Není se proto moc čemu divit, že PCčkáři dlouho a hlasitě orodovali za to, aby tolik výjimečná záležitost vyšla i pro jejich platformu. Vždyť z ní přece tenhle typ her před lety vzešel, proč by tedy měli být o notně interaktivní vzpomínku na dobu, kdy se pařilo pár úvodních levelů pořád dokola a o nějakém dohrání nikdo neslyšel, ochuzeni? Autoři prosby vyslyšeli a s až přehnaným nasazením začali propagovat Prepare To Die Edition, slibovat tohle a tamto, zkrátka rozjeli tradiční reklamní masáž, která ale z jejich úst měla zdánlivě stejnou váhu, jako třeba když CD Projekt oznamuje něco kolem Zaklínače. Jenže nás v některých ohledech čekala jen studená sprcha.

Pojďme na věc ale od lesa. Dark Souls je totiž, proč to neříct na plnou hubu, něco naprosto úžasného, luxusního, nevídaného, osobitého, co prostě nemá obdoby a konkurovat mu může maximálně opět výhradně playstationový Shadow of the Colossus. A to s rezervou. Zážitek z hraní je oproti běžné produkci hodně jiný, což je dost možná dáno tvůrci z dálného východu, jež dali dohromady produkt v západním duchu, ale zároveň se jim do něj podařilo vložit spoustu vlastního materiálu. Nakonec nevznikla jen japonská ujeťárna, která by se ztratila v desítkách a stovkách dalších z tamní produkce, ale rozhodně ani zdaleka nejde o nic formátu Skyrimu nebo Gothicu (Arcanie, Risenu…).

Z hrobníkovy lopaty

Příběhová linka je minimalistická jak jen to jde a zůstává pouze na hráči, jak si vyloží význam řady elementů, na něž narazí. Přitom jste ale vtaženi do děje skrze jednak působivé intro, a posléze hlavně dialogy s nevelkým počtem vedlejších postav nebo krátkými cut-scénami a zažerete se do něj víc, než v kdejaké přeepičtělé variaci na stokrát omletá fantasy klišé. Pozadí světa sice nezapře lehkou inspiraci v Tolkienově Pánovi prstenů, nicméně jeho vyznění je značně odlišné, o čemž svědčí už jen jeho současná podoba, nežli idylické místo plné elfů a víl připomínající středověkou post-apokalypsu od základu prolezlou živými mrtvými.

Jedním takovým vyvstalým z hrobu je i váš hrdina. Čerstvě obživlý, ještě s odérem hřbitovní půdy v nose za pomoci taktéž nemrtvého rytíře unikne ze severního Undead Asyla, přičemž si vyslechne proroctví o příslušníkovi své nové rasy, jemuž se podaří odejít právě ze zmíněné lokace a vydá se na výpravu do Lordranu, země starých vládců, kde rozezní dva Zvony probuzení. Co že jsme předtím plácali o eliminaci provařených témat? Nebojte, hned z počátku cesty dostanete podpásovku od člověka, který už pěkných pár utečenců z Asyla přivítal, žádného zvonění se nedočkal a z cesty do Undead Burgu a dál ani jednoho neviděl se vrátit. Proč byste na tom vy měli být jinak?

A znova pod drn

Dark Souls je akční RPG. Na nějaké tahové souboje a zastavování času k naplánování budoucích akcí zapomeňte. Stejně tak vám ale není nic platné, pakliže jste naučeni jít hurá stylem rovně za nosem, natahovat na sebe všechny potvory z okolí a zběsile klikat a vrhat plošná nukleární kouzla. Trénink z Diabla je tady k ničemu. Jestli nehrajete postavu zaměřenou čistě na útoky z dálky, vašimi nejlepšími přáteli se brzy stanou štít a tlačítko k jeho zvednutí. Podobně jako v reálu, ani zde nevede ke zdárnému skolení oponenta zbytečné vedení útoků na dobře krytá místa. Čekáte na chybu, moment po nepřítelově výpadu, kdy odhalí zranitelný spot, případně se můžete pokusit o odražení úderu či rozražení obrany a přejití do protiútoku. A eventuelně při tom přijít o kejhák.

Nepřátel je spousta druhů samo o sobě – skeletoni, rytíři, přerostlé krysy, ghůlové, divocí psi, bandité, entové, obří komáři, a tak dále, na co si jen vzpomenete – a k tomu má každý několik typů (například základní nemrtví mají hned pět podskupin lišících se výbavou), takže musíte neustále střídat postupy už naučené a s objevováním nových enemíků přicházet na nové a nové taktiky a ty posléze pilovat k dokonalosti. Během toho se ke slovu nespočetněkrát dostane ústřední prvek hry – smrt. Umírat budete prakticky neustále, dokud nepřijdete s účinnou strategií, nenaučíte se nazpaměť, kde se oponenti v úrovni nacházejí, kdy je třeba uskočit stranou, vrátit se o kus zpátky nebo naopak proběhnout nebezpečnou oblastí na druhou stranu. A z opakovaných úmrtí budete frustrovaní, jako jste nebyli od poloviny devadesátých let. Na to vemte jed.

Čistý skill

Po nekonečných hodinách herního pekla se ale dostaví chvíle absolutní nirvány, protože si vypěstujete takový skill, že jste schopni lokací projít jako dokonalá mašina na řezání prohnilého masa a lámání zažloutlých kostí. A nával bezpodmínečné blaženosti, již pocítíte po sejmutí bossáka na konci, je lepší než orgasmus. No a potom se vydáte dál a proces se opakuje. Jenom se při prvním náročnějším střetu mlátíte do hlavy, jak jste, sakra, mohli tolik nadávat na předchozí nepřátele, když byli vlastně úplně jednoduše zdolatelní a výzvu tvoří až tihle. Ale po dalších třiceti smrtích znovu sejmete bosse, užijete si ono vnitřní vyvrcholení a s úsměvem kráčíte vpřed, naprosto spokojeni se svým výkonem. Přesně tohle chtěli tvůrci u hráčů vyvolat.

Titul má zkrátka jedinečnou vlastnost nutit vás se nejenom zlepšovat, ale být nejlepší a to bez závislosti na úrovni vašeho charakteru.Pokud byste potřebovali rychlý tip, po prostředí najdete nespočet zpráv, které tam po sobě zanechali ostatní hráči. Přirozeně, ne vždy se na ně lze spolehnout, ale většinou se jedná o překvapivě čestné členy komunity, kteří se s vámi rádi podělí o informace o slabinách nepřátel, varují vás před léčkou nebo navedou k ukrytému pokladu. V nejhorším si ještě můžete na pomoc přivolat NPC (pouze na vybraných místech u bossů, jestliže jste člověk – o tom dál), případně kamaráda, až si zpřístupníte režim online kooperace.

V hlavní roli akce

Navzdory žánru je akční složka Dark Souls vysoce nadřazena té RPG. Ne snad, že by na hratelnost měla nulový vliv, nicméně pokud nevíte jak na věc, vyšší level vás nezachrání. Navíc, z čeho by mohli být rozmrzelí příznivci klasického (provařeného) pojetí, nevalí se na vás záplava zkušenostních bodů ze všech stran a z každého nepřítele nedostanete loot hodnotou převyšující vaši celkovou výbavu. Takových předmětů je zde minimum a mnohdy se spíše válejí na hůře dostupných místech. Respektive, šance padnutí nějakého silnějšího předmětu zde je, ale málokdo asi stráví dvacet hodin v jediné lokaci. Zvlášť u singleplayerového titulu. Jednodušší je vymlátit si lepší zbraň z bosse, jenže i v tom je háček.

Toužíte po silném dračím meči nebo gargoylí sekyře? V tom případě byste se měli při boji s nimi soustředit na útoky na ocas a nepřítele nesejmout, dokud jim ho neuseknete. A nikdo vám pak nezaručí, zdali zbraň bude váš avatár schopen používat. Právě k tomu vám už ale statistiky s číselným vyjádřením vlastností postavy poslouží. Přirozeně je zbytečné si maxovat sílu, když hrajete za lukostřelce. Povolání je tu hned několik a liší se od sebe především stylem boje. Rytíř preferuje meč a štít, lapka sází na rychlost a zákeřné útoky dýkou, lukostřelec a mág zase na odstup a složení oponenta zdálky. Přitom ale dochází na situace, kdy se specializace prolínají. Luk se hodí komukoliv (věřte tomu), nějaké to kouzlo také. A o štítech jsme se už rozepsali výš. Alespoň lehkou variantu využije každý.

Pohoda u táboráku

Takzvané bonfiry, čili táboráky, slouží podobně jako checkpointy. Akorát jsou od sebe rozesety tak daleko, aby korespondovaly s náročností hry a po usednutí k nim se obnoví všichni nepřátelé vyjma bossů a minibossů. V každém případě má jejich nalezení stejný efekt, jako v poslední chvíli doskok do Safe Heaven v Alanu Wakeovi. Alespoň na cítění hráče. Před nepřítelem, jemuž se snažíte utéct, vás nezachrání, jakmile ale zažehnete oheň a usednete k němu, můžete si oddychnout. Dokud se nevydáte dál, jste v bezpečí před hrůzami temného Lordranu a nemusíte být permanentně napjatí a obezřetní. Aspoň na okamžik. A vlastně tímto způsobem odpočíváte spolu se svým bojem vyčerpaným hrdinou.

U bonfirů současně také levelujete. Za nasbírané duše, sloužící jako univerzální měna (mimo jiné jimi platíte u obchodníků), nakupujete bonusové body do vlastností. Každé jedno vylepšení pak znamená plus úroveň. Dovednosti tady nejsou, pouze pasivní schopnosti a resistance, jež se zlepšují automaticky v závislosti na vlastnostech. Tím ale účel táboráků nekončí. Po zakoupení několika speciálních předmětů si u nich můžete schovávat vybavení nebo nezávisle na kovářích opravovat výzbroj. A za zmínku, myslíme, stojí i braní na sebe lidské podoby.

Trochu jiná zombie

Zatímco v počáteční nemrtvé formě vypadáte, jako by vás někdo vzal struhadlem před obličej, v té lidské je vaše charisma omezeno pouze možnostmi in-game editoru. Pochopitelně ale nejde o jediný atribut daného vzhledu. Dovoluje například funkcí Kindle získat u bonfirů více léčivých lahviček (běžně se vám obnoví pouze pět), přibírat jiné hráče do kooperace nebo se dostat do jejich hry a ku prospěchu sběračů, kteří by přeci jen vydrželi bušit do jednoho typu nepřátel, dokud by nezískali vytoužený vzácný předmět, zvyšuje veškeré šance na padnutí čehokoliv. Též někteří nepřátelé na vás reagují jinak. Nicméně transformace na člověka vás bude něco stát.

Poněkud paradoxně k výsledku, zaplatíte za lidskost bodem… lidskosti. Za skolení silnějších protivníků, případně po nasbírání pěti tisíc duší či užití některých předmětů dostáváte tzv. Humanitu. Ta je potřeba třeba už k zažehnutí (=aktivaci) bonfirů, ovšem důležitější je právě k  Reverse Hollowing (nemrtví typu hlavního hrdiny jsou označeni jako Hollow), jež vám Humanitu o jedna sníží, ale na oplátku poskytne vítaný facelift a možnost už zmíněného kindlování. V případě, že je hodnota Humanity vyšší, se hraní stává v tomhle směru nebezpečnější, neboť o hodnotnou veličinu lze brzy a jednoduše přijít. Po smrti sice vámi nezužitkované duše a body lidskosti zůstanou ležet na místě posledního výdechu v podobě zeleného mraku, ale jakmile to k němu nezvládnete po znovuzrození, přijdete o všechno. A to může být problém. Jen pro úplnost: každé úmrtí vás vrací do nemrtvého stavu.

Dark fantasy jak se patří

Feelingu kvalitní temné fantasy vedle specifické hratelnosti napomáhá zvláště bezkonkurenční atmosféra krutého a syrového světa, ve kterém slunečním paprskům brání v průchodu šedivá mračna a i když se možná někde trhají, převládá šero a stíny. Tu podporuje nápadité prostředí, jež mohli autoři naplno využít díky koncepci ala Deus Ex: Human Revolution. Tedy vytvořením spousty úžasných a rozlehlých lokací, po kterých se můžete volně pohybovat, ale mezi nimiž vede vždy jen pár průchodů. Takhle v textové podobě to možná zní jako příliš omezující, ale praxe je opačná a podle nás i funguje lépe, než totální otevřenost (názor samozřejmě nelze vztahovat na všechny sandboxové hry).

Už jen z důvodu usměrňování příběhu a možnosti protáhnout pařany těmi opravdu zajímavými prostředími, aniž by se předtím museli hodinu plácat v nudné pustině, jde o jednoznačné pozitivum. A nemyslete si, že se takhle nelze ztratit nebo aspoň na nějakou dobu sejít z cesty. Docela by nás zajímalo, kolik lidí se hned ze začátku vydalo špatnou cestou a umřelo na tamních nepřátelích, kteří jsou v rané fázi hry v zásadě nezničitelní. A možná i bez zásady… Však uvidíte sami, pokud jste, jako snad devadesát osm procent zainteresovaných, už neměli tu čest. Mapy a navigační pomůcky tady moc prostoru nemají.

Kreativní řezničina

O nepřátelích jsme toho nepřímo napatlali už dost, takže se k taktikám a počtům vracet nebudeme. Jsou ale jedním z elementů působivosti Dark Souls jako takového, především co se týče zpracování. Kostlivci, ghůlové… Nic z toho nezní moc originálně, opak je ale pravdou. Všichni jsou velmi osobití, mají vlastní styl boje a s jejich podobou si ve From Software vyhráli až neskutečně. Přitom toto tvrzení neplatí jen u bossů (mimochodem kapitola sama pro sebe), případně minibossů, ale oponentů jako celku. Kreativnější pojetí si snad ani nelze představit.

Enemíci navíc vznikali v souladu s prostředími, jež okupují, takže do nich ve výsledku výborně zapadají a plynule se mění s přechody do jiných lokací. Je tedy jasné, že v temných a vlhkých kobkách pod Undead Burgem nenarazíte na draka. Ten na vás čeká na mostě vysoko nad zemí. Takhle se budete muset spokojit s krysami a bazilišky. V jen částečně prostupné džungli Darkroot Garden se zase utkáte s nádherným obrovským motýlem. Krásným a krvelačným, ehm. Ale ještě předtím se nezapomeňte stavit v podhradí a utkat se s démonem, který jakoby vypadl z Faunova labyrintu Guillerma del Tora.

Nůž mezi lopatky

A teď z druhého soudku. Třebaže si po předchozím vynášení titulu do nebes můžete myslet, že je zbytečné číst dál, protože absolutní hodnocení je zaručeno, není to úplně pravda. Hra si s sebou totiž nese i zápory. Není jich mnoho, ale jsou značné. Velmi. A tím nejznatelnějším je, světe div se, grafika. Vývojáři se z nějakého důvodu rozhodli nedat nám až na pár maličkostí možnost jakkoliv si pohrát s nastavením vizuálů (detaily, stíny a cokoliv dalšího v tomto směru naprosto chybí), což by nebylo nic hrozného, kdyby tomu ovšem v době gargantulózních širokoúhlých monitorů nenasadili korunu zafixováním rozlišení na 1280×720 pixelů.

Volba rozlišení zde sice zrovna je, ale jaksi není nic platná, neboť se obraz pouze roztáhne a nedá se na něj dívat. Hra tak vypadá dobře pouze po aplikování fan-made patche (čtete dobře), který vám dovolí si ji přizpůsobit své obrazovce. Díky Bohu za něj. Docela by nás zajímalo, zda byli autoři prostě jen líní dotáhnout vývoj do konce na sto procent, nebo žijí v roce 2000. Ať je správná kterákoliv odpověď, dokázali tuhle kontroverzní věc dotáhnout ještě dál viditelným kurzorem během hraní (znovu čtete dobře). Asi kdyby někdo nechtěl zasahovat do nainstalovaných souborů a spustil si Dark Souls v okně. A pro úplnost – framerate stálých 30 fps je taky fakt bomba.

PCčkáři, shořte!

Ono jde o konverzi po technické stránce vůbec řádně zmršenou. A k PCčkům až tragikomicky nepřátelskou. Rozhraní v menu jakoby vypadla z Resident Evilu 4, čili všechno vás zde nutí pořídit si (ideálně xboxový) ovladač a hrát na něm. Navigace typu „pro útok stiskněte modré X“ holt není úplně nejlepší řešení. Zkrátka, pakliže se zmíněným dílem Residenta máte mimokonzolové zkušenosti, víte, na čem jste. Dá se na to zvyknout, ale gamepad tentokrát vítězí. A nejen kvůli zmršenému rozhraní. Počet ovládacích prvků je zhruba na úrovni posledního Alone in the Dark a je příjemnější mít potřebná tlačítka na jednom místě a ne je lovit po všech čertech.

K tomu přidejte drobné bugy (když se zabijete pádem, někdy se neuloží duše a Humanita, nebo se chaoticky objeví úplně někde jinde, apod.) a je fuk, že po vyřešení problémů s grafikou (zatím neoficiální cestou) si můžete užít brutálně úžasné animace, ze kterých vám vytečou oční bulvy, loadingy jsou rychlé, postup se automaticky uloží i při pádu hry nebo výpadku elektriky a už tak skvělé atmosféře dodává na působivosti vynikající dabing postav, všechny možné zvuky a geniálně psychózní soundtrack. Titul a jeho mechaniky jsou parádní, port otřesný.

Verdikt

Dark Souls je unikátní akční RPG, popsatelné snad všemi myslitelnými superlativy, jehož konverze pro počítače je ale vůbec nejodfláklejší za hodně dlouhou dobu. Tahle temná záležitost by si s trochou snahy zasloužila desítku. Ale ta snaha tu bohužel není a trpět (tentokrát ne v pozitivním slova smyslu) navíc budou pouze příznivci výjimečného titulu, který si pro svou platformu vymodlili. A to pro tvůrce není dobrá vizitka.