Omlouvat se je složitá věc. Kupříkladu jen stěží jde brát mou předešlou omluvu všem nezapnutým Steam hrám vážně, protože jsem z 236 zapnul pouze 4. Je to jako kdybyste při výjezdu z garáže zajeli sousedovi želvu a tragickou zprávu přišli oznámit s umělou kytkou a polo-snědenou bonboniérou. A pokud patříte mezi ty, kteří by dojedli zbytek čokolád a praštili mě přes hlavu květináčem, považujte toto jako formální pokračování předchozí omluvy.

Stejně jako minule platí, že vše, co se nyní dočtete, jsou první dojmy založené na mých subjektivních preferencích, a chcete-li jakoukoliv z níže zmíněných her koupit, vyhledejte raději plnohodnotnou recenzi.

Finding Teddy

Vždycky jsem měl za to, že by ze mě byl dobrý návrhář adventur. Nejsem dobrý v navrhování, ale mám blízko k alkoholu a pokud bychom měli brát výsledné produkty jako bernou minci, omamné látky jsou jediným vstupním požadavkem. Finding Teddy mě v tomto domnění utvrdilo.

Jak název napovídá, hra je o hledání Teddyho, ačkoli dnes člověk těm názvům moc věřit nemůže. V Call of Duty vás také nevolá žádná povinnost, ledaže by název celé série byl jen od toho, aby připomněl vývojářům jejich povinnost naplnit prodejní očekávání vydavatele. Nicméně Teddy je plyšový medvídek, který byl odcizen malé holčičce z postele velkou pavoučí nohou, jež vylezla ze skříně.

Protagonistka místo toho, aby udělala rozumnou věc a po pavoukovi spálila skříň, byt a jen pro jistotu celé město, potom se přestěhovala na opačný konec země a koupila si jiného plyšáka, vstoupí do skříně a objeví se v magickém světě (žádný spor ohledně autorského práva se nevedl, takže asi dobrý). Na cestě za svým plyšákem řeší různé puzzly, obvykle založené na tóninách ve skutečnosti představující písmenka, která pokud správně složíte, postoupíte do další části hry.

Správným řešením těchto hádanek obvykle bývá klikat vším na všechno a doufat v to nejlepší. Když ale opomenu lysinu na hlavě, kterou jsem si z úžasu nad řešením některých puzzlů vyškrábal na hlavě, Finding Teddy je roztomilou videoherní pohádkou a nebál bych se jí doporučit komukoliv s pleškou.

Take on Helicopters

Helikoptéry vždy byly mou vášní. O to větší je mi záhadou, proč jsem se tak dlouho nedotkl Take on Helicopters. Přišel jsem ale na to, proč se ke hře nebudu vracet v budoucnu. Take on Helicopters je od tuzemské Bohemia Interactive a jejich vášeň k simulátorům prokázali již nejednou se svou sérií Arma.

Že i Take on Helicopters je simulátorem, jsem samozřejmě nezapomněl, ale význam toho slova se v posledních letech drobátko zamlžil (koukám na tebe, Goat Simulátore) a tak se mi dostalo nemilého překvapení.

Celý zážitek ve mne evokoval vzpomínky na autoškolu; akorát na mě nikdo neječel, že jsem horší než ponožky v sandálech. Po zhruba hodině jsem si osvojil základy létání, respektive startování, zbytek jsem doufal, že přijde s časem stráveným v příběhové kampani – nepřišel.

Strávil jsem s ní cca dvacet minut a z toho, co jsem pochopil, se točila kolem otce dvou bratrů, jednoho z nichž ovládá hráč. Otec je jakási paní Colombová, neustále se o něm mluví, ale nikdy jej nevidíme a nic o něm nevíme. Na rozdíl od ní má akorát lepší výmluvu pro svou absenci, protože je mrtvý. To samozřejmě žádné z postav nezabránilo, aby jej opakovaně zmiňovala v konverzaci a při tom nepřinesla žádné nové informace.

Příběhovou kampaň jsem nedohrál ze dvou důvodů: zaprvé jsem se s mechanikami příliš nesjednotil a do heliškoly se mi vracet nechtělo; zadruhé jsem si připadal jako v amatérském divadle voskových figurín. Arma měla podobný problém, ale byl snadno přehlédnutelný, jelikož postavy k hráči obvykle promlouvaly přes rádio a na vojenském žargonu není v očích laika co zkazit; veškeří nepřátelé se pohybovali minimálně sto metrů daleko a s obličejem v trávě toho stejnak není moc vidět.

Přesto musím říct, že jsem se nakonec dobře bavil – co naplat, je holt něco náramně úsměvného na neúmyslném vrtulníkovém kotrmelci.

Gumboy Tournament

PC, na rozdíl od konzolí, má zoufale málo kvalitních her, které můžete hrát lokálně ve skupině s kamarády. To do jisté míry dává smysl, protože hráči si na PC nemusí doplácet pravidelný měsíční paušál za online hraní (hehe), ale každému se občas stane, že nedovře dvířka trouby, králík uteče a překouše internetové kabely.

Proto měl Gumboy Tournament několik plusových bodů hned ze začátku. A několik mandatorních plusových bodů jsem musel přičíst za to, že jde o tuzemskou hru, aby mi nebylo vyčteno, že nejsem dostatečně velký vlastenec. Navzdory tomu dokázal titul všechny plusové body ztratit, když se krátce po zapnutí ukázalo, že jeho framerate měl milostný románek s generátorem náhodných čísel.

Protože jsem ale ostřílený profesionál, zahnal jsem oběd zpět do žaludku a pokračoval ve hraní. Hra byla dokonce natolik milosrdná, že se mě pokusila zastavit a několikrát sama spadla.

Co se hratelnosti týče… Zajímalo vás někdy, co se děje se žvýkačkami, které lepíte na spodní stranu stolů? Ukázalo se, že si staví své vlastní miniaturní arény, ve kterých závodí, hrají CTF nebo sbírají vzácné kameny. Postavičky přilepené ke zdi ovládáte pouze myší; pohybují se samy, vy pouze určujete jakým směrem a kliknutím je můžete přinutit i ke skoku na jinou stěnu.

Mnoho jiného se skutečně říct nedá. S boty ve hře si moc legrace neužijete a neměl jsem srdce do hry nutit nikoho jiného. Nabízelo by se říct, že online vyhledávání připomíná hřbitov, jenomže tam můžete potkat alespoň pozůstalé

Hell Yeah!

Mohl bych opsat název titulu a popis ukončit. Tím bych si ušetřil čas, který bych potom mohl vložit do hraní Hell Yeah! Jen málokdy se mi stane, abych se začal usmívat na začátku hry a nepřestal až do jejího vypnutí, kdy se ukáže, že ibalgin na utišení bolesti v čelistech nestačí a musím snad sáhnout po morfiu.

Ujmete se role pána pekel, jehož intimní fotky z koupelny se dostaly na veřejnost. Naštěstí je viděla jen stovka monster a všechna musí umřít, než se obrázky rozšíří dál. Princem pekla je mimochodem nemrtvý králík Ash. To jen kdybyste měli za to, že je příběh málo absurdní.

Hratelností samotnou je titul relativně standardní plošinovkou s bazukou a protagonistou obklopeným pilovým kotoučem. Největším tahákem jsou různorodé potvory a vtipné dialogy. Je to převážně toto duo, které mě táhlo kupředu. Samotné plošinovkování a bojování není ničím zvláštním a je vlastně až překvapující, že tento fakt si uvědomuju až po hodině a půl nepřetržitého hraní, kdy jsem se královsky bavil.

U Hell Yeah! zkrátka nesmíte moc přemýšlet. To po vás naštěstí není požadováno s výjimkou puzzle sekcí. Původně jsem je chtěl hře vytknout, respektive jen jednu konkrétní, jež mě obzvlášť otrávila. Cílem této hádanky bylo zabít jednoho mini-bosse. Na konci všech bitev s bossy je něco, co by se nejlépe přirovnalo k fatalitám Mortal Kombat. Zde ovšem mají formu různých miniher – u zmíněného bosse se jednalo o kvíz jehož otázkou bylo: „Který puzzle stojí za prd?“ a samozřejmě jednou z odpovědí bylo: „Tenhle!“

Ať už jsem byl otrávený sebevíc, nemohl jsem se ubránit srdečnému úsměvu. Vše bylo najednou odpuštěno a já putoval dál. Tím by se titul asi dal popsat nejlépe; není dokonalý, ale hergot dokáže zabavit a vykouzlit na tváři úsměv. Koťátko vám koneckonců taky čas od času zadělá koberec, ale nepřestanete se s ním kvůli tomu mazlit.