Konkrétně výrok zakladatele a generálního ředitele společnosti Cevata Yerliho. „Představa čistě singleplayerového zážitku musí zmizet,“ řekl. Opravdu by si to ale někdo přál?

Odpovědět si můžu okamžitě a sám: Ano. Na internetu nenajdete snad jedinou herně orientovanou diskuzi, kde by nezazněl názor typu: „Tituly bez mulťáku nekupuju, jsou na nic a vývojáři by měli přestat s tvorbou kampaní pro jednoho!“ Na to se dá, pakliže zůstaneme u mainstreamu, reagovat jen jedním způsobem: Alan Wake, Deus Ex: Human Revoluton, L.A. Noire. Než dojde k mýlce, nejedná se o žádnou moji svatou trojici, ale příklad her, které jsou relativně nové, výborné a především fungují i s absencí multiplayerové složky.

Rozhodně se proti režimu pro více hráčů nestavím, co se ale snažím říct je, že ty nejlepší a nejintenzivnější momenty si člověk vždycky nejvíc užije sám, jelikož tak představuje hnací motor sledu událostí, jež jsou tu jen pro něho. Trendem posledních let je kooperace, což je fajn věc, ale osobně, i pokud si pořídím titul primárně určený pro dva a více lidí, napoprvé si ho projdu sám, abych vytěžil maximum z příběhu a atmosféry. Zkrátka chci nerušený zážitek a je mi úplně jedno, jestli umělou inteligencí řízený parťák disponuje mentalitou průměrně retardovaného kačera. Při prvním průchodu v hlavní roli zářím já.

Singleplayer i multiplayer samozřejmě mohou koexistovat v rovnovážné symbióze. Jde ale o devízu spíše starších záležitostí jako Rainbow Six nebo Aliens vs. Predator, závodních her a strategií. Z toho, co jsem hrál v poslední době, můžu zmínit akorát Ghost Recon: Future Soldier a do jisté míry Aliens: Colonial Marines (tam jsou obě složky rovnoměrně špatné, ale chápete, na co narážím). Většina nových titulů nabízí propracovanou kampaň, nebo naopak nějaký online mód, k tomu ale vývojáři často na nátlak vydavatele přilepí horkou jehlou spíchnutý režim druhý. Všechno je o byznysu – lidé za své peníze požadují co nejvíc obsahu, proto se prodá víc kopií Spec Ops: The Line, když bude na krabici nápis „obsahuje multiplayer“, ačkoliv nemá s hlavní náplní nic společného, dokonce ani tvůrce – a to je špatně.

Proč musí mít kampaň taková Red Orchestra 2? Vždyť jde o online multiplayerovku! Bylo to jasné autorům, bylo to jasné kupcům, ale stejně tam jakýsi rádoby příběhový mód je. A když už tam je, proč aspoň není hratelný? Úplně obrácená situace platí o zmíněných Spec Ops. Přitom se dá ale vložit kvalitní forma obojího i do her, v nichž na první pohled musí převládat jen jedna složka. Největším překvapením na daném poli bylo asi Grand Theft Auto IV, dobře ale funguje F.E.A.R. 3 a atraktivní řešení nabízí mimo jiné třeba i Kane & Lynch.

Zařazena do původních souvislostí ovšem Yerliho věta vyznívá dost jinak. Od aspektu sólového hraní ale neodbíhá. Šéf Cryteku tvrdí, že singleplayer, jak ho známe, se musí změnit, vyvinout, obsáhnout online žebříčky skóre a další sociální prvky. Při představě, že bych už i při spouštění takového EuroTruck Simulatoru 2 musel absolvovat clickfest napříč službou typu Battlelog a koukat na statistiky přátel, kteří náklad po D1 zvládli dopravit na místo určení dřív než já, dostávám závrať. Z jakého důvodu bych měl se světem sdílet, v jakém čase jsem se prostřílel skrz level v Modern Warfare a kolika Arabům jsem zařídil rande s dvaasedmdesáti pannami? Nebo lépe: Proč by mě měly zajímat statistiky ostatních?

Celá ta sociálnost mi přijde padlá na hlavu. Nebylo by lepší se s kamarády o zážitky podělit tváří v tvář ve škole, práci nebo u piva? Nemůžu jim sám říct, že jsem včera vyhodil peníze za další zbytečné DLC, aniž by se o tom dozvěděli vteřinu po nákupu? Musím se při každém spuštění Battlefieldu přesvědčit, že nejsem tak dobrý, jako zbytek mé čety? Nehledě na fakt, že zakomponování do singleplayerových titulů je představa více než směšná. Třásli byste u Heavy Rainu DualShockem vehementněji, protože váš přítel dosáhl vyššího stupně Richterovy škály?

Do některých titulů se žebříčky nehodí, ale hráči mezi sebou rádi soupeří už od dob herních automatů a Yerliho vize tedy není scestná. Dočkáme se s nástupem next-gen konzolí i rozvinutí a rozkvětu sociálních sítí? Modlím se, aby ne. Proč nám nemůžou stačit osobní zážitky, které nabývají na váze už jen tím, že nejsou nikde evidovány? Vždyť z implementace těchto služeb do většiny her by netěžili ani progameři, což je mimochodem asi jediná skupina, které všechny Battlelogy a Elity skutečně k něčemu jsou.

Netoužím po tom, být během libovolného hraní připojený k internetu a srovnávání s ostatními mě otravuje. Ale třeba je to jen tím, že se s ubíhajícím časem mění mé nahlížení na svět a samozřejmě na herní scénu. Anebo zainteresované strany opravdu přicházejí s čím dál hloupějšími nápady. „Sbírání“ achievementů v The Walking Dead je samo o sobě špatný vtip a do druhé řady bych měl počítat s čím, Zombielogem? Protože jestli ano, s kariérou herního novináře a hrami jako takovými se asi rovnou rozloučím.

K látce se dá ale přistoupit i správně. Vzpomeňte si na Hitman: Absolution a jeho Contracts. Tenhle mód sice nenaplnil moje očekávání, což je ale zapříčiněno designem titulu, jeho koncepce je každopádně skvělá a dá se použít jako pěkný příklad dobrého zpracování originálního a nenuceného sociálního prvku. Ještě lépe se s problematikou vypořádali ve From Software. V Dark Souls mě povinné připojení k síti ani v nejmenším neobtěžovalo. Obrazy ostatních hráčů krásně doplňovaly poetiku světa a ze čtení zpráv zanechaných lidmi, kteří lokaci navštívili přede mnou, jsem měl jen pozitivní dojmy.

Zrovna Dark Souls jsou ale vlastní kapitolou, protože náhled do budoucnosti poskytly dva roky předtím, než Yerli přišel se svou teorií. A unikátní jsou i co do multiplayeru. Pokud se ale budu držet sociálních prvků, můžu s klidem v srdci napsat, že dosud jde o nejlepší případ jejich implementace do singleplayerového zážitku. Jestli se vývojáři budou inspirovat zde, nadcházející doba bude příjemná. Chce to ale změnit mentalitu a mám trochu strach, aby se k pozitivní evoluci vůbec někdo otočil čelem.