Platí jednoduché pravidlo: mám-li zálohu na nosiči, o kterém předpokládám, že jej v budoucnu nebudu mít jak přečíst, zkopíruji jeho obsah na nosič, o němž předpokládám, že ho budu moci přečíst i v době, kdy ten první nosič už nebude jak přečíst.

Podle mě kvůli vývoji nejde říct, že to dneska na něco ultraspolehlivého uložím a bude to tam pro mě k dispozici pořád. Takhle ten digitální svět nefunguje, jakkoli bych si z nemalé části přál, aby tak fungoval.

Jinak ten příklad s tím CADem je přímo ukázkový. Jde o soft z doby (NT4), kdy se ještě soft dodával na CD. Jinými slovy <em>může</em> být k dispozici instalačka, kterou prostě vezmu a ten soft nainstaluju. Naproti tomu směr, kam se to ubírá, tedy že instalačka je online streamována „z cloudu“, je z tohoto úhlu pohledu nebezpečný, protože může nastat (a pravděpodobně nastane) doba, kdy to, co jsem si mohl nainstalovat dnes, už si v té době nainstalovat nebudu moci, i kdybych chtěl, protože nebude technicky jak to provést.

Já mám doma pár starších textů ve formátu pro textový editor Klasik (pamětníci si jistě vzpomenou). Ani dnes není problém toho Klasika sehnat, udělat DOSovou virtuálku, rozchodit to a ty texty otevřít. Trošku problém mám s tím, že některé jsem si zahesloval a není cesty, jak to bez znalosti hesla otevřít (a já si zaboha nemohu vzpomenout a hesla, která bych si dokázal zkusit vybavit, co jsem tak mohl použít, nezabírají). To bylo tehdy, když výrobci neměli v zabezpečení softu zadní vrátka ;).