Vědecký tým z NYU Abu Dhabi přišel s poznatkem, který nenápadně, ale zásadně posouvá naše chápání Marsu. Nejde o další spekulaci ani vzdálenou teorii. Tentokrát se podařilo propojit data z roveru Curiosity s pozemskými formacemi, které vznikly podobným způsobem – a výsledky dávají překvapivě jasnou odpověď.

Co ukázaly duny v kráteru Gale

Rover Curiosity už roky posílá na Zemi snímky vrstevnatých hornin, zvětralých skal a kdysi dávno tekoucích říčních koryt. Tentokrát se však pozornost obrátila k něčemu zdánlivě obyčejnému: k dávným písečným dunám. Ty se časem proměnily v pevnou horninu, což samo o sobě není šok. Způsob, jakým k tomu došlo, ale ano.

Podle nové analýzy se skrz trhliny v dunách dostávala voda – ne ve formě proudů nebo potoků, ale jako pomalé, dlouhodobé prosakování z okolních vrstev. Tento jev známe i z pozemských pouští, a právě proto vědci srovnali marsovské vzorky s přirozeně „zacementovanými“ dunami v Emirátech.

Výsledek? Shodné minerály, stejné procesy, stejný podpis vody.

Zdroj: Shutterstock

Jak voda fungovala pod povrchem

Voda na Marsu podle všeho nemizela okamžitě. Netekly tam řeky ani neexistovala rozsáhlá jezera – to opravdu skončilo před miliardami let. Ale drobné množství vody se pohybovalo pod povrchem ještě dlouho poté, v jakémsi mikroklimatu chráněném před radiací a extrémy.

V půdě se tvořil například sádrovec, minerál běžně vznikající při kontaktu vody a písku. Jde o minerál, který dokáže uvěznit organické molekuly a udržet je v původní podobě miliony let. To je zásadní pro budoucí hledání stop života.

Mohly tyto kapsy vlhkosti udržet život?

Vědci se shodují, že pokud Mars někdy hostil mikroorganismy, nejdéle přežít mohly právě v takových tichých koutech pod povrchem. V místech, kde se voda zdržovala dlouhé časové úseky, i když už se planeta stala chladnou a suchou.

Tato teorie mění dosavadní představu o tom, že Mars jednoduše „vyschl“ a bylo po všem. Naopak – život měl teoreticky časový prostor mnohem delší, než se soudilo ještě před pár lety.

Proč je tento objev důležitý pro další mise

Nález naznačuje, že právě tyto vrstvy mohou být nejlepším místem, kam se zaměřit při hledání fosilních stop života. Rover Curiosity už zkoumal některé z těchto hornin, ale budoucí mise – ať už robotické, nebo jednou i lidské – by se měly zaměřit právě na podobné cementované sedimenty.