Nejprve ke specifickému stylu oněch vývojářů. Každá jejich hra představuje smršť originálních nápadů s hromadou referencí na kultovní kinematografii, beletrii a videoherní průmysl (Magicka disponovala odkazy na svět Warhammer, Lovecrafta nebo Highlandera, Showdown Effect přinesl tunu osmdesátkových filmových klišé... a hratelnou postavu s hlasem v USA žijícího rakouského kulturisty).

Mezi další znaky jejich tvorby se řadí kooperačně zaměřená, velmi zábavná hratelnost a ještě větší náročnost na dovednost hráče. Těšíte se, že Helldivers přinese stejný koncept, jen v jiném kabátku? Od svých kořenů Arrowhead neopouští, ale tentokrát se na to šlo od lesa a navíc s velkým rozpočtem a ohromnými zkušenostmi z minulosti. Ve studiu navařili trochu jinou polévku, ale dobře ji ochutili, velmi dobře.

Oč zde vlastně běží? Novinka se řadí do kategorie sci-fi top-down stříleček. Rozhodně však nesází jen na plenění všeho živého jako žánrová konkurence. Vývojáři nám nenaservírovali oddychovku, která by se za tři hodiny zacyklila v nekonečné smyčce nudy a stereotypu. Možná právě tato hra přiměje mnoho lidí ke koupi konzole od Sony. Ano, správně... Dílo lze bohužel pořídit jen pro platformy PlayStation (včetně handheldu). Výhledově se porty nechystají.

Hodní a zlí oškliví

Děj se točí okolo heroické záchrany Super Země, kterou ohrožují v Mléčné dráze tři frakce. Pro boj s nimi sestavili pozemšťané elitní vojenskou jednotku nazývající se skvostně Helldivers. Do tohoto útvaru však berou úplně každého, jelikož Helldiveři pochcípávají na bitevním poli jako jepice. Tito ňoumové získají solidní arzenál pro čistku robotích iluminátů, kyborgů a nebo brouků. Toť vše. Lidstvo se ocitá v celogalaktické Válce s velkým V. Zabij nebo buď zabit. Pro čtyři rasy zde není místo. Dost klišovité, že?

Takovýto zjednodušený náčrt vskutku asi moc neoslní, ale má to svůj smysl. Kolem hráče se totiž netočí celý svět. Jde jen o jednoho z tisíců nešťastníků, kteří se upsali těm, kterým nevadí ponořit se dobrovolně do pekla. Nic proti egocentrickým RPG, ale jde o příjemnou změnu a tvůrci ji perfektně zakomponovali do tamějšího světa, a proto jde o zcela logický element. Krom toho se zde nachází encyklopedie, která dostatečně ukojí touhu po bližším prozkoumání příběhového pozadí. Generické zasazení děje nahrává ironickému humoru, který zde nesmí chybět.

U svého DualShocku se nebudete válet smíchy jako při Magicce. Helldivers totiž neobsahuje ztřeštěné vtípky patrné na první pohled. Humor se skrývá v podtextu. Hráč toho nejvíce zpozoruje v úzkém proužku “Breaking news” televizního kanálu ze Super Země, kde rotují aktuální zprávy s propagandistickým nádechem nutícím k vyvolání příjemné nálady u “superpozemšťanů”.

Ostatně i vojenský útvar a vlastně celá Válka působí ironicky. Úsměvně lze vnímat i počítadla smrtí spolubojovníků a nepřátel. Cifry se navyšují rychleji než počet “pavouků” na displayích mobilních telefonů teenagerů. Hra však uživateli neradí, kdy se smát. Některým se možná nezadaří pohnout koutky úst za celou dobu této koupele v ostatcích cizokrajných organismů.

Proč to dělat složitě, když to jde jednoduše

Náplň hratelnosti tkví v plnění malých misí, které reprezentují obsazování procedurálně generovaných planet. Tento systém má následující vzor: výsadek, sada úkolů, zavolání transportu a odlet z vyklizené oblasti. Netřeba úspěšně splnit všechny úkoly, ale na získných zkušenostech to člověk znatelně (negativně) pocítí. V závislosti na obtížnosti se stupňuje i složitost a množství úkolů v lokaci. Myslíte si, že se tento jednoduchý princip časem ohraje? Ani ne. Terén a nepřátelé vždy umí vymyslet unikátní způsob, jak pocuchat nervy, a přinést tak jedinečný zážitek. Každé další plnění i stejných cílů přináší vždy unikátní zážitek.

V boji s potvorami organickými, kybernetickými nebo ryze mechanickými přijdou vhod takzvané Stratagemy. Z orbitu si Helldiver může nechat seslat nejrůznější vybavení a munici. Nějakou dobu trvá, než se zásilka doručí. Při dopadu na zvolené místo navíc může rozemlít na kaši vše v rámci přistávací plochy, včetně samotného žadatele o podporu, takže opatrně (vždycky to tak krásně “žvejkne”).

Přivolaná střílna hned uleví od všemožné havěti lepící se na paty. Její rozpoznávací algoritmus si však nedělá hlavu s cíli v hledáčku, a proto se nevyplatí stát její hlavni v cestě. Vlastně jde o jakousi variantu kouzel z Magicky, které se volají kombinací tlačítek na D-padu. Při levelování se nabídne i vyzkoušení si různých perků jako třeba laserový zaměřovač nebo omračující granát. Stratagemy a zbraně se pak mohou vylepšit díky bodům za výzkum, které se získávají za vzorky sebrané na planetách.

Stormtroopeři braňte svou galaxii, tedy Helldiveři

Nicméně zpátky k faktu, že hráč nehraje za sebe, ale za jednoho z mnoha. Titul Helldivers razí filozofii současné generace konzolí. Nechybí tu tedy propracované online funkce integrované přímo do mechanik hratelnosti. Galaxii spolu s uživatelem dobývají i ostatní živí lidé (v době psaní recenze bylo online téměř 6000 Helldiverů). Titul si lze užívat sólo, ale s posilou se skrze hromadu hnusáků probíjí ihned snáze. To platí především pro mise označené levelem 6 až 12, kde přežití pouze v jedné osobě představuje nesplnitelný požadavek.

Ostatně ani na nižších úrovních se pomocníci neztratí. Nejvíce potěší, že vývojáři nikoho nenutí k využití online funkcí. Člověk se tak sice ochudí o možnost pomoci komunitě v soubojích proti mimozemšťanům, výhodu kooperativního zážitku a hlouposti jako globální žebříčky, ale na kouzlu to dílu moc neubírá. I tak se člověk s radostí usadí do křesla, vezme DualShock, přebije kvér a pošle přání na dobrou noc pár slizounům. Singleplayer však na nějaké delší hraní stavěn rozhodně není.

Do pekla a zpět do většího pekla

Faktem je, že Helldivers patří mezi opravdu těžké hry. Probíjet se skrze zástupy oponentů představuje problém i na planetách s nejnižší obtížností. A co to přináší za důsledek? Frustraci? Méně trpělivým možná ano, ale ti, co neberou hraní jen jako výplň času mezi dvěma stanicemi metra, získají zasloužené uspokojení z vítězství. Tato menší bariéra navíc přináší do hratelnosti velmi specifickou atmosféru.

Každý, kdo hrál například Dawn of War, podobný pocit zažil. Poslední čtyřka terminátorů se brání záplavě orků. Zády k sobě otočení nechají pronásledovatele hledět do hlavní svých rotačních kulometů, které se div pod námahou vystřelovaných kulek neroztečou. Směsice deprese, strachu ze smrti, obavy ze cvaknutí zbraně naprázdno, vidina dalších pár vteřin života, nával hrdinství a spokojenost z vykonání maxima pro ochránění své vlasti. Přesně toto prožívají hráči v těle Helldiverů, téměř neustále. No a po přežití průchodu peklem se hráčům zachce ještě jednou pohledět smrti do tváře, pak ještě jednou... A tak dál, třeba do tří hodin do rána.

Nic pro malé děti od Blizzardu, toto je hardcore bez hardcore módu

Pohled shora rozhodně nenasvědčuje diablovskému gameplayi. Obezřetnost a pomalý postup je na denním pořádku. Hlídkám bloudícím po mapě stačí jen zlomek sekundy, aby po zpozorování narušitele přivolaly bratry ve zbrani. Mnohokrát se ani neukáží ve výhledu obrazovky a již alarmují. Jejich částečnou pozici lze určit jen díky detektoru na mapě, který vydává zvuk zvěstující brzkou smrt (zběhlí mariňáci z klasické FPS Aliens vs. Predator ví své).

Navíc pokud se zaktivuje minimapa, odepře se tím právo k používání zbraně. Při střelbě se zase zpomalí pohyb a voják se stává hned zranitelnějším. Vyprázdní-li se zásobník, nenastane automatické přebíjení. Za předpokladu, že se z něj vysype úplně celá munice, tak návrat do opětovné bojeschopnosti trvá déle. Na druhou stranu, přebije-li hráč poloprázdný samopal, zbytek střeliva ztratí. Důmyslné a nesmlouvavé. Každá promrhaná sekunda znamená rozdíl mezi odpočinkem na vesmírné stanici a vytesáním jména na památník padlých. Správné načasování zde hraje obrovskou roli.

Umělá inteligence se u jednotlivých ras liší. Různorodosti lze navíc nalézt i napříč jedním druhem, kde se každá bestie chová trochu jinak. Brouci vítězí díky přesile a neustálému zaměstnávání spouště armádního rozsévače smrti, kyborgové disponují silným pancéřováním a silnými střelnými zbraněmi a ilumináti se zase pyšní schopností teleportace, matoucím maskováním a energitickými štíty. Světoborné taktiky z Commandos nebo Fallout: Tactics nechte doma, tady prostě střílejte vše, co se hne! A miřte pořádně, protože pancéřování protivníků lze probít pouze přímým zásahem a ne žádnou falší.

Když žádní brouci na planetách, tak ani žádní ve zdrojovém kódu

Po technické stránce se Arrowhead Game Studios zlepšilo na plné čáře. Titul běží plynule, neobsahuje téměř žádné bugy (za dobu recenzování se žádné nevyskytly) a vypadá skvěle. První dva atributy rozhodně nepatří do vlastností předchůdců jako Magicka nebo Showdown Effect. Vizuální úroveň se drží standardu současné generace. Netřeba rozepisovat. Grafický styl povyšuje podívanou ještě o stupínek výše. Grafici se možná inspirovali u ještě vyvíjeného No Man's Sky. V podstatě lze grafiku přirovnat k té fotorealistické jen se zvýrazněním barev a eliminací zbytečných rušivých elementů. Získaný výsledek vypadá sice detailně a hezky, ale také esteticky čistě.

Epický soundtrack, ozvučení okolí a poskromnu užitý dabing jen doplňují atmosféru a celé univerzum Helldivers. Zamrzí však absence například více příkazů pro spolubojovníky nebo nějaké náhodné dialogy mezi nimi s kulervoucími hláškami vystřiženými z akčních filmů (Stick around, Get to the choppa, Hasta la vista baby, You are terminated... ále, snad chápete). Ladění humoru by to podle nás nenarušilo a implementace není náročná. 

Nicméně kritika je neúprosná, a proto se nevyhne ani nejnovějšímu počinu ze skandinávských břehů. Chybějící příběhová linka a vlastně i nějaký hmatatelný konec jistě mnohé nepotěší. Týrat ovladač v nekonečných hodinách vybíjení agrese na odporných stvořeních ze všech koutů galaxie také nemusí vydržet věčně. Rozhodně ne v případě singleplayeru, kde po delší době spadne hratelnost do monotónnosti a to nezachrání ani procedurální generování prostředí a různí nepřátelé.

Možná zamrzí ne až tak rozsáhlý zbraňový arzenál a možnosti jeho upgradu. Neuškodilo by třeba ani více rozmanité prostředí jako například souboje na vesmírných stanicích. Encyklopedie by mohla poskytovat více informací pro lidi odkojené upovídanými RPG, ale to vzhledem k žánru titulu a zejména době vydání nikdo chtít nemůže.

Verdikt

Co dalšího k veledílu říci? Došli-li jste až sem, tak vám musí být jasné, že tato pecka ze Stockholmu je dost možná jednou z nejlepších her pro PS4, co stojí za koupi. Návyková hratelnost, tuna akce, specifická atmosféra, skvělá kooperace, pohledná grafika a skrytý humor v podání Arrowhead.