Aliens: Colonial Marines Sega oznámila v roce 2006. Na titulu mělo pracovat studio Gearbox a s vydáním se počítalo na rok 2009, optimističtější zdroje dokonce uváděly Vánoce 2008. Jenže hra vyšla až letos a rozhodně nedopadla podle očekávání. 

Nechte nás vypíchnout pár věcí, které vývojáři za uplynulá léta naslibovali: silnou příběhovou linku, pěkně strašidelný zážitek, střídání čtyř charakterů s unikátními schopnostmi a výbavou v rozličných misích, neskriptovaná umělá inteligence, ošetřování parťáků, zainteresovanost Inženýrů (Space Jockeyů) a v neposlední řadě, soudě podle screenshotů a videí, pěkné vizuály a efekty. Zkuste hádat, kolik položek to dotáhlo do finálního produktu. Správně, ani jedna.

„Možná, že jsi nesledoval poslední události, ale dostali jsme na pr..., kámo.“

Z konceptu věrného předloze, rozvádějícího příběh Vetřelců, disponujícího adekvátní hratelností a křivě vyhypovaného autory (tohle ti nezapomeneme, Randy), se vyklubala naprosto generická akce, jakých dnes vznikají desítky. A to považujeme za největší prohru ne hráčů, ale především vývojářů samých. Proč má studio (potažmo studia), které v rukou drží tak silnou značku, potřebu vyprodukovat jen další variaci na Call of Duty, tomu opravdu nerozumíme.

„Za tohle nám nikdy dobře nezaplatěj.“

Třetinu až polovinu kampaně nestřílíte xenomorfy, ale žoldáky společnosti Weyland-Yutani. O inteligentní AI se mluvit zdaleka nedá, přesto vás střety s nimi dokážou parádně frustrovat, vzhledem k velkému zranění způsobeném jejich výzbrojí, takže každý přežitý střet znamená setření potu z čela a hlasité vydechnutí. Což mimochodem ostře kontrastuje se setkáními s vetřelci, jež moc náročná nejsou. Když se k vám ti vesmírní parchanti dostanou blíž jak na metr, vždycky je můžete odstrčit pažbou. Ano, to vám hra opravdu dovolí.

„Apone, hele, tam dole nemůžete střílet. Seber všem munici.“

Horší už jsou snad jen pasáže s facehuggery, zpravidla zasazené do míst, kde malí a rychlí nepřátelé nejsou vidět, takže si jich nevšimnete, dokud se vás nepokusí oplodnit. Pokaždé se přitom musíte proklikat primitivním quick-time eventem, až nakonec můžete útočníka zahodit a sejmout. Otrava. Nejsmutnější je ale fakt, že vrcholem akčního sci-fi titulu je část beze zbraně.

„Víte, radši bych tam nešel… Možná jsem umělý, ale nejsem blbec.“

Jinak, co se týče příběhu, je prostě béčkový, v rámci universa nepřekvapivý, ničím inovativní a tím by se s jeho hodnocením dalo skončit. Při bližším zkoumání ale odhalíte tolik rozporuplností, až vás z toho rozbolí hlava. Je hezké projít se známými lokacemi lodi USS Sulaco, kolonie Hadleyho naděje, dokonce zavítat do vraku Derelictu a k tomu se setkat s desátníkem Hicksem (nekoukejte na nás, jako bychom prozradili něco, co jste nevěděli), ale jen do doby, než si začnete klást patřičné otázky.

„Co kdybychom si udělali ohníček a zazpívali pár písniček? Co vy na to?“

Multiplayer není hlavním lákadlem a v současnosti se nejedná o to nejlepší, co žánr nabízí. Přehnaně pozitivní ohlasy pro nás zůstávají záhadou. Nenašli jsme v něm nic, kvůli čemu bychom se k němu museli neustále vracet. Čtyři módy nabízejí dostatečné vyžití maximálně na několik málo hodin a levelování, které probíhá už při průchodu kampaní, spojené s odemykáním položek pro přizpůsobení zbraní a podoby mariňáka i vetřelce, je z nouze ctnost žádaná dobou, navíc více rušivá než přínosná.

„Chlape, ty vypadáš, jak já se cítím.“

Technická stránka je snad tím největším výsměchem, jaký titul nabízí. Jako zmíněná demoverze výsledek nevypadá. Z nějakého důvodu (a neptejte se nás jakého), byly vizuály osekány na úroveň deset let staré hry. Zmizela spousta efektů, zhoršilo se nasvícení scény, stíny, prostředí jakoby se utápělo v mlze, framerate v nejnevhodnějších momentech bez varování klesá, textury se načítají s řádným zpožděním. Některé lokace v útrobách vesmírných lodí jsou možná fajn, ale pozitivní myšlenky vždy vzápětí zruinuje gameplay, tady si nevyberete.

Animace odpovídající dřevěné loutce jsou kapitolou samou pro sebe. Zvlášť v případě vetřelců jde o pořádnou tragédii. I když v porovnání s mimikou lidských postav… Všechno pak doplňují podprůměrné cut-scény s karikaturně ztvárněnými charaktery. Díkybohu za komunitu, která pracuje na zlepšení alespoň některých aspektů a snaží se Colonial Marines proměnit produkt, na nějž se dá aspoň koukat.

Jediným opravdu vynikajícím elementem zůstává ozvučení. Skladatel Kevin Riepl dokázal dokonale navázat na práci Jerryho Goldsmithe (Vetřelec) a Jamese Hornera (Vetřelci) a přesně zvládl trefit hranici mezi původní hudbou a jí inspirovanými skladbami, takže pokud vás občas omyje vlna nostalgie, bude to pravděpodobně díky jeho práci. Projevy xenomorfů a zvuky zbraní jsou také pěkné. Asi díky převzetí z filmů.

Verdikt

Dva měsíce nového roku a už tu máme záležitost, na niž si rozhodně vzpomeneme ve výčtu největších zklamání. Aliens: Colonial Marines je jen další titul plný promarněného potenciálu, který se kvalitativně nedá zařadit jinam, než mezi běžné rychlokvašky na motivy známých snímků. Ani nevíte, jak těžko se nám tohle říká. Po šesti letech vývoje bychom čekali víc, než sliby plácané do větru.