Na naši obhajobu je nutno podotknout - vážně jsme se snažili, aby se nám Black Ops 2 líbilo, jenže tato snaha se brzy ukázala být poněkud marnou. Přitom rozjezd byl docela povedený – náš avatar sedí v… říkejme tomu třeba auto, jež převáží kromě hlavy státu i pár dalších politicky významných lidí a sleduje dynamicky se měnící situaci venku. Výsledný dojem se však začíná kazit ve chvíli, kdy se na scéně objeví první bližší exploze. Následující řetězová reakce, k jejímuž konci letadla padají samovolně z oblohy, jen abyhráčům byly dávkovány kýčovité a především naprosto samoúčelné, rádoby adrenalinové momenty, jedost na zabití.

Přitom to nejhorší zdaleka není za námi. Jen co se hrdina pod palbou bůhví odkud směle chopí protiletadlového děla, nemůžeme si nevšimnout značné vizuální podobnosti s railgunem z Battlefield 2142. V zásadě automatické zaměření a sestřelení několika cílů zároveň potom působí doslova směšně. Jakoby autoři neznali jiný způsob, jak prodloužit herní dobu. Po opuštění stanoviště jsme poprvé svědky úchvatného výsledku mnohaleté evoluce série. Můžeme si vybrat, zdali z polozničené futuristické dálnice slaníme nalevo, nebo napravo. Rozhodnout se ale musíme rychle, vlevo vzápětí zase něco pohltí oheň a od tamní cesty nás odřízne.

Neřízený chaos

Pasáž, kdy hráč musí ostřelováním protivníků zdálky krýt postupující důležité osoby, se zdála být zajímavá do momentu, kdy jsme si uvědomili, že vlastně není pořádně na koho střílet. Nepřátele jsou zaměřováni pomocí speciální optiky, která je odhalí v krytu a zvýrazní jejich siluety. Následuje nenáročná likvidace. Nikdo neklade odpor, nikdo se nesnaží utéct. Absolutní vrchol je ale zbraň, již svíráte v rukou. Z ní vystřelené projektily projdou jakoukoliv překážkou, bez rozdílu materiálu, z něhož je tvořena. Ať už se tedy přívrženci druhé strany krčí za korbou kamionu, nebo ocelovou zdí, headshoty sázíte jedna radost. Navíc i tohle už bylo jinde, konkrétně v TPS Ghost Recon: Advanced Warfighter 2.

Když už konečně vzrůstá naděje na klasickou přestřelku, uvědomíme si, jak strašně zmatený vlastně svět kolem je. Zmatený a pustý. Přestože veškerá technika v záběru se hroutí, šlehají z ní jiskry, případně plameny, normálního protivníka, který by ještě k tomu jevil zájem o střetnutí, aby člověk vyloženě hledal. Pouze sem tam někdo vypálí z oblak prachu, načež ho není problém přesně zaměřit a odpálit přes půlku levelu. Neskutečně iritující jsou ale ozbrojené drony, které poletují kolem ústřední postavy a jež ladně navádí skrze rozhraní na předloktí.

Tunely a klišé

Díky nim už očividně ani nebudeme muset pořádně sledovat, odkud se na nás kdo chystá vyskočit. Prostě se vznáší a samovolně kosí všechno v dosahu. První Black Ops se stalo terčem posměšků pravících, že ke zdárnému průchodu stačilo držet šipku dopředu. Pokračování si zřejmě dalo záležet na patřičném zdokonalení této techniky. Ani pověstný rotační kulomet nepředstavoval tak silnou zbraň. Mnohem více nám ale do karet hraje umělá demence na Call of Duty překvapivě nepočetných rivalů, kteří by si podle všeho měli umět vyrábět kryty z vhodných předmětů v dosahu. Možná jsme jediní, ale ledabylé tlačení masivního květináče napříč koridorem, naprosto bez rozmyslu a bokem k nám, se nám nezdá být moc efektivní.

Následuje stokrát viděný pád výškového domu přímo na nás, výbuch atomovky, nebo čeho a užuž šplháme do kokpitu stíhačky, vznášedla, prostě létacího stroje budoucnosti. Podle vzoru posledního počinu Treyarchu – jaký je koridor na zemi, takový je i ve vzduchu. Upoutaní v jedné rovině tentokrát ani neuhýbáme střelám schopným nás nenávratně poslat směrem k zemi. Občas se pohneme dál, jinak ničíme cíle naváděnými raketami. Čím také jiným? Důležité je, že opět všechno vybuchuje a v nastalém chaosu můžeme být vlastně rádi za zafixovaný pohyb. I Michael Bay by uronil slzu a rozhodně ne nadšením.

Podtrženo sečteno, míra našeho nadšení z Black Ops 2 skutečně není nijak závratná. Ale to jste, předpokládáme, poznali sami. Vývojáři nás doposud utvrzují ve faktu, že zvolené zasazení je opravdu vhodnější pro tituly typu Deus Ex: Human Revolution a co hůř, ani s ním neumějí v rámci série správně pracovat. Neblahý první dojem se můžeme pokusit brát s rezervou, možná jenom prezentovaná část hry nebyla nejšťastněji zvolená, ale, bohužel pro Treyarch, v téhle branži často záleží právně na něm. A přesvědčeni o kvalitách jejich počinu zkrátka nejsme.