněnou frustrací mnohokrát prošli, i přesto jsme se ke hře opakovaně vraceli a dokonce ji opakovaně přehráli, protože navzdory ní je celkový zážitek natolik kvalitní.

V nesprávný čas na nesprávném místě

Zbraně ve hře by si zasloužili vlastní kapitolu, převážně proto, že se staly jedním z hlavních poznávacích znaků titulu. Far Cry je FPS sérií, většinu her strávíte držením zbraně v rukou. Je to jediná jistota, kterou tento žánr nabízí. Far Cry 2 vybočilo nejen ze série, ale i celého žánru, když se rozhodlo hráče této jistoty zbavit.

Se zbraní pobíháte pořád, ovšem jste limitováni nejen municí, ale i její opotřebovaností. Existuje tak šance, že uprostřed velké přestřelky se vám zasekne zbraň nebo dokonce exploduje přímo ve vašich rukou. Prvotním instinktem je vzít zbraň jednoho z padlých nepřátel, ale ty jsou v tak zoufalém stavu, až je zázrak, když vydrží vystřílet několik zásobníků. Nové zbraně jsou drahé a povětšinou z ruky.

Ostatní díly vás nechají při sobě nést tolik zbraní, že by se i Arnold Schwarzenegger zastyděl. Navíc prezentují hráči směšně velký (prakticky kdekoliv dostupný) arzenál zbraní a vylepšení. Neexistuje situace, kdy by nebylo co nebo z čeho střílet.

A zapomněli jsme zmínit jednu drobnost, zmíněná malárie se s vámi potáhne po celou dobu hraní. Čas od času chytne postavu záchvat projevující se zhoršenou viditelností a zaměřováním, po chvíli vedoucí ke smrti hráče. K zpomalení nemoci jsou potřeba prášky, v oblasti poměrně vzácné; získávat je můžete pouze po malých hrstkách ve speciálních misích.  

Cestování po velkých mapách také není jednoduché, jako vybrání jednoho z mnoha záchytných bodů na mapě a okamžité přesunutí na místo. Far Cry 2 nabízí vcelku 4 oblasti, do kterých se můžete bez větších komplikací přesunout. Džungli a její podobu si zapamatujete velmi brzy, ani tak nebude putování o nic více bezpečné. Jako třešničku na dortu lze zmínit, že obyčejné prohlížení mapy nezpůsobí magické pozastavení hry, hráč naopak musí fyzicky ve hře prohlížet mapu ve svých rukou. I při řízení.

Titul zkrátka dává každým možným prostředkem hráči najevo, že se pohybuje v nepřátelském prostředí a rozhodně není nijak výjimečný. Je to místy otravné, nicméně jde o nesmírně osvěžující pocit ocitnout se pro změnu ve světě, který se s vámi nijak nemazlí a není od toho, abyste si s ním hráli.

Jedním z mála systému, které dělají svět o něco přátelštějším místem jsou ve hře vaši známí, žoldáci, kteří, pokud jsou zrovna volní, poskytnou pomocnou ruku, když padnete v boji. Od dění nezmizíte úplně a váš partner při vřavě může umřít stejně jako vy, a až se tak stane, k životu jej už nic nepřivede.

Podobně fungují Guns for Hire ve Far Cry 4 - kdykoliv se vám zamane přivoláte bandu odbojářů na pomoc, a ti jako lusknutím prstu hned dorazí. Banda bezejmenných postaviček, na jejichž životě vůbec nezáleží; pro parťáky ve Far Cry 2 plníte mise, zachraňujete jejich životy a oni naopak ty vaše, v průběhu hry se z nich stane víc, než jen dohromady poskládané pixely, promění se ve skutečné postavy, a o to více bolí, když to musíte být vy, kdo z dobré vůle musí ukončit jejich život.

Mouchy na koláči

Mohli bychom rozpitvat ještě tolik maličkostí jako nemožnost jednoduše označit své nepřátele a následně je vystopovat i za celým barákem nebo brutální animace při léčení zranění, které přispívají k navození atmosféry. Chápeme ale vaše časové možnosti a budeme obtěžovat jinde.

I přes všechno, co jsme vyjmenovali, Far Cry 2 má spoustu negativních vlastností, jež můžou hráče odradit. Nepřátelé místo masa mají kuchyňskou houbu, a nemálo kdy je třeba půlka zásobníku na jejich zabití. Strážní tábory rozseté po celé mapě jsou zásobovány z bangladéšských továren na textil, kdykoliv pobijete jeden cestou tam, při zpáteční cestě je ten samý tábor v plné síle.

To je obzvláště otravné, protože se jim při projíždění světem často nemůžete vyhnout. A odstranit všechny nepřátele tichou a klidnou cestou je složité ze dvou důvodů: Zbraní s tlumičem najdete zoufale málo a za předpokladu, že vás Far Cry 3 naučilo hrát si na profesionálního odstřelovače, zde na to zapomeňte, už jen kvůli tomu, že vaši nepřátelé dokáží být nadpřirozeně všímaví.

Requiem

První Far Cry dalo sérii jméno, ovšem až jeho pokračování v rukou Ubisoftu dalo sérii formu. Další přídavky do série si jako nevděčné děti vzaly od svého umírajícího otce všechno, co se jen trochu třpytilo a jeho příběh a duši zanechaly hlíně.

O mrtvých se údajně má mluvit pouze v dobrém, a tak v tomto duchu i článek zakončíme.

Nebudeme přehánět, když řekneme, že Far Cry 2 je bezpochyby jedním z klenotů videoherní historie. Nyní už můžeme zmínit jen věci jako grafika a soundtrack. V porovnání se vším ostatním se to zdá jako nepodstatná banalita. Stran grafiky nelze nezmínit dodnes pravděpodobně nejlepší vyobrazení ohně ve hrách a u ozvučení nemůžeme opomenout fantastický soundtrack a hlavně zvuky přírody, jež vývojáři nahrávali přímo v Africe. 

 V neposlední řadě je titul ukázkou odvahy Ubisoftu, které hru představilo v roce, kdy vycházelo Halo 3, Call of Duty 4 nebo Medal of Honor: Airborne. Mezi tuto skupinu plánovalo vkročit Far Cry 2 se svým nekompromisním přístupem vůči hráči, s dospělou tématikou prezentovanou vyspělou cestou a příběhem, kde hráč není zachráncem vesmíru.

Ač Far Cry 2 umí být otravné a v mnoha místech potřebuje jisté ladění, jedná se o výjimečný zážitek, který by každý měl vyzkoušet. Domníváme se dokonce, že se hře povedlo vizuálně velmi slušně zestárnout a i dnes se na ni kouká dobře.