Při hodnocení minulého roku jsem napsal: "Tento rok se nesl v bezpředmětné velikosti, kvantity nad kvalitou. Zkusme to příští rok jinak.". Podle mě je to přání docela skromné, jak ovšem tento rok prokázal, nesplnitelné.

Sedím na stejném místě jako minulý rok, již ale nepiji ze stejného hrnku, neboť se mi ho povedlo rozbít (nahradil jej ale fešnější příbuzný z Aperture Laboratories). Jak nad tím ale přemýšlím, tak ten hrnek je možná to jediné, co se změnilo. Stejně jako minulý rok, i tento rok jsem byl zklamán z titulů, jejichž příchod jsem netrpělivě očekával, ale které akorát zasadily tvrdou ráno mé důvěřivé části.

I tento rok se nesl ve znamení her, které i přes slibnou kůru zely prázdnotou. I tentokrát jsme se dočkali "hypem" poháněných her, které místo titulů roku byly nakonec jenom "ok". Zkrátka mi přijde, že byl tento rok jedno zklamání za druhým.

A než na mě začnete v diskusi volat, že jsem akorát pesimista, tak zmíním několik věcí, za které tento rok zbožňuju. Zaklínač 3, Bloodborne, Life is Strange, Metal Gear Solid V: The Phantom Pain - to všechno jsou tituly, které kdyby nevyšly, pravděpodobně nechám videohry ladem a přesměruji se na profesionální kariéru kuchaře.

Každý ze zmíněných titulů mě něčím nesmírně oslovil, ať už je to nápad, nebo nové, zajímavé mechaniky, které osvěžily zajeté standardy. Pak je tu tedy Zaklínač 3, který mě překvapil jednoduše proto, že se jednalo o dost možná nejočekávanější hru u nás v Evropě, vydání se obešlo bez zásadních problémů, hráči byli spokojení a hra byla snad v každém ohledu ťip ťop.

Tady se dostáváme k mému zklamání. Proč mě něco takového fascinuje? Proč jsem naprosto uchvácený něčím, co by měl být naprostý standard? Protože se pro mě stalo zvykem očekávat katastrofu při každém větším videoherním vydání. A není divu. 

Ty největší hry, od kterých bych očekával tu nejvyšší úroveň odladění a péče, byly tento rok buďto rozbité při vydání nebo chudé na obsah. To nevyhnutelně vedlo i k pošpinění mých několika oblíbených značek, jako je třeba Star Wars Battlefront. Původně jedna z mých nejoblíbenějších sérií se možná stala nejlépe vypadající hrou roku, jádrem ale zela prázdnotou.

Na seznamu je i Just Cause 3, od kterého jsem očekával jen to nejlepší a ve finále dostal akorát kus jakžtakž fungující videohry. Titul rozhodně nebude dělat sérii ostudu. Problémy, které ovšem měl při svém vydání, ve mě zachovaly pachuť, která se se mnou nese ještě nyní

.

The Order 1886 nebo Evolve určitě také nesou svůj díl viny na mém zklamání. Na první pohled tak slibné tituly selhaly očekávání většiny jejich fanoušků a kompletně zabily veškerý potencionál, který v nich dřímal, což je možná vůbec to nejhorší.

Připomněl jsem si tento rok, proč jsem tak rád cynikem. Respektive jsem si připomněl, proč jsem upřímně rád za zcela jasně negativní vlastnost, která mi brání mít z věcí radost nebo se na ně těšit. Stejně jako každý jiný, i já miluju radost a rád se na věci těším, aktuální stav našeho průmyslu mi to ovšem neumožňuje. Zkuste si jenom vzpomenout, jaké to bylo, když jste byli malí a blížily se Vánoce. 

Když ale internetem nedávno přeběhla vlna hypu kolem Falllout 4, pohrdavě jsem nahlížel na všechny, kteří se jí zúčastnili. Nechápavě jsem kroutil hlavou nad tím, proč lidé oslavují hru, kterou ještě nemají v rukou. Faktem ale je, že mi bylo líto, že se nemůžu připojit. Věděl jsem totiž, že dnes už nemůžu věřit ničemu, co vidím, ani ničemu, co slyším, a jediné, na co je skutečně spoleh, je až produkt, který leží na poličce obchodu.

Je to smutné a i já jsem smutný. Od koníčku, kterému jsem zasvětil nepřehlédnutelnou část svého života, musím věčně očekávat kudlu do zad. Jakožto spotřebitelé máme možnost celou situaci změnit, jen musíme sami chtít. K vydavatelům i tvůrcům videoher sice promlouvají slova, mnohem hlasitěji ovšem mluví peněženky. Udělejme tedy náš průmysl lepším místem. 

Za normálních okolností bych tento blog zakončil touto pochmurnou tečkou. To by ale nesměla existovat indie scéna, která mě letos naopak docela potěšila. Přiznám se, že bych tento odstavec vůbec nezačal psát, nebýt Lovers in a Dangerous Spacetime. K této hře mě v průběhu psaní blogu přivedl kamarád, a je to možná jedna z nejlepších kooperačních her vůbec.

Připomněla mi, že krom hrozných AAA her, vycházely tento rok i indie tituly, na které jsem přes svoje zklamání docela zapomněl. Ironcast, Robot Roller-Derby Disco Dodgeball, Sunless Sea, Hand of Fate, Gravity Ghost, Invisible Inc., Volume, Pillars of Enternity, Undertale, Her Story, - stejně jako chválené tituly vypsané výše, i tyto hry byly něčím naprosto výjimečné a já z hlubin svého srdce děkuju za jejich existenci.

Je dobré vědět, že na některé kouty našeho průmyslu se můžu otočit a spokojeně se usmát. Nenechte se zmýlit, i nezávislí vývojáři dokážou být pořádně podlí a zákeřní (zdravíme Digital Homocide), zdaleka zatím ale nedosahují úrovně, kterou představuje hlavní větev videoherního průmyslu.

Od nového roku si pro jistotu nebudu nic slibovat, abych se zase na jeho konci nemusel citovat. A tím vám přeji hezký zbytek Vánoc, a pokud možno co nejlepší nový rok.