Na svém Steam účtu se občas cítím jako v nákupním centru. Důvěrně ho znám a navštěvuju jej již několik let, vždy ale zamířím za konkrétními surovinami do konkrétních míst a bez další zahálky odejdu. Občas mne různé důvody (jako třeba vozíková blokáda nebo snaha schovat se před upovídanou paní ze čtvrtého patra) přimějí zavítat i do jiných částí obchodu a já najednou propadnu alenkovskému úžasu nad tím, co vše se v útrobách budovy skrývá.

Několik titulů v bílém se utápí v oceánu šedě zbarvených her, které nikdy nedostaly šanci dostat se na můj disk. Jeden z tvůrců plošinovky Owlboy se nedávno vyjádřil v AMA na Redditu, že je rád, že lidé hrají jejich hru, i když ji zpirátili. Diskuze o pirátství patří do jiného blogu, toto prohlášení ve mě vyvolalo úplně jinou otázku: "Co by si asi pomysleli tvůrci všech těch her, které mi tu legálně zakoupené leží ladem a nikdy jsem je ani nerozkliknul?"

Místo odpovědi se dostavil pocit viny. Na místě je tedy omluva. A jak lépe se omluvit, než si některé z těchto her zapnout a dám jim šanci předvést se.

Nutno dodat, že vše, co se nyní dočtete, není recenze. Jedná se o první dojmy a zvažujete-li koupi nějaké z níže zmíněných her, jděte hledat informace jinam.

Devil Daggers

Jako vůbec první jsem nainstaloval překvapivě čerstvý titul Devil Daggers. Ten vyšel v únoru tohoto roku a je v podstatě simulátorem života rockové hvězdy, za níž se honí řady fanynek, kterým musíte dávat autogram. Jen nehrajete za rokovou hvězdu, ale levitující ruku. A nehoní se za vámi fanynky, ale démoni z pekel. A taky nerozdáváte autogramy, ale smrt.

Kontext hry se špatně určuje, protože vám žádný nedá. Postaví hráče doprostřed černoty a začne jeho směrem posílat postupně zvětšující se hordy démonů. Celá úroveň (dá-li se to tak vůbec nazývat) se skládá z velké plošiny obklopené nekončící propastí. Zmíněná levitující ruka slouží coby zbraň prskající konfety v kulometovém nebo brokovnicovém režimu. Vše je úžasně hektické a v pozdějších fázích připomíná titul hratelností kokain pro chudé. Zkrátka je to skvělé.

Je to jako Doom, ale bez hromady zbraní, level designu a soundtracku. Pořád ale zbývá masakrování nikdy nekončícího proudu nepřátel. Slovo "nekončící" zde nepoužívám jako nadsázku - tok nepřátel doslova neskončí, dokud hráče nepokoří. Aby ale nebyl titul úplně beze smyslu, obsahuje žebříčky nejlepších hráčů. Na jeho vrcholku se objevují hráči, kteří dokázali přežít nejdéle a zabít nejvíce.

Celé provedení, od grafiky po ozvučení, lze označit za jednoduché. O hratelnosti se to samé říct nedá. Z počátku vás obdaruje kouskem prostoru pro dýchání, potom už musíte za každý volný metr tvrdě bojovat. V Devil Daggers nepostoupíte, pokud nejste dostatečně schopní. Toho dosáhnete jenom neustálým opakováním a selháváním. Místy je to frustrující, avšak až pocítíte ten adrenalin, když překonáte své skóre a horko těžko bojujete za každý další bod a konečně sklidíte plody svého úsilí, stojí to za to.

AirBuccaneers

Zatímco Devil Daggers ve mě vyvolalo požitek z objevu něčeho nového a dobrého, AirBuccaneers prohloubilo smutek z počátku této cesty. Titul vyšel v roce 2012. Zasazen do vikingského období sliboval zaměření na kooperaci hráčů snažících se ovládat kombinaci voru a vzducholodě a s ní srazit ostatní skupinky k zemi.

Dnes už připomíná procházku po Pompejích; vše je tam, kde má být, ale není nikdo, kdo by to využil. Společnost vám dnes udělají jedině počítačem kontrolovaní nepřátelé. Bohužel ani to nestačí, protože sám ovládat vznášedlo dělané pro minimálně tři další, je jako řídit auto s jednou nohou

Stejně jako Devil Daggers je to titul jednoduchý ve svém provedení a na rozdíl od Devil Daggers je i jednoduchý ve své hratelnosti. K pochopení jsou zde elementární základy a poté se můžete vydat do oblak. Navrch dokonce nabízí i výběr různých vylepšení, spojených pro balanc s jistým handicapem.

Není toho mnoho k popisování, hru jsem hrál jen půl hodiny a ještě bez živých hráčů. Původně se jednalo o placený titul, dnes už si jej můžete s partou kamarádů zdarma stáhnout přes Steam a zkusit se trochu pobavit.

Superfrog HD

Superfrog HD není hrou pro mě. Upřímně věřím, že není hrou pro nikoho, kdo se už odnaučil chodit na nočník. Od samého začátku je zřejmé, že jde o skákačku snažící se zapůsobit spíše na mladší publikum. Tento fakt samotný není vůbec problémem, dodnes mě stíhají pohnůtky skočit do kuličkového bazénu a dovádět v něm jako malý. Problémem je, že čas strávený v kuličkovém bazénu by byl mnohem kvalitněji strávený, než ten, který jsem zabil s touto super žábou.

Stejně jako s jedno-nočními známostmi byl můj čas strávený s hrou krátký a konečný. Dokončil jsem první dějství a v tom druhém mi došly nervy a životy. Nedokončil jsem ho ne kvůli obtížnosti, ale kvůli zvědavosti, co se stane, když umřu (ve hře i ve skutečnosti, až do takového stavu mě hra přivedla).

U prvního neduhu nedovedu přesně říct, jestli je problém na mé straně, nebo na straně hry – hraní mě bolí. Konkrétně moje oči, kdykoliv postavička jenom trochu zrychlí, vše na obrazovce se zvláštním způsobem zamaže a krom toho, že nevidím kam běžím, oči škemrají o vydloubnutí.

Když už zase vidím, přál bych si, abych neviděl. Návrhář úrovní totiž slyšel slovo level-design pouze jednou, a to když si googlil jeho význam, nepochopil ho a pokračoval ve své práci. Nemám vůbec nic proti komplexním úrovním a dokonce jsem jejich fanouškem, jenomže úrovně Superfrog HD nejsou složité, ale jednoduše postavené na hlavu. Možná jsem neschopný já, ale ještě nikdy se mi nestalo, abych se skutečně ztratil při hraní dvourozměrné plošinovky.

Cestu úrovní vám komplikují různí nepřátelé. Těch se můžete zbavit "zašlápnutím" nebo sestřelením. Ne u všech je možné obojí a hra málokdy dá najevo, u koho je možné co. Stane se tak, že skočíte na jednu slimákovitou potvoru a ta vám na rozdíl od jiné slimákovité potvory ubere životy. Hitbox žabáka je také pofidérní. Při skocích na nepřátele stačí dopadnout pouhý mikropixel vedle a hra to pochopí jako vaši nešikovnost a vezme vám životy.

Hlavním prohřeškem hry je to, že nenabízí žádnou výzvu. Veškeré překážky, které hráči staví do cesty, jsou směšně jednoduché a celá hratelnost se skládá z bezduchého a nijak náročného hopsání sem a tam. Vlastně ani nevím, jestli je to něco, co bych koupil svému hypotetickému dítěti, protože i to by to mohlo brát jako urážku jeho inteligence.

Runestone Keeper

K Vánocům jsem si pořídil notebook s dotykovou obrazovkou. Přirozeně jednou z mých prvních otázek bylo: „Jak často budu muset otírat obrazovku?“ nebo „Můžu ji poškrábat jako tu na mobilu?“ Pak jsem přemýšlel, jaké hry by mohly nejlépe využít „dotykovosti“ mého nového stroje. Odpověď přišla ve formě Runestone Keeper.

Titul bych nejtrefněji popsal jako roguelike dungeon RPG. Kdy roguelike znamená pravidelné automatické ukládání, vedoucím k trvalosti všech vašich rozhodnutí (primárně smrti). Dungeon reprezentuje umístění veškerých náhodně generovaných výprav. A RPG příruční protitankový granátomet.

Pro samotnou hratelnost našli vývojáři inspiraci ve zvláštních místech – u Hledání min. Každý dungeon totiž skutečně představuje soubor políček, na která postupně klikáte, čímž je prozkoumáte a při troše štěstí najdete východ. Při troše neštěstí najdete minu… tedy, nestvůru. Boj probíhá jednoduše, klikáte na obludu, dokud jeden z bojovníků neumře. Proces můžete ozvláštnit tím, že občas místo obludy kliknete na jednu z vašich schopností, která boj nějak ovlivní.

Problém do jisté míry vidím v tom, že na rozdíl od hledání min, zde nelze nijak určit, co vás čeká. Celý proces objevování je založen čistě na náhodě. Značnou část – do jisté míry podobného titulu – Faster Than Light také tvoří objevování. Avšak i když zde je hráč také často odevzdán do rukou náhody, dostává z všemožných zdrojů informace, které mu můžou vypomoct při rozhodnutí, kam dál. I Runestone Keeper hráče obdarovává předměty odhalující pozice nepřátel v dané úrovni, pocitově hra stále působí jako opilý tanec po minovém poli.

Jen aby bylo jasno: titul jsem si zamiloval. Navzdory své zdánlivé jednoduchosti nabízí rozmanitý výběr hrdinů, předmětů, vybavení apod. A hlavně baví. Je ideální pro desetiminutové klikací seance, při nichž umřete, nasbíráte zkušenosti a peníze pro další výpravu a opakujete.

Při delším hraní se začne projevovat jednotvárnost hratelnosti, nicméně i tak po čase láká k dalšímu a dalšímu zapnutí a bezpochyby jsem rád, že jsem Runestone Keeper ve své knihovně objevil. I když ty odpolední kafíčka se od té doby hergot prodloužily.

Závěrem

Chtěl jsem se tímto blogem nejen omluvit všem nenaistalovaným hrám ve své knihovně, ale také vás, čtenáře, přimět, abyste jako já dali šanci všem šedým myším ve své knihovně. A nesnažte se předstírat, že takové nemáte! I videohry si zaslouží lásku.