Víte, je mi skutečně líto nad jakými věcmi v dnešní době musím v údivu pozdvihnout obočí. Jedna z takových věcí se váže i k mému koníčku a vášni - videohrám. Konkrétně k neustále kolujícímu mýtu o tom, že videohry vyvolávají násilí, nebo že jsou pro děti škodlivé. A ač to musí znít překvapivě, tak se tentokrát postavím na stranu těch, kteří podobné mýty šíří, nebo lépe řečeno – kouknu se na věc z jejich úhlu pohledu.

Nejdřív si ale uveďme věci na pravou míru. Videohry nevyvolávají v lidech násilí, jak už potvrdilo nespočet studií. Nemělo by to být dnes už žádným překvapením. A pokud věříte v opak, tak jste pošetilí a upřímně nevím, v jaké sortě lidí se pohybujete. Bohužel je to ale velice atraktivní téma, které si v médiích věčně buduje velké ohlasy z obou stran (špatná reklama také reklama). A ne, videohry nejsou pouze tupé vystřelování mozků. Stejně jako filmy nejsou jen akční thrillery. Řekne vám to každý, kdo je alespoň trochu zběhlý v této branži.

Ovšem i přes tato poměrně neprůstřelná fakta si myslím, že je třeba, abychom se místo opevňování v naší ideologické pevnosti také podívali na druhou stranu barikády. Já odpůrce videoher do jisté míry chápu. Násilí sice není jedinou náplní videoher, ale je to pomalu to jediné, co jako průmysl propagujeme. Nikde nevidíte plakáty na přenádherné a mírumilovné tituly, které videohry dělají tím tak krásným prostředím.

Naopak jsou všude k vidění hry jako Battlefield, Call of Duty, God of War aj. Z pohledu rodiče, nebo všeobecně jakéhokoliv dospělého lajka, který k videohrám nemá žádný kontext, to musí vypadat strašidelně. Samá krev a brutalita, to už přece z logického hlediska není něco, s čím chci, aby si mé dítě hrálo. Řešení 18+ ratingů a smutného faktu, že rodiče tato označení povětšinou ignorují, si nechme na jindy.

Jednou věcí je úroveň funkční gramotnosti, ale tou druhou zkrátka je, že rodiče z principu chtějí pro své dítě to nejlepší, a když vidí, že ty největší "triumfy", které jako průmysl dokážeme vytvořit a masově propagovat, jsou jen o zabíjení, tak je jejich náhled na věc vcelku pochopitelný.

K tomu si přičtěme to, že spousta z nich zkrátka není v IT technologiích tak orientovaná. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste museli (či musíte) svým rodičům vysvětlovat, jak funguje internetový prohlížeč. Otázkou potom zůstává, jestli se můžeme divit jejich názoru na to, že jsou videohry škodlivé. Jsou to potom právě tito lidé, kteří podporují hnutí vedená lidmi, jako byl Jack Thompson bez toho, aby kladli nějaké vehementní otázky. Upřímně věří, že dělají správnou věc, a to se jim jen těžko dá vytýkat.

Kde jsme udělali chybu my, jakožto průmysl, je z mého článku snad zřejmé. Otázkou je, zdali se to dá nějak napravit a je-li vůbec co napravovat. To, co se propaguje, a co ne, určuje trh. Základní princip nabídky a poptávky. Největší publicitu zkrátka získá to, od čeho se očekává, že vzejde nejvíce peněz. Uvedu příklad z minulého roku. Nikdo snad neunikl obrovské, snad až monumentální, reklamní kampani, která vyzvedávala Assassin's Creed: Unity.

Dnes už víme, že titul je to hrozný. A věděli to i vývojáři před vydáním (sami veřejně přiznali, že titul zbrabrali), peníze se ale stále pumpovaly právě sem, protože se předpokládaly největší prodeje. Další hrou, kterou Ubisoft ten rok vydal, bylo Valiant Hearts. Jednalo se o novou značku a světla reflektorů si sotva lízlo. To samé lze říci o Child of Light.

Na druhou stranu je to docela pochopitelné – bylo by to riskantní. Proč sázet sem, když už známe vítězného koně. Už zpočátku vypadalo Valiant Hearts slibně a ve finále podalo solidní zážitek s dojemným příběhem pojednávajícím o krutosti války. To je něco, co by udělalo velmi dobrou image videohrám. Z obchodního hlediska by to ale pro Ubisoft bylo nevýhodné.

Ve finále je vše o penězích, ty rozhodují o tom, co bude na billboardech. Také mimo jiné rozhodují o tom, jak kvalitní se budou vyrábět videohry a v jakém technickém stavu budou při vydání, ale to už je zase rýpnutí do úplně jiného tématu.

Stále tu ovšem zůstává ta nezodpovězená otázka, jestli má smysl něco napravovat. Jak už bylo řečeno, marketing je řízen trhem. Jen stěží můžeme nutit společnosti, aby vytvářely drahé kampaně na hry, od kterých se neočekávají prodeje, na kterých by se peníze vrátily. A na otázku, zda by takové kampaně nezvedly prodej těchto her, a tak vydláždily novou cestu, musím s lítostí říct, že spíše ne.

Můžeme tvrdit, jak dlouho jen chceme, že máme zájem o více intelektuální zážitky, čísla ale tvrdí opak. Nejprodávanější jsou právě ty hry, které nevyžadují moc mozkové kapacity. A nic proti tomu. Člověk konečně přijde domů z práce, je za ním ranní kolona, odpolední buzerace, večerní kolona… a chce si jen sednout k přístroji a bavit se.

Abych to ale uzavřel, stále si myslím, že stanoviska strany, která mermomocí bojuje proti videohrám, jsou hloupá, ale mají poměrně logické základy. My s tím pravděpodobně nic neuděláme. Můžeme do nekonečna poukazovat na desítky titulů, které v nás vyvolaly slzy svojí krásou, příběhem nebo nápadem, ale pokud nás naši oponenti nebudou poslouchat (a to jak z řad odpůrců, herních společností i samotných hráčů), tak zkrátka musíme zatnout zuby a přečkat tyto drsné časy. Stejně jako každá mladá forma média předtím.