Když jsem si sám pro sebe sumarizoval svoje zážitky se sérií Arma, na chvíli jsem se pozastavil a uvědomil si, že říct slovo po slovu to samé na srazu anonymních masochistů, nikdo by nemrkl ani okem. Věc se má následovně:

Jako malý kluk jsem snil o tom být členem speciálních jednotek. A ačkoliv mé okolí mě za speciálního jistě považovalo, do Urny bych se zřejmě nedostal. Série Arma tedy posloužila jako substitut - od prvního dílu jsem věrně odehrál každý následující a nenáviděl se za to. S každým dílem utrpení z nekompromisní a navrch neohrabané hratelnosti klesalo. Ale vždy tam bylo.

Argo – free-to-play konverze Arma 3 vzešlá z projektu Bohemia Incubator - dokázalo vzít toto utrpení a obrátit jej v ryzí požitek. Odstranilo některé mechaniky jako únava a s ní spojené obtížnější míření; zmenšilo mapy, respektive ucelilo jejich cíle, nepřítele tak není třeba hledat v lese několik kilometrů před vámi; odepřelo přístup k vozidlům i vzdušným strojům a boje se zaměřují na boj muže proti muži.

Podobně jako mnozí, jsem jen zřídka viděl Armu z pohledu první osoby. Marné bylo hledání přepínání kamery - vynechána byla i tato možnost. Díky tomu je hraní napínavější a vžítí do atmosféry jednodušší. I když i tak je Argo duchem stále Arma, což s sebou nese všechny klady i zápory.

Přes všechny kompromisy a snahy o zpřístupnění titulu více hráčům, je jeho cílová skupina stále jasná: lidé moc toužící po autentičnosti a moc chudí (líní) na airsoft. Hlavní náplní je nejistota; nejistota, kdo a odkud střílí na mě, na koho střílím já, v jakém křoví se kdo schovává a neschovává, jaké okno skrývá střelce…

Je to nejistota, která přináší stejnou měrou napětí i frustraci. Zde záleží čistě na tom, jaký typ člověka jste - můžete si odnést strhující zážitek, který vám v současnosti nenabídne žádná jiná hra (mimo Arma 3 samozřejmě), je ale stejně možné, že hru budete do morku kosti nenávidět.

Zásadně se zrychlila hratelnost. Alespoň oproti Armě, což by v přirovnání dělalo z Argo šneka a z Army žulu. Navzdory tomu hratelnost zůstává metodickou a více než rychlost vyžaduje přemýšlení.

Zdi a husté křoviny vás budou přitahovat stejně jako namazanou část chleba gravitace; jiná varianta přináší jistou smrt. S tím je přímo spojená znalost map – ta je naprostou nutností.

Na první pohled jednoduchý úkol skrývá problémy – úrovně jsou asymterické a imitují reálná prostředí, čímž se stávají hůře zapamatovatelnými. Věrně evokují pocity, jenž člověk vnímá při prozkoumávání cizí vesnice nebo krajiny - zvídavost a okouzlení jsou ovšem provázeny strachem z kolika úhlů může přiletět smrtí kulka.

Ze všech čtyř dostupných herních modů Clash, Raid, Combat patrol a Link, je nejlepším poslední zmíněný. V něm hráči musí spojovat satelitní stanice, aby se nakonec dostali k té nejdůležitější uprostřed mapy.

Přirozeně střídá role útočníků a obránců, vyžaduje i trochu strategického myšlení. Druhý tým je pevně usazen na hlavní stanici? Obejdeme ho, narušíme jednu z jeho stanic a přinutíme ho se stáhnout ze středu. Karta se obrátila a náš tým dostal šanci.

Na rozdíl od ostatních módů netrvá smrt až do druhého kola, ale „spawnujete“ se okamžitě „na příděl“ lístků. Ty ztrácíte úmrtím a získáváte zabitím nepřítele. Hry jsou svižnější a umožňují více hraní a méně čekání.

Vývojáři mysleli i na minihry; mou nejoblíbenější je: Pohnul se v trávě nepřítel, nebo se načítá textura? Nešlo si nezamilovat i více hazardně orientované jako: Protlačí mě dveře stěnou ven z budovy? a Spawnu se v bázi, nebo několik kilometrů mimo?

Z Army si titul bohužel přinesl i bugy. Nejedná se o nijak zásadní problémy, kupříkladu zmíněný mylný spawn hru nehavaruje, pouze zanechá při několika minutovém dobíhání zpět na bojiště pachuť v puse.

Závažnější je neochotnost hry registrovat zásahy. Místy se stává, že z oponenta uděláte čestného předsedu asociace děravých cedníků, jen aby se otočil a zabil vás jednou ranou do hlavy. Ve hře, kde smrt znamená tolik, vedou podobné případy k drastickému nevyvážení vah mezi požitkem a frustrací směrem k druhému.

Stejně jako Titanfall 2, Argo pochopilo, že hráče se musí za hraní odměňovat a dát mu pocit postupu. Ale zatímco tam, kde se Titanfallu povedlo hratelnost oživit, Argo ji mrzačí.

Na vinně je takzvaný Skill tree, který určuje, jestli už jste dostatečně schopní využívat zaměřovač, tlumič nebo jiné typy zbraní. S každou úrovní získáte několik bodů, abyste podle svého uvážení odemykali nové „schopnosti“. Problém je, že je systém moc zdlouhavý.

Uměle zpomaluje hru a omezuje možnosti hráče. Jinak řečeno: mám ve hře už tolik peněz, abych nakoupil většinu zbraní, ale nemůžu, protože nejsou „odemčené“. Za šest hodin hraní jsem tedy reálně dosáhl pouze toho, že mám nové zaměřování.

Dává i jasnou výhodu hráčům na vyšší úrovni; zkoumat okolí je přece jen obtížnější s továrními zaměřovači obyčejného kulometu než puškohledem odstřelovací pušky.

I v Titanfallu byly zbraně, schopnosti i titáni blokováni úrovňovou bariérou, přesto je šlo kdykoliv zakoupit za speciální měnu. Vývojáři tak respektovali chtíč hráče zkoušet něco nového dříve, než mu to titul dovolí, zároveň mu ale s postupem nabízeli stále něco nového jako kosmetické doplňky a zbraně, jež by sám nekoupil.

Pochválit ještě musím přítomnost server browseru (až tak je to dnes výjimečné) a zjednodušeného editoru typického pro sérii Arma, ve kterém si můžete zkusit vytvořit vlastní úrovně.

Přes všechny své problémy se vyplatí Argo vyzkoušet. Nic vás to koneckonců stát nebude, naopak můžete získat unikátní zážitek. Zapůsobí-li na vás, můžete si koupit kosmetický Supporter pack za deset euro.

Na závěr bych rád udělal anketu ohledně vašeho nejoblíbenějšího bugu. Mým bylo, když jsme v módu Combat patrol vběhli všichni do jedné budovy a propadli se do její podlahy a nemohli ven; všichni se váleli v texturách a náramně jsme se při tom bavili. Vážně.