Od srdce cítím sympatie s vývojáři, když musí svůj původně placený titul převést na free-to-play model. Dojímá mě ta odhodlanost a zoufalství, které jdou ruku v ruce s hromadným rozdáváním prodělávajícího titulu, jen aby si ho zahrálo co nejvíce lidí a možná, jen možná, se zachránil díky přívalu nových hráčů a případným mikrotransakcím.

Z historie si ovšem dovedu vybavit pouze jeden titul, který přežil takový přechod, a tím byl Team Fortress 2, jenž se jen obtížně počítá, jelikož by pod křídly Valve přežil desítky let, kdyby jediným hráčem byl Gabe Newell. A i když mi láme srdce to říct, Battleborn nebude tou hrou, která tento pochmurný řetězec zlomí.

Battlewatch

Titulu mi bylo líto už od samotného začátku, kdy byl pod palbou neférových přirovnání k Overwatch, zacházejícím až k nazýváním ho sprostým klonem. Shozený byl samozřejmě i svými nedostatky, ale soucítil jsem s ním, jako bych soucítil se šikanovaným školákem, co se dloube v nose a jí vlastní holuby.

Předem zdůrazňuju, že placenou verzi hry jsem nehrál a nemůžu tedy porovnávat, ani hodnotit, co titul zlepšil, nebo naopak zhoršil od svého vydání. Mohu ovšem zastávat pozici člověka (většiny?), který jakoby o hru projevil zájem až po jejím přechodu na free-to-play model a poukázat na to, zda titul obstojí v jeho současné formě. 

Postavy bez duše

Když Overwatch začal směřovat k budoucnosti s hrdiny lišícími se nejen svými schopnostmi, ale i charaktery a příběhy, Battleborn tam byl. Tuto budoucnost protlačilo Overwatch a to z jednoho důvodu – udělalo to dobře. Blizzard si dal práci s propracováním příběhů postav, jejich postavením ve hře a udělal je trojdimenzionálními a uvěřitelnými.

Battleborn selhává už zde: postavy jsou ploché s jedním poznávacím rysem a několika hláškami, jež ač jsou občas úsměvné, přestanou po čase bavit. K zatáhnutí do příběhu využívá dokonce příběhový prolog, z něhož jsem si odnesl jen to, že v celé galaxii zůstala jediná hvězda, o kterou všichni z nějakého důvodu bojují. A nechoďte na mě s tím, že sluneční svit je důležitý k životu; tenhle mýtus dávno vyvrátili hráči World of Warcraft.

Představila se celá řada postav, z nichž promluvili pouze čtyři, jelikož asi nezbyl budget pro ostatní. Těch několik mluvících se snažilo nastínit vztahy mezi hrdiny a historii univerza, ale chrlí přitom tolik neznámých pojmů, že je nemožné si cokoliv odnést. Nebýt až komicky "zlého" záporáka, nebyl bych si vlastně ani jistý, na které straně stojím. A čeho jsem v průběhu té mise dosáhl, se mě už vůbec neptejte.

V podobném duchu pokračují i příběhové mise. Nebo alespoň předpokládám, že pokračují, jelikož jsem je nehrál - přístupné jsou pouze pro majitele plné hry, přičemž mě titul nepřesvědčil o tom, že bych do něj měl cokoliv investovat. 

Prázdná hratelnost

Avšak to není velký problém – hry se bez unikátních postav obešly už dlouhou dobu a dlouhou dobu nikomu ani nechyběly. Bohužel hratelnost také ztrácí body zleva zprava. Jádro nabízí zajímavý náhled na MOBA formuly - lajna je pouze jedna, "nexusy" jsou dva a na celé je nahlíženo z první osoby.

Zádrhelem je, že v průběhu hry není co dělat. Zabíjíte oponentovi miniony, ideálně i oponenty a jako bonus ještě sbíráte blyštivé krystálky na stavbu nebo vylepšování útočných a podpůrných věží rozmístěných po mapě. 

Teprve u Battleborn jsem začal oceňovat snahy současných her udržet dobu jednoho zápasu co nejkratší a zároveň jsem i zjistil, proč to dělají. Časomíra je fixně nastavená na 30 minut; z mé zkušenosti ani jednou nedostala šanci skončit dříve a pouze milosrdně ukončovala potenciálně protáhlé hry.

Je v pořádku mít jednoduchou hratelnost, ale nesmí se zbytečně natahovat, čehož se Battleborn dopouští. Už někdy kolem dvacáté minuty jsem se otráveně koukal na čas a zjišťoval, kdy už zápas skončí. 

Na rozdíl od jiných MOBA titulů zde nejsou jiné lajny, které je nutné sledovat a přesouvat se na ně; vše se děje na jednom místě. Dodatečných úkolů je málo a jsou příliš statické; posbírej kus tohohle a využij to tady, je záživné akorát pro houbaře. Hráčovy cíle jsou zkrátka moc limitované, a stejně tak i jeho zapojení do nich.

Pro další podrobnosti ohledně samotného hraní doporučuju recenzi kolegy Jáchyma Flídra. Ta, i když je přes rok stará, stále popisuje herní podrobnosti výstižně.

Postavy a zavistivá duha

Ze 35 postav jsem zkoušel 6 dostupných v týdenní rotaci a z tohoto malého vzorku jsem usoudil, že ani schopnosti hrdinů nedělají průběh hry nijak zajímavější. Všechny mnou ozkoušené byly v zásadě variací na ohrané věci. Žádný hrdina tak nevynikal ani v oblasti charakteru, ani schopností.

Jako o něco subjektivnější už asi vyzní, když řeknu, že mi vadila i přehnaná barevnost titulu. Jsem fanda barev, k tomu si stačí přečíst jeden z mých blogů. Avšak Battleborn toto dotáhl do ad absurdum a monitor barvy přímo zvrací. Ve větších bitvách byla paleta nepohodlná pro přehled i oči.

Zdarma k hraní, ale proč?

O samotném F2P modelu mohu říct jen tolik, že jsem odehrál čtyři hodiny a za ty jsem téměř našetřil na jednu z nejlevnějších postav. Na ty nejdražší byste u hry museli prosedět mnoho hodin, naštěstí jejich ocenění v reálné měně není přehnané a nejdražší hrdina vás vyjde na zhruba sto korun.

Na místě je i pochvala: mapy titulu jsou špičkové. I když hlavní dění probíhá vždy na lajně, existuje po úrovni mnoho cestiček a nepřítele můžete překvapit zezadu.

S jistou rezervou lze tvrdit, že je pro všechny důležité, aby si videohry vedly dobře. I ty méně kvalitní. Úspěch znamená více her, více her znamená více možností pro hráče a více možností pro hráče znamená zvětšování herního průmyslu.

Přál jsem ten úspěch i Battleborn, třebaže jsem Gearboxu stále nezapomenul podlé, podrazácké ba přímo nezákonné chování v celé aféře s Aliens: Colonial Marines. Nesmíme ale zapomenout, že stojí za kvalitními hrami jako série Borderlands a z té bych osobně chtěl vidět více.

Jenomže Battleborn má mnoho problémů, které jsou spojené s jádrem hry a změna platebního modelu je nenapraví. Nakonec se tak o něm dá říci jen věta v našem průmyslu až neblaze často opakovaná: Myšlenka dobrá, provedení špatné.