Už jsme zde díky podobnému feniménu měli několik takovýchto remasterů. Ať už se jednalo o zdařilejší, jako například The Last of Us, nebo ty slabší, mezi kterými se předvedl například Dishonored. Série Bioshock je jedním z klenotů, které spatřily světlo světa, ať už se jedná o hratelnost, která byla ve své době velice originální, nebo scénář, jenž dokázal snad ve všech třech případech vzít dech.

Obsahem kolekce jsou všechny tři díly včetně všech vydaných dodatků. V případě Bioshock 2 byl ze hry odebrán multiplayer, což ale není přímo na škodu. Příběh her tedy zůstává naprosto beze změn, a tak ho zde pouze lehce nastíníme, jelikož jeho absolutní kouzlo je v jeho odhalení. A že se z jeho náboje neztratilo absolutně nic. Následně se budeme věnovat vizuální stránce, která by měla být největším lákadlem. 

V případě prvního dílu hlavní hrdina navštíví v roce 1960 město Rapture, které jeho zakladatel Andrew Ryan umístil velmi příhodně na dno Atlantického oceánu. Město, které mělo sloužit jako ideální místo, kam se uchýlí moudrá populace lidstva, žít mimo nepříjemné zákony všech možných zemí, je však na kolenou díky občanské válce, která se zde rozpoutala. Je tedy na nás se dopátrat k tomu, co se vlastně událo a kde vše skončí.

S druhým dílem se opět vracíme do Rapture několik let po událostech prvního dílu. Tentokrát jsme v kůži Subjektu Delta, což je jedna z verzí stvoření nazvaného Big Daddy. Co se příběhu týče, je druhý díl nejslabším článkem, přestože je součástí i přídavek Minerva’s Den. Je ovšem fakt, že za tímto dílem stálo jiné studio, jeho členem nebyl Ken Levine, který dal prvnímu a třetímu dílu určité kouzlo.

Posledním střípkem je Bioshock Infinite, kde se Booker DeWitt vydává v roce 1912 do létajícího města Columbia, aby z něj přivedl zpět dívku jménem Elizabeth a tím splatil svůj dluh. Je asi jasné, že se tento úkol zvrtne. Když se k tomu přidá ještě cestování do jiných dimenzí, je tu poměrně bláznivá jízda. Ale nesmírně kvalitní a fantastická.

Will the circle, be unbroken…

Scénář nikdy nebyl to jediné, co sérii Bioshock vyzvdvihovalo. Druhou polovinou vah je hratelnost, která je i dnes nesmírně přitažlivá a zábavná. Složku klasické střílečky z pohledu vlastní osoby oživovala přítomnost plasmidů, což je genetická úprava, která umožní používání speciálních schopností, jak vystřelování blesků, podpalování, nebo vytvoření klamného cíle. V Infinite jsou tyto schopnosti pojmenovány jako Vigory.

Tyto schopnosti bylo navíc možné i vylepšovat. První a druhý díl toto řešil získáváním zdroje jménem ADAM, kterého rozhodně nebylo dost, aby pokrylo všechna vylepšení, tudíž si hráč musí velice rozmyslet, do čeho bude investovat. A nejedná se zrovna o lehká rozhodnutí. Třetí díl situaci řeší nákupem vylepšení Vigorů za peníze, případně nacházením speciálních lahví, které mohou vylepšit maximální zdraví, štíty, nebo kapacitu pro použití Vigorů.

Pocit z hratelnosti a atmosféru nejvíc podporovaly určité detaily. Například hledání zvukových nahrávek. Jsou to právě ony, co fantasticky doplňuje celkovou atmosféru a dodává informace do výsledného příběhu. Pokud si užíváte prohledávání všemožných zákoutí, budete v sedmém nebi a navíc odměněni.

Nové a přesto staré

To hlavní o co v této recenzi jde především, je zhodnocení, jak se povedl převod na aktuální generaci konzolí a počítačů. A zde musíme říci, že jsou naše pocity rozporuplné. Nejedná se o žádný propadák, grafika je v rámci možností na slušné úrovni. První díl byl již ve své době graficky nadprůměrný a aktuální zpracování přidává ještě detailnější prostředí. I ostatní díly jsou vylepšené, ale grafický posun není nějak zvlášť markantní, zvláště v případě PC verze.

Verze pro PC si navíc v prvních dnech odnesla ještě nepříjemný neduh v podobě nemožnosti nastavení detailů grafiky. To však bylo napraveno v jednom z následujících patchů, nicméně je to věc, která měla být součástí již od začátku, a tak se mračíme.

Stejně tak bychom vytknuli u konzolových dílů například nemožnost změny rozložení ovládání v prvním díle. Nastavení, kdy trojúhelník funguje jako skok a křížek se používá pro potvrzování, je něco, co by měl mít hráč možnost prohodit.

Stejně tak je například i třetí díl více méně pouze portem, do kterého se téměř nezasahovalo. To má za následek například naprosto extrémně malou velikost titulků, stejně jako tomu bylo v původní hře. Na monitoru by to ještě šlo, v rámci 2 metrů od televize se jedná o dešifrování.

Stejně tak neexistující titulky při spuštění zvukových nahrávek. To považujeme za mínus ze dvou důvodů. Za prvé proto, že v předchozích dvou dílech titulky jsou, za druhé je to horší kvalita audia (což je pochopitelné, jelikož se jedná o technologicky horší nahrávky), tedy bez titulků není vždy zcela dobře rozumět.

Kde najít správný maják?

Bioshock The Collection je vcelku povedený remaster. Nová generace sérii sluší, snímkování na 60fps u konzolí je velice příjemné vylepšení, ale pokud člověk náhodou sérii zná již z PC, tato edice ve směru technického zpracování nějak zvlášť neosloví. Leda by měl zájem o bezproblémový chod na Windows 10, jelikož u původního prvního dílu mnoho lidí hlásí potíže. 

Výhodou naopak je kompletní balení všech dílů, které jsou velice dobře provázány. Příběh je i dnes něco, co bere dech. Hratelnost taktéž něco, v čem by se mohl nejeden konkurenční titul inspirovat. Primárně ale tento remaster ocení hlavně ti, kdo se sérií zatím nesetkali. 

Verdikt

Bioshock The Collection je stále jedna z nejlepších her, která se dá v rámci stříleček z pohledu první osoby sehnat. Bohužel by si série zasloužila trochu větší péči v technologickém posunu remasteru, který se tak řadí pouze mezi lehký nadprůměr.